Letošní sezona mi dala dost zabrat. Nebylo to množstvím koncertů, spíš četností přesunů a intenzitou zážitků a dalších prvků nadstandardně teplého léta tuzemské rockové megastar-lol.
Chtěla jsem ty jediné čtyři dny určené výhradně a pouze pro mě samotnou strávit výhradně sama se sebou samotnou, úplně poprvé v životě bez lidí, selfieček, starostí, dětí, prostě klid, který jsem po všech těch fesťácích a koncertech znechucená civilizací, otrávená pivem a cigaretami, uzemněná tvůrčí krizí, potřebovala víc než cokoliv jiného. A hlavně chvíli neslyšet tu odpornou muziku!!!
Uprostřed kvalitní soulože mi pípla zpráva: „Nevíš o někom, kdo by chtěl dva lístky na festival Rock na Seině?“ Zprvu mě tenhle dotaz především pro jeho načasování dost vytočil, ale poté co jsem si rozklikla line-up, došlo mi, že nejde o pupkáčský festival v jižních Čechách a začala mi šrotovat veškerá pro a proti a díky jménům jako Amyl and the Sniffers nebo Wet Leg, nezbylo než se smířit s tím, že odpočívat se bude až v rakvi.
S matkou na festival
Má osmnáctiletá dcera Johanka se pozvání neubránila a musela jet do Paříže se mnou. Takovej vopruz, s matkou na festival. Udolal ji především Deftones argument, který začnu odteď používat častěji. Třeba by si i začala uklízet v pokoji, kdyby v něm měli zahrát Deftones, ale spíš ne.
Přeskočíme nudnou pasáž letu v kocovině, hledání hotelu, hořícího balónu uprostřed Louvru a arabských lázní a pokročíme v ději k prvnímu střetu s festivalem. Kevin mi dal lístky na tři dny úplně zadarmo, prej nepovedený dárek pro jeho dceru, nic za ně nechtěl, tudíž mě nic, ani má čerstvá a trochu neuvážená reportérská ambice, nenutilo honit se za všema kapelama. Ale Noga Erez, kterou jsme propásli jako první a jen kvůli logistice, mě dost mrzí. Nechytli jsme ani jednu nogu, pršelo a festival byl překvapivě dál a překvapivě mnohem větší, než jsme čekali.
Pěšky z ubytka přes hodinu. V Paříži je všechno 100x větší. Pak ještě tramvají, a pak zas ještě kus pěšky, vlastně jsme vůbec nevěděly, co čekat. Hned za cedulí BIENVENUE se před námi v parku SAINT CLOUD rozevřel obří areál lemovaný menšími stagemi, bezpečnostními skříňkami od Generali, zážitkovejma budkama-například Karaoke budka nebo Zahraj si na rockstar za plexisklem budka a v průčelí prvního koridoru nás přivítaly cashless system bankomaty začínající na částce 20e. V Paříži je všechno 100x dražší. 20éček rovná se dvě malý piva se zálohovanými kelímky.
Takže tady se chlastat nebude, nevadí. A kouřit taky ne, to už trochu vadí.
Francie v roce 2023 zakázala kouření na plážích, v lesích a v parcích-festivaly nevyjímaje. Jak jsem však později k velké radosti zjistila, jde spíš o další takový haha zákon aneb Qu-est ce que se passé quand la securite me vois fumer? (moje francouzština)-They say-Don't do it! And thats all. Kouřila jsem pořád a všude a nikdo mi nic neřekl.
Lorde a prozření
Ve stáncích s jídlem se mísily všechny možné gastroentity, jen trdelník a knedlíky jsem nikde neviděla. Narůstající množství návštěvníků potažmo strávníků ve mně probouzelo zvláštní starost o všechny ty výkaly, které musí taková masa lidí vyprodukovat. Odpovědí mi byly dva megaoddíly plné záchodových buněk. Žádný toi toiky, byť nic nezní víc francouzsky, normální splachovací hajzly, který ještě navíc šetří přírodu, jistě tak jako každý takový megafestival.
