Letošní ročník už je na spadnutí. Do královéhradeckého Parku 360 se na výsledky práce celého týmu, který Motyčka vede, můžete přijet podívat od 10. do 14. června 2026. V době nejnáročnější produkční horečky jsme si s Luďkem povídali o tom, co všechno tahle práce obnáší.
Bavíme se necelé tři týdny před otevřením bran festivalu, první čtenáři si náš rozhovor přečtou deset dní před začátkem. Jak to vypadá na místě?
Už je tam dost věcí a celý „site“ tým. Stojí nová hala pro ČT art Stage, připravují se prostory pro další pódia a začíná se dělat na sanitě, hodně se toho do areálu naváží. Prvního se bude stavět E2 Stage, která má být hotová třetího. Začíná se stavět Fat Lady a druhá hlavní stage. Obě rostou zhruba tři až čtyři dny. Prvního se to láme a řekněme, že z prenatální fáze jdeme do hodně rušného finále.
Kdy na festival přijíždíš ty?
Osmého. Den před nultým dnem. V této fázi se tam snažím být co nejméně, abych lidi neznervózňoval svými nápady, co by ještě šlo udělat.
Nenapadlo by mě, že v horké finální fázi se radši budeš klidit z cesty.
Teď už je to všechno na produkčním týmu, v kterém jsou experti, kteří nepotřebují, abych jim radil. Všechno vědí líp. Já mám tendenci přijít nakonec ještě s nějakým kreativním nápadem, který, jak jsem se naučil, vše jen zkomplikuje. Navíc začíná festivalová sezóna a já tenhle čas využívám k cestám na další akce, které chci navnímat a sbírat na nich inspiraci. Týden před festivalem mám nejméně práce. Kapely jsou domluvené, marketing funguje a už je opravdu potřeba ten festival především postavit, což já moc neumím, a lidé, kteří se o to starají, to umí velmi dobře. Uvolní mi to ruce a mám možnost se jet někam podívat. Letos jedu na Rock am Ring.
Lákáte na areál, který se během roku opět výrazně proměnil. Jaké změny čekají návštěvníky?
Něco si necháme jako překvapení, ale rád část novinek prozradím. Už jsem zmínil nový stan pro ČT art Stage – větší, komfortnější a hlavně bezpečnější. Původní typ stanů je citlivý na silný vítr, což už si bohužel některé festivaly zažily na vlastní kůži. Máme letos modernější iglú, doufám, že se bude líbit, mimo jiné díky tomu, že nemá žádné sloupy, což přináší lepší pohled na koncerty.
Velké úpravy proběhly u „dvojky“, která se aktuálně jmenuje Rock for People Stage, ty si budou muset návštěvníci vychutnat až na vlastní oči. Větší prostor čeká na fanoušky před hlavní scénou. Přidáváme k areálu 32 000 m², což věřím, že přispěje k tomu, aby se lidé hlavně u main stage, kde přibude velká travnatá plocha, cítili komfortněji. Přidá se tam i víc sezení a krytých míst, která poskytnou stín.
A v neposlední řadě jsme připravili spoustu „neviditelných“ věcí, které se promítnou do flow festivalu. Máme novou co nejkratší příchodovou cestu, takže už návštěvníci nemusí při příchodu obcházet celý areál. Postavili jsme nové rozvody vody, v tuhle chvíli máme trojnásobek zdrojů, budeme mimo jiné filtrovat vodu z rybníku Správčák. Máme proto k dispozici obrovské čističky, které hasiči běžně používají při povodních, aby povrchovou vodu přeