„Enrique byl jako Picasso. Flamenku surrealisticky dal dvě hlavy, čtyři nosy a osm úst.“
Aurora Carbonell
Koho by napadlo, že v roce 1996 vznikne jedno z nejdůležitějších a zároveň nejkontroverznějších flamenkových alb historie. Morente přitom s nadsázkou tvrdil, že kvůli němu nejspíš všichni skončí v pekle a trest je skutečně neminul: Sony Music album odmítlo vydat, Lagartija Nick se po mnohaměsíčním náročném natáčení málem nadobro rozpadli a na zpěváka, kterému mezitím zemřela matka, naštvaní puritáni křičeli: „Vrahu cante jondo.“
Natočit album jako Omega, když doba trvala na čistotě žánru za každou cenu, a přežít drsné odmítnutí koncilia vlivných kritiků, příznivců a publicistů mohl podle publicisty Josého Maríi Castañoy pouze Enrique Morente, protože flamenco prokazatelně miloval. Jenom v něm oproti jiným, kteří v obavách, aby se neztratili, rýsovali přímky, nepřestával kreslit křivky. Kromě toho všichni věděli, že přímky mu nikdy nešly.
Camarón sice navždy zbořil bariéry, oslovil mladé publikum vzdálené od flamenka a dostal ho do ulic, skutečnou revoluci v něm ovšem provedl až Enrique Morente, a navzdory tomu, že přišel s flamenkem, které Španělsko tehdy nedokázalo pochopit, zapsal se do dějin jako jeho možná největší inovátor.
Grenadský rodák nebyl cikán, ale zpíval cante jondo tak, jako by se s cikánskou krví v roce 1942 narodil. Všechno, co uměl, se naučil sám: z desek a rádia. Nikdo ho s největšími zpěváky nenachytal, znal snad úplně všechny. Měl hlas od Pánaboha, takže si mohl žít jako flamenkový král, stačilo být jako všichni: „Po třetím zazpívání stejné písně jsem se ale vždycky začal nudit. Je lepší riskovat, než nudit sebe i ostatní.“
Flamenkový compás nedodržoval, jak se žádalo, což mnozí považovali za vadu. „Stal se rytmickým vesmírem sám pro sebe. V refrénech, tleskání a improvizacích, takže všechny kytaristy udržoval v neustálém napětí. On svobodu ale potřeboval,“ vysvětlil jeho odlišnost tanečník Israel Galván.
„Když jsme jezdili do Andalusie, pískotem ho několikrát donutili odejít z pódia. Často jsem Enriqueho ráno přistihla, jak při čtení recenzí pláče. Jednou mně ale řekl, že to nemůže vzdát, protože cítí, že se musí vydat kamkoli, jenom ne zpátky,“ vzpomínala manželka, cikánská tanečnice Aurora Carbonell na období, kdy se do Morenteho naváželi také fanoušci, uražení zpěvákovým ustoupením od tradicionalismu a příklonu k volnomyšlenkářským experimentům. „Rád se podřizuji tomu, co vychází ze mě, a pokud to znamená, že inovuji flamenco, jedná se o čistou náhodu,“ vysvětloval spolupráci s bulharským ženským sborem Angelite, jazzovým kytaristou Patem Methenym, německou šansoniérkou Ute Lemper, symfonickým orchestrem nebo alžírským zpěvákem Khaledem. A třeba album Sueña la Alhambra z roku 2005, na kterém za doprovodu elektrických kytar a syntezátorů zpívá s dcerou Estrellou Morente, má parametry flamenkového artrocku.
Nebál se riskovat: dobře věděl, že tím flamenco otevírá dalším posluchačům. Na pódiu, jak bylo zvykem, neseděl: s černými brýlemi a rozcuchanými vlasy předstupoval před publikum v džínách a vysokých kovbojských botách jako rebelský rocker. „Pocházím z Liverpoolu a do Granady jsem za vámi přijel, protože mě vyhodili z Beatles,“ vtipkoval na účet vyděšených konzervativců.
Společně s kamarády Camarónem a Pacem de Lucía vytvořili koncem 70. let triumvirát kmotrů nuevo flamenka, přesto se má za to, že Morente předběhl dobu daleko víc než oni, protože viděl světlo tam, kde ostatní tmu. I v té nejtemnější, kdy okolo sebe frankistický režim vztekle kopal, v ní se srdceryvným albem Homenaje Flamenco a Miguel Hernández totiž v roce 1971 nebojácně rozsvítil svíčku za antifašistického španělského básníka utýraného ve Frankově žaláři.