Lidi všude, hemžili se jako mravenci. Jen pro upřesnění, nikdy jsem na velkým festivalu nebyla. Hrála jsem dvakrát na Colours a jednou na Rock for people, pro účinkujícího to není nikdy stejný jako pro návštěvníka, i když si jdu areál pokaždé projít. Nesnáším masové akce, nesnáším diskomfort, nechápu, jak někdo může dobrovolně trávit čas na hudebním festivale. Zvláštní, že mám všeho konstantní dostatek - diskomfortu i hudebních festivalů. No nic, zkrátka cesta od cedule BIENVENUE k hlavní stagi, na kterou jsme se zaměřili, trvá 20 minut, v blátě ještě dýl.
Koncert zrovna dohrával nějakej DJO, nakonec nám došlo, že je to šulda ze Stranger Things s kapelou, nikterak nás to neuchvátilo a nikam se nám už nechtělo, rozhodli jsme se počkat na Lorde, i když mně ta pani moc sympatická není. Vím, jak vypadá, jak její hudba zní, ale krom coververze Také me to the River na kompilaci Talking Heads od ní nic konkrétního neznám.
Koncert začala afektovanými pohyby v modré bundičce za DJ pultem, buď tam něco mačkala nebo to jen předstírala, což bylo matoucí i v případě zpěvu-občas prostě nezpívala a zpěv byl slyšet. To se teď zase takhle dělá, playback? Nebo halfplayback? Napila se vody z instalovaného pítka a rozjela megashow, která mě přesvědčila asi až po pěti písních, které splývaly v jednu. Co nenahoníš hudbou, doženeš efektama, audiovizuálem, tancem s buzničkama, nebinárním DJem, rafinovanou kamerou. Na podiu měnily pozice velké světelné krabice, po kterých se Lorde různě povalovala, nechávala se snímat kamerami uvnitř i venku, všechno to bylo super vymyšlený a perfektně sehraný, úplně mě to vtáhlo, začala jsem si postupně namlouvat, že to je přesně to, co mým koncertům chybí-produkce za několik milionů, obrazovky, kamery, světelný efekty... buzničky v kapele naštěstí mám, jen je musím naučit tančit.
V závěru srdceryvného proslovu si nechala promítat vlastní podobiznu na hruď, to mě úplně rozsekalo, prostě geniální estráda. Jen teda písničku si nepamatuju ani jednu, ale to je asi můj problém, ne Lorde, ta byla skvělá.
Kocovina Wet Leg
Což se nedá říct o Wet Leg, na které jsem se těšila fakt strašně moc. To už jsme se ale mezitím vyspinkaly, málem poblily z mátového čaje za devět euro, utratily další zbytečná eura, ujely mnoho zbytečných kilometrů po megaměstě a vrátily se na šestou opět před hlavní stage. Tentokrát doprostřed, relativně blízko, 20. řada? A tentokrát do slunečného a velmi horkého podvečera, přičemž slunce pálilo přímo na stage, to mohl být důvod poněkud rozpačité show.
První co však napadlo mě, když jsem viděla na obrazovce megaobličej Rhian Teasdale s kruhy pod očima – kocovina. Hrát v kocovině na slunku pro 50.000 nebo kolik lidí musí je fakt perfektní. Až na ty nuly v počtu návštěvníků je mi tento stav velmi známý, tyto koncerty nazývám očistcem, člověku se chce mlít, nenávidí všechny lidi a nejvíc sebe, že si takhle ubližuje. Rhian se snažila, úsměv do lidí, pláč do bubeníka, její blonďatá stydlivá kolegyně neustále ladila kytaru a nesla na bedrech tíhu celé té nepříjemné shituace, neusmála se ani jednou, stejně jako kytarista a zbylé dvě máničky. Písničky zahráli však kvalitně, na Chaise Lounge jsem si zaskákala v moshpitu, Ur Mum zpívala s Rhian tak nahlas, aby mě slyšela, CPR super, jen ty prostoje a rozpaky mezi nima, chovali se jako já, kdyby mě zničehonic vysadili na obří stagi.
