Je to jako když se díváte na Čapkovo R.U.R. Svět, který si naši předkové před sto lety představovali jako robotickou budoucnost, je dnes hodně jinde, ale někde v pozadí cítíme, že autorův základ byl správný. Čtyři muzikanti z Düsseldorfu měli v roce 1970 také jakousi vizi budoucnosti, přesněji hudební budoucnosti, a i když svět šel za těch padesát šest let také jinudy, základ jejich vize elektronické hudby byl také správný.
Čtyři roboticky působící muži na pódiu. Těžko je nazvat hudebníky. Jsou to spíš operátoři. Divák nerozezná, kdy jen spouští předpřipravené, komputerizované pasáže a kdy opravdu mačkají klávesy. Hlasy jsou zkreslené vocoderem nebo přes počítač, ale zpívá to někdo nebo jde jenom o playback? A vy to ani nechcete vědět, protože jste v prostředí, které znáte z nějakého sci-fi filmu, uprostřed umělého světa, kde už lidský prvek není normální. Pohupujete se v umělých beatech a na velkém plátně za operátory se do vás hrnou abstraktní konstruktivistické grafiky, umělé neony, podivné animace a filmové dotáčky. Každá skladba vychází z designu alba, z něhož pochází.
Kraftwerk postavil své představení na třech motivech. První je počítačový – kapela startovala s koláží tří skladeb z alba Computer Word a uprostřed show se k desce vrátila v jímavé verzi Computer Love. Vše ve žluto-černé barvě zadní projekce.
Druhý motiv. Robot automat – a kde je člověk? Člověk je stroj. Zní The Robots, Space LaB, Neon Lights a výrazně boduje The Model. Vše z alba Man Machine.
A třetím motivem je pohyb, monotónní pohyb. Teprve na koncertě a díky zadní projekci člověku dochází, kolik skladeb Kradftwerku je právě o tomto typu pohybu. Je to nekonečná jízda po dálnici (Autobahn), na kole (Tour de France) nebo vlakem (Trans Europe Express). Paradoxně všechno v kratších verzích, než známe z desek. Zatímco většina kapel nabízí na koncertech delší verze svých hitů, Kraftwerk musí jít opačnou cestou. Například Autobahn má na desce přes dvaadvacet minut, tady se muselo vejít do deseti.
V programu se překvapivě objevila jedna přejatá skladba, spíš citát ze soundtracku Merry Christmas, Mr. Lawrence. Muzikanti na několik vteřin vystoupili ze svého maskovaného světa A Ralf Hűtter, jediný z dodnes vystupujících zakládajících členů, publiku oznámil, že je od před třemi roky zemřelého japonského skladatele Ryuichiho Sakamota, jeho žáka a blízkého přítele. Kraftwerk na ni navázali skladbou Neon Light a po ní jako po předehře přešli do nejsilnějšího okamžiku celé show – do barevnými efekty nabité Radioactivity. Slova Černobyl, Hirošima, Fukušima, která ve skladbě opakují, jako kdyby odkazovala právě k poctě Sakamotovi.
Slogany! To je další z typických rysů koncertního Kraftwerku. Už to nejsou ani hesla, co tvoří textové poselství. Už to jsou jen jednotlivá slova. Skoro pokyny, někdy dokonce rozkazy. Stálým opakováním ztrácejí svůj emotivní význam. Jsou sdělována komputerovým hlasem nebo se v letristickém stylu vizuálně literární avantgardy poloviny minulého století objevují na zadní projekci.
Co ještě dodat. Že emoci koncertu paradoxně vytvářejí všechny tyto anti-emotivní prvky. Že právě v tom je Kraftwerk nedostižný. Že poslední desku vydal skoro před čtvrt stoletím a přesto zní starobyle i aktuálně zároveň.
Jo, a zvuk naprosto fantastický. Dobře naprogramovaní roboti prostě nedělají chyby.
Kraftwerk, 15.7. 2026
Forum Karlín