Enrique Morente do flamenka vždy kultivovaně zanášel poezii, „protože život bez poezie nemá smysl“. A tím, jak verše moderních velikánů vzrušujícím způsobem jako jeden z prvních usadil do skomírajícího žánru a popíchl ho stát se ještě emotivnějším uměním, po sobě zanechal nesmazatelný odkaz.
Všechna Morenteho alba, jedno jako druhé, ve flamenku zazvonila, teprve až Omega mu zajistila hodnost lodivoda budoucím generacím odvážných reformátorů.
Totemickým albem se všem také dostalo připomenutí, jak Leonard Cohen přišel k tajnému akordu, který těší Boha ve skladbě Hallelujah, a proč se Federico García Lorca stal prvním básníkem, který ho pozval žít ve svém světě. V roce 1986 Cohen přispěl na kompilaci Poets in New York písní Take This Waltz, v angličtině zhudebněnou Lorkovou básní Pequeño vals vienés, a když za pár měsíců navštívil Lorcovo muzeum, požádal o chvilku samoty, udělal stojku a během meditace na něho prý s díky myslel.
V roce 2011 poděkoval Cohen i celému Španělsku: při přebírání ceny Prince of Asturias Award za literaturu nejprve začal tím, jak mu Lorca pomohl najít hlas. Kytaru už měl, zato mu prý chyběla píseň. Během návštěvy matky v Montrealu jako mladý spatřil na ulici hrát cikánského chlapíka ze Španělska na kytaru flamenco a požádal ho, jestli by mu nedal pár lekcí; prý jediných, kterých se mu v životě dostalo. Stalo se: Španěl mu přitiskl prsty na struny a naučil šest typických flamenkových akordů. Na víc nedošlo, protože z neznámých důvodů spáchal sebevraždu.
„Těch šest akordů, které dodaly kytaře zvuk, se od té doby staly základem všech mých písní, takže jistě chápete rozměry mé vděčnosti této zemi,“ uvedl Leonard Cohen v projevu. A aniž by se o albu Omega, byť jen zmínil, Španělé věděli své.
Básník Lorca vytesaný v rockovém světle
Co albu Omega předcházelo? Cohenova blízkého přítele a dvorního překladatele do španělštiny Alberta Manzana počátkem 90. let napadlo převést jeho písně do flamenkové verze. Počítal s Camarónem, jenomže ten vzápětí zemřel. „Poslechni si Enriqua Morenteho,“ dostalo se mu doporučení a Manzana hned poznal, že našel, co hledal. Odjel za Cohenem, který v ohromení z jeho hlasu pronesl: „Pokud mé písně nazpívá on, jako by to udělal Ray Charles.“ Nezbývalo než zajít za Morentem. Manzana mu pouštěl Cohenovy nahrávky a ten mu k jeho překvapení řekl, že si nemůže pomoci, ale že v nich slyší ozvěny flamenka, takže do toho určitě jde.
Střih: Madrid 1993, hotel Palace, bar, kam chodil pít básník Lorca. Enrique Morente sedí naproti Leonardu Cohenovi. Moc toho nenamluví, jen si v pohledech vyměňují vzájemnou úctu. Jazykovou bariéru jim pomáhá překlenout Alberto Manzano. Vzpomínají na Camaróna, Lorcu a Cohenova montrealského kytaristu. „Chci ti k šedesátinám věnovat album tvých písní, které ale nazpívám ve flamenku,“ řekne Morente na rozloučenou Cohenovi, aniž by tušil, že až na to dojde, nebude mít po boku kytaristu, ale noise punkrockery Lagartija Nick vedené Antoniem Ariasem.
Jeho bratr, vizionář granadské kontrakultury, zakladatel legendární punkové skupiny TNT a hudební publicista Jésus Arias s Morentem blízce kamarádil. Hrávali po nocích šachy, popíjeli a plánovali prý jen samé šílenosti. Rozuměli si: „Jésusi, pokud se zpěvák naplno odevzdá siguiriyas, nezáleží na tom jestli u toho buší do kovadliny, doprovází ho symfonický orchestr, flamenkový kytarista nebo punková kapela. Vždycky to bude siguiriyas.“
Jednoho večera zabředli do rozhovoru o Lorkově tajemné básni Omega. Strohé verše uvozené slovem Las hierbaaas znějící jako zvěstování smrti Jésuse fascinovaly. Nedokázal však Morentemu vysvětlit, jak v nich „spatřil Lorcu vytesaného ve světle“, a tak běžel domů a v rauši sepsal stostránkovou studii podrobně vysvětlující, proč se epicentrem alba mají stát Lorcovy verše ze sbírky Poeta en Nueva York, ve které se rozešel s předchozím stylem psaní, podobající se podle Morenteho spíš malbě než poezii, a otevřít ho musí „báseň pro mrtvé“ Omega.