Ani sexy pohyby, svaly a chlupy v podpaží mě neuhranuly, v případě Wet Leg jsou to opravdu hodně silné písničky na pár akordů, žádná věda, čili něco, co zvládne člověk i po prokalený noci a uspokojí a možná proto jsou mi blíž než fantasticky disciplinovaná Lorde v plavečkách přivázaná na laně z nanovlákna, propíchnutá laserem, běhající, tančící, jančící. Písničky Wet Leg jsou pro mě důkazem toho, že to ještě pořád jde, napsat jednoduchý a zapamatovatelný kytarovky, takže jim kocovinu, vyčerpání nebo blbou náladu samozřejmě odpouštím a odcházím spokojená, mrknout se, co se děje v parku, protože na téhle stagi se chystají Black Keys, které si odpustím.
K Wet Leg jsem ale ještě zapomněla zmínit sexy tlumočnice do znakové řeči, které se vystřídaly během jejich koncertu tři, aby během trsání vysvětlovaly obsah textu hluchým a blbým a odváděly pozornost od nebohé Rhian.
Máme hlad
Ano, na Black Keys jsme nešly, protože na nás přišel mega hlad. Cestou za chálkou jsme míjeli Sparks a ti se mi teda, dědóšci dost líbili. Vlastně jedinej objev festivalu. „Problém“ skutečně spočíval v tom, že jsem nejela objevovat, nějak jsem na to neměla sílu ani náladu, kupodivu ani Johanka ne. Jeli jsme si poslechnout ty SVÝ oblíbený kapely a navíc já si máloco zamiluju na první poslech, navíc všechno bylo tak obří a daleko, že jsme sotva lezly.
Možná jsme v něčem zásadním pochybily, možná špatná obuv, blbě rozvržený síly, možná jsme měly přes den spát a odpoledne se nabombit matchou, nebo si vzít rybářský stoličky nebo nevím, jak si užít takovouhle megaakci bez bolavých nohou a průběžné ztráty motivace. Každopádně žádný jiný koncert nedal této cestě tolik významu jako zjev Nicka Cavea. Najednou to celý dávalo úplně nový smysl – jely jsme za Nickem Cavem!
Znala jsem jeho zásadní hity, i pár pecek od Birthday Party, viděla jsem všechny ty ruce na fotkách z turné, ale jeho vystoupení na mně zanechalo citelný emo-šlem, jako kondicionér na vlasech (vyhýbám se pojmu balzám na duši, nesnáším to). Osmašedesátiletý mladík se vrhal do davu naprosto odevzdán a odvázán a přesvědčen, že ho ty ruce neodnesou ani neupustí, že ho vrátí zpátky na stage kázat a zpívat a dělat roztomilé fóry. Jako například když se zahlídl na obří obrazovce a povídá „Oh I am so beautiful!!“ Nečekala jsem, že si někdo takhle temnej umí ze sebe dělat prdel. To je jistě to kouzlo, kterému všichni podlehli. Kapela šlapala, stařík na židličce skřípal na housle, černošky vokálely, Nick zpíval naprosto suverénně. Čirá krása.
Najednou mi holky z Wet Let připadaly jako tupý krávy z vedlejší třídy. Druhý den na hotelu jsem horečnatě scrollovala jeho Red Hand Files a nadšená upřímností a formátem nechávám se velmi inspirovat. Bylo to úžasný.
Amyl a Šňupačové na scénu!
Třetího dne jsme si nechali opět kvůli dešti a lenosti ujít Mannequin Pussy i Lambrini Girls, radši jsme mokly na procházce ve čtvrti Boulogne-Billancourt a dali si Carbonara a salát s artyčoky. Prostě čúzy, ale aspoň jsme se pořádně natěšili na Amyl a Šňupače. Moje milovaná Amylka taky začínala s prořídlým mulletem, teď je z ní zářivá platinová dlouhovlasá krasavica, sálá z ní ženství i mužství do všech stran a k tomu ten pitvořivej hlas a výraz dominy na střídačku s kukučem malého retardovaného chlapečka, geniální mix.
