The Boys of Dungeon Lane je McCartneyho dvacátá sólová, a když k tomu připočteme nahrávky s Wings a s dalšími projekty, pak tedy 41. deska, kterou natočil od rozpadu The Beatles. Vsadil v ní na to, co je v jeho věku nejdůstojnější – na vzpomínky na dětství a dospívání v Liverpoolu padesátých let. Tam nevadí jeho roztřesený hlas (oproti neoficiálním záznamům jeho posledních koncertů ale více stabilizovaný), ba naopak, ke vzpomínkám na dávné časy se hodí. Producent Andrew Watt si s tím dal určitě hodně práce, koneckonců se ví, že první nahrávky pro tuto kolekci vznikaly už v roce 2021.
Kdysi jen zpívající baskytarista Beatles uplatnil jako obvykle i své hráčské schopnosti a na albu obstarává většinu nástrojů sám. Jediný, kdo mu tu a tam vypomůže, je sám producent. Pokud někdo čekal přehršle hvězdných hostů, bude zklamán. V hlavní roli tu je v jedné písni Ringo Starr a v téže skladbě se mihnou zpěvačky Chrissie Hynde (The Pretenders) a Sharleen Spiteri (Texas).
Negativním rysem stařecké vzpomínkové desky bývá, a tady taky je, patos. S tím se ovšem bohužel nedá nic dělat. Není to sice úplně v duchu podobných děl, která se snaží říct, že náš život byl jedinečný a neopakovatelný, ale stejně tam cosi podobného, trochu smutného cítíme. V jedné z nejsilnějších písní alba, akustické baladě Days We Left Behind to McCartney říká naprosto pregnantně: „Nic nezůstává navždy / na nic si nevzpomínám / nikdo ale nemůže vymazat / ty dny, co jsou za náma.“
Mimochodem, to je píseň evidentně věnovaná vzpomínce na Johna Lennona. Není jediná, kterou poslal někomu ze svých blízkých. Trochu to vypadá, jako když na ně vzpomíná jediný dosud žijící člověk. Obzvláště pěkná je pocta Georgi Harrisonovi Down South nebo Paulově první ženě Lindě Eastman (We Two) a album končí dvěma písněmi o Paulových rodičích – Salesman´s Saint a Mamma Gets By. I za ostatními skladbami jsou nejspíš nějací lidé z Paulova mládí a útržky příběhů, na které si vypravěč vzpomene.
Hudebně je McCartneyho album sedmdesátková záležitost. Aby ne. McCartney tehdejší písničkářství definoval pro víceméně celý svět. Tehdejší smysl pro melodii je ale zvukově přenesen do soundu dnešní doby, takže po několikerém poslechu se může dostavit pocit, že jde o něco na přehnaně dokonalých, spíše umělých základech.
Velká část písní je postavena na doprovodu akustické kytary, jenž je podle potřeby doplňován dalšími nástroji. Zrovna Down South je toho nejsilnějším příkladem. Další instrumentace se objeví až ke konci písně. A jen tak na okraj – nepřipomínají vám první akordy předehry něco z My Sweet Lord?
Z dnešního pohledu lze o Paulově desce už jen těžko říci, že je rocková. Někdy se dokonce zdá, že je to folk, ale jak sám autor kdysi řekl, každá písnička si sama najde svůj styl. Ale ať jsou hoši z jedné liverpoolské ulice folkoví, nebo popoví, občas se v těch skladbách objeví nějaké příjemné kytarové sólo. Nic na efekt, jen tak pro barvu a náladu písně.
Ještě jednu raritu najdeme na nové (doufejme, že ne poslední) McCartneyho desce. Paul poprvé nazpíval společnou píseň s Ringem. Jmenuje se Home to Us a i ona je oslavou jejich rodného města, průmyslového Liverpoolu, který přes těžký život v poválečné době zůstává v jejich srdcích. Řekněme si se závistí, že šťastné je město, oslavené tak láskyplným songem.
VERDIKT: 85 %
Důstojná deska hudební legendy je plná útržků vzpomínek. Občas svádí k patosu, ale ten k tomu patří. Hudebně je dotažená, možná i trochu přetažená.