Jako hlavní ideolog udal Jésus vznikajícímu dílu koncepci: „Půjde o střet mezi dvěma hudebními světy, jako by se překrývaly dvě roviny hledající v brutálním, ale harmonickém kontrastu styčné body mezi surrealismem, avantgardou a experimentem. Bez toho, aby se flamenco a rock ocitly v podřízeném stavu.“
Proto trval na tom, že Lagartija Nick nemají žádný důvod zkoušet hrát flamenco, protože existují hudebníci, kteří jsou k tomu mnohem kvalifikovanější, a Enrique Morente zase nesmí přizpůsobovat hlas rockovým kánonům, ačkoli se dávno předtím nechal slyšet, že mu zvuk elektrické kytary s bicími přijde vznešený.
Po přehrání první verze skladby Omega pak prý po chvíli ticha prohlásil: „Už nechci být cantaor, chci být rockový zpěvák.“ Na to mu Jésus řekl: „Počítej ale s tím, že ve tvém světě nás za to zabijí a v našem nebudou poslouchat.“
Se zkouškami původní myšlenka na výhradní zhudebnění Lorkových básní ustoupila: Morente si totiž prosadil slib daný Leonardu Cohenovi. Báseň Omega však na albu a v jeho názvu zůstala.
Natáčení, manželkou Aurorou přirovnané k hledání kvadratury kruhu, se Jésus neúčastnil. Trvalo bezmála dva roky. Bubeník Eric Jiménez věčné hádky ohledně koncepce nevydýchal a odešel k indierockovým Los Planetas a zbývající členové Lagartija Nick obvinili Antonia, že slibnou kariéru kapely zahodil do koše. Depresím, jestli to tentokrát už fakt nepřestřelil, propadal také Morente. Aby toho nebylo málo, ze Sony Music, u kterých Lagartija Nick vydávali, je s prvními náslechy vyhodili zavřenými dveřmi.
„Pro otce se Omega stala životním postojem, kdy se bráníte tomu, čemu moc nevěříte, a přesto to uděláte, protože jste zvyklý dělat si, co chcete,“ popsala po letech dcera Soléa Morente chvíli, kdy otec po dlouhém přemlouvání přistoupil na pokračování natáčení.
Pláč pro Leonarda Cohena
„Ještě se tomu neříkalo Omega, vše bylo ve stadiu spontánního pokusu, mutantního experimentu, skoku do prázdna a čisté avantgardy. A Morente dobře tušil, že ho čekají velké potíže,“ vzpomínala u 20. výročí vydání alba jeho spoluproducentka Sabine Ecomard z nezávislého labelu El Europeo-Música, ochotného s dokončením a vydáním tehdy zariskovat. „Rozhodl jsem se, že můj život by neměl smysl, kdybychom album nedotáhli do konce. Chyběly hlavně peníze, a tak jsem přesvědčil našeho patrona, polského architekta Antonia Idzikowskiho, aby do projektu investoval značnou částku,“ řekl v rozhovoru pro El Asombrario novinář Borja Casani.
Ve studiu prý chvílemi panoval docela chaos: nastěhovala se do něho totiž nejen kapela, ale také ti nejlepší flamenkoví muzikanti své doby, včetně Tomatita, Juana Manuela Cañizarese, Miguela Ángela Cortése nebo El Negriho a Morenteho manželky Aurory s dcerami Estrellou a Soleou, tátou přizvanými do sboru.
Ještě než dohraje úvodní desetiminutová skladba Omega, víte, že chcete slyšet i zbytek alba. A pak ještě jednou a znovu a znovu: taková je to do slov nepřeložitelná strašidelná krása. Morente nechal v autorských skladbách Lorcovy verše prohnat hurikánem decibelů a totéž potkalo Cohena: písně Take This Waltz, Priest nebo Hallelujah ve španělském podání v sobě spojují vzrušení se šokem z doteku čehosi neznámého. U do uší bijící úžasnosti, rytmicky nakopnuté First We Take Manhattan, dokonce svatokrádežně přemýšlíte, jestli Morenteho duet s dcerou Estrellou originál nepřevyšuje. Cohen se pak Albertu Manzanovi svěřil, že spolu s vlivem perského básníka Rúmího se pro něho Omega stala tou nejtranscendentálnější věcí, která ho v životě potkala.