Měla s sebou záskok, doufejme trvalej, sexy basačku, úplná brunet verze Amy, jen teda look víc osmdesátkovej, hrála a zpívala a skvěle se do party hodila. Kytarista Bryce Wilson je výbornej, řeže to do uší jako svině, měl ten den dokonce narozeniny, pokud to teda Amyl neříká na každým koncertě. Tehdy poprvé jsem si taky musela uši bohužel zacpávat, bolelo to, buďto opět věk a opotřebení, nebo to bylo fakt kurva nahlas, spousta lidí špunty měla. Amyl and the Sniffers to rozjeli tak, že jsem se poprvé bála o bezpečnost, ani ne tak svou, jako maníků postupně vynášenejch nad hlavama rozjetýho davu dopředu, pod stage, kde na ně čekala laskavá náruč sekuriťáků, která je pak vyprovodila koridorem pod stagí bůhvíkam. Třeba do VIP zóny nebo do pekla, umývat festivalové záchody. Profesionální výkon, přesně hodinu dlouhý, ani o minutu dýl, bohužel.
Čekat hodinu v blátě na Amyl, hodinu s ní tančit a zpívat, hodinu čumět na přestavbu Deftones, držet místo Johance, která musela čůrat, pak se pokusit ulovit jí něco k jídlu, aby nezkolabovala, a dopravit jí to zpátky k zábradlí, tomu říkám zážitková dovolená. Kvůli střídavému dešti se park Saint-Cloud změnil v blátivou nutelu a většina vymóděných převážně frantíků byla od pasu dolů úplně zaliskaná od bláta.
Na poslední večerní kapelu bylo vždy nejvíc lidí, ale tolik, kolik jich přišlo na Deftones, jsem tu nezažila. I můj zaplněný koutek v levém předním rohu byl narvanej tak, že jsem šťávou z pojídané tortilly omylem pokapala hlavu jednoho z fanoušků, naštěstí byl úplně v transu, takže si ani nevšiml. Chtěla jsem, aby Johanka napsala něco o koncertě Deftones, ale vyprdla se na mě, je zas někde na čundru. A protože jsem éru Deftones nezažila nebo spíš neprožila, nedokázala jsem se do toho nějak dostat. Zpěvák Chico byl ve výborné kondici, vždycky něco vykřikl a po seskoku z malého prakťáčku oběhl v zuřivém afektu celou stage.
Silné hlasité refrény se střídaly s dojemnými pasážemi doprovázenými vkusnými projekcemi, tanečnice, vodopád, frontmanův stín... Poznala jsem, kdy hráli největší hity, dav, obrovskej megadav (toť můj nejvěrohodnější odhad počtu zúčastněných) byl úplně k uvytržení. Sekuriťáci se činili, někteří méně zdatní v publiku už to nedávali a viděla jsem pár lidí zkolabovat. Deftones dohráli, Johance spokojeně svítila očička, těšila se na ně jak malý dítě, kterým stále tak trochu je a za výlet mi především kvůli Deftones děkovala, jen teda, mohlas dávat mamko míň najevo, že tě to nebaví. Všichni pařili a já mezi těmi tisíci a tisíci páry nohou jedla v dřepu tortillu, no a co.
The Cure jindy
To, že druhý den letíme domů znamenalo, že neuvidíme The Cure. Já na nich byla před několika lety na Colours, ale bůhví, jestli se Johance ještě poštěstí. Mě daleko víc mrzí, že jsem neviděla Dry Cleaning, kteří měli hrát v neděli odpoledne na menší stagi. Stejně však nevím, jestli by to bylo na tak velkým festivalu ono. Radši bych na ně někam do klubu. I na Amyl. I na Nicka. To je to věčný dilema. 1000,- za vstupenku na stadion s dalšíma 10.000 lidí nebo 50.000,- za flek u stolu v malým útulným klubu, jednou za život...
Bylo fajn to zažít, vidět, paradoxně si odpočinout tímto extrémním způsobem. Ale na objevování nový muziky to ideální podmínky nebyly. Mně to však rozhodně netrápí. Opouštím Paříž zbavená veškerých hudebních ambicí a uklidněná faktem, že hudby je na světě dost, naštěstí i té kvalitní, že má furt v životě člověčím důležitý místo a taky že není o co usilovat. Nevím, co na to má tvůrčí krize, ale vím, že když přestanu hrát, bude tu spousta dalších, co to vezmou za mě, nikdo si ani nevšimne.
Napjatě čekám na line-up Rock en Seine 2027.