V dokumentárním filmu Omega zachycující natáčení alba můžeme sledovat Estrellu, jak si během tátova zpěvu Cohena nasazuje černé brýle, aby nikdo neviděl, že dojetím pláče. A se sestrou a matkou se ke Cohenovi a tátovi vracejí dodnes.
Ani Enrique Morente si nebyl jistý, kam ho Omega dovede a s jakou odezvou se setká u posluchačů, takže Borju Casaniho požádal, ať ho v případě špatného prodeje za úsvitu zastřelí. Dopadlo to dobře, v prvních měsících se ho prodalo přes padesát tisíc kusů a nastoupilo cestu ke kultovní klasice.
Před vydáním v prosinci 1996 se Morente v Madridu rozhodl otestovat publikum: na závěr koncertu s kytaristou Tomatitem ještě do potlesku přišli na pódium Lagartija Nick a spustili skladby Omega a Hallelujah.
„Začali nás urážet a chtěli zabít. Nastalo pozdvižení, jaké jsem ještě nezažil. V sálu jsem viděl, jak se lidé perou, a my se tak báli, že jsme se na několik hodin schovali do šatny. Jen Enrique se smíchy popadal za břicho,“ vzpomínal Antonio Arias v rozhovoru pro sevillské noviny ABC Cultural v roce 2016, kdy souběžně s dokumentem vyšla Omega v remasterované verzi rozšířená o skladby, které se na původní album nedostaly, nebo jejich živé verze. Třeba East and West s newyorskými Sonic Youth.
„Dodnes musím myslet na to, že s albem neměli ani tak problém flamenkoví puristé, ukřižovali nás za něho hlavně ti rockoví! Všechno začalo fungovat, až když jsme se dostali na velké festivaly, a album mělo u rockové kritiky velký úspěch,“ dodal v rozhovoru Antonio Arias.
Miles Davis flamenka, jak Morenteho mnozí přezdívali, zemřel v prosinci 2010 po komplikované operaci rakoviny jícnu. Týden ležel v kómatu, Estrella mu se zavázanýma očima, aby neviděla otcův stav, celé hodiny zpívala, a s rodinou se okolo nemocničního lůžka střídali Carmen Linares, Javier Limón nebo Joaquín Sabina.
Flamenkovému zpěvákovi, který se původně chtěl stát toreadorem, bylo teprve sedmašedesát let a Antonio Arias není sám, kdo si dodnes myslí, že tak moudrý chlap nemohl zemřít: „Pořád si říkám, že si z nás dělá srandu a jednoho dne ho znovu potkám na ulici.“
Až slunce zhasne a měsíc se nerozsvítí, oslepí mě smrt
Jésus Arias s baskytaristou Ángelem Doblasem založili průkopnickou skupinu TNT na konci 70. let. Přišli ale s něčím daleko větším než s pouhým napodobováním The Clash: Granadu, která o punku sotva něco tušila, do něho jako první nechali bezhlavě zamilovat.
Skladatel a nosný sloup granadského punkrocku Jésus Arias navzdory vrozené plachosti podle bratra Antonia lidi sjednocoval a podněcoval s doslova husitskou myšlenkou: nápadů se nelekejte a na množství nehleďte. Zranitelný génius však těžce nesl veřejný tlak, a než by za své vklady bojoval, raději je sdílel s ostatními. „Stal se příkladem nesmírně štědré bytosti jen zřídkakdy se hlásící k autorství nápadu, ze kterého jiní následně vytvořili zázrak,“ napsal publicista Juan I. Pérez o Jésusovi. Pracoval způsobem „všechno nebo nic“ a nesnášel vítězství průměrnosti nad odvahou, a když se mu nedostávalo uznalého pochopení, upadal do depresí. A aby v sobě utišil bolest, psal potají poezii.
Joe Strummer si do Granady přijel lízat rány v roce 1984, kdy se TNT zrovna rozpadli. Utíkal od neúspěchů The Clash a narazit v baru na Jésuse Ariase se dopředu zdálo být nevyhnutelné. Navíc s Lorkovou sbírkou Poeta en Nueva York v podpaží, což Jésuse uchvátilo a doživotní přátelství tím bylo stvrzeno. Strummera navedl na granadskou punkovou scénu a podnikali spolu tahy po barech. „Víš, já jsem vlastně přijel do Granady hledat Lorcův hrob, řekl mně Joe jednou večer a druhý den jsme vyrazili do Víznaru, kde Franco nechal Lorcu zastřelit. Po cestě chtěl koupit v železářství lopaty, abychom vykopali jeho ostatky, ale já mu to vymluvil, a když viděl rokli s olivovníky plné masových hrobů, pochopil, že to prostě není možné. Tak jsme si alespoň slíbili, že o tom složíme písničku, a vrátili se opít do Madridu,“ popsal hojně citovaný zážitek Jésus, brzy nato vlivný a zapálený kulturní publicista.
„Omega byla především o srážce planet. A my nadále zůstáváme měsíci, které z této havárie vznikly a snažíme se stát znovu planetami,“ prohlásil Jésus a Enrique Morente často vzpomínal, jak mu zpočátku, než to vyděšeně zavrhl, na album Omega nutil koncepci takové srážky: slyšel v ní tovární alarmy, hukot vrtulníků, dialogy z vesmíru, bušení do kovadliny a v připomínce smrti zvony z Hirošimy.
Nečekané propuštění z novin v roce 2012 Jésus těžce nesl, a tak se znovu vrátil k hudbě. Velkolepě. Po celou dobu totiž nosil v hlavě hudební vesmír v nepřetržitém pohybu, v němž okolo sebe dostředivě krouží punk, rock, symfonický orchestr, klasika, Afrika, flamenco a poezie. Jésuse také vždycky zajímala koncepční alba beroucí posluchače s prvním poslechem do zajetí. „Na konci musí každý vykřiknout do prdele, chci to slyšet ještě jednou. Jako by se probudil ze snu, a hned se do něho chtěl vrátit,“ naznačil Jésus, co očekávat od ambiciózního čtyřicetiskladbového projektu Eclipse.
Za tím účelem s Ángelem Doblasem sestavili skupinu Quäsar: partu na sebe naladěných rockových a flamenkových muzikantů a zpěváků. Ze známých důvodů jeden chyběl: Enrique Morente. Na albu Eclipse parcial de lunas ho v roce 2012 zastoupili dcera Estrella a cikánský zpěvák Jaime Heredia ,El Parron‘, jinak mu s rockovým hlasem vládne Guillermo Crovetto.
Podle Jésuse mělo jít o ochutnávku ze zamýšleného projektu. Vložil do ní úplně všechno: tvrdý rock, syntezátory, „vesmírné zvuky“, smyčcová kvarteta, klavír Juana Miguela Hidalga, kvílející zkreslené kytary, punkovou agónii a album otevřel a zavřel flamencovým eposem La seguiriya del hierro.
Za vrchol ovšem berme skladbu En un sueño viniste od Morenteho s verši sevillského básníka Abbada z 11. století. S bohatýrsky znějící kapelou, Estrellou, flamenkovými mistry a arabsky recitující syrskou básnířkou Maram al-Massri se s ní Jésus dobral ke skladatelské nedostižnosti. K až děsivé návykovosti také přispělo přání Estrelly natočit svůj part v otcově studiu, a především její žalostný flamenkový přednes veršů „až slunce zhasne a měsíc se nerozsvítí, oslepí mě smrt“.
Jésus Arias se v roce 2012 s Quäsarem dotkli nebe. Nestačilo: za tři roky uvedl flamenkovou kantátu o mateřství a lásce Mater lux napsanou pro mohutný sbor a druhou Morenteho dcerou Soleá. Znějí v ní chrámové varhany, theremin, kovadlina a první vystoupení přirovnal bubeník Eric Jiménez k únosu Marťanů.
„Jésusovi se začalo dostávat uznání, o kterém snil, byl ale už tak vnitřně zraněný, že vůči úspěchu zůstal imunní. Už netoužil po ničem jiném, než se zavřít doma a schoulit na pohovce, kde jsme ho s otcem našli mrtvého,“ popsal Antonio bratrův utrápený odchod 1. prosince 2015.
„Často na Jésuse myslím. Byl to velmi citlivý, zranitelný člověk, který dokázal vidět to, co nikdo jiný neviděl tam, kam se všichni koukali. To, a vědomá radost z tvoření, jak říkal Lorca, Jésuse přivedlo k přátelství s otcem. Umění pro ně nebylo povoláním, ale stylem života, a tvorba nikoli cílem, ale způsobem bytí ve světě,“ řekla Soleá Morente před posmrtným koncertním uvedením Jésusovy protiválečné symfonické básně Somalia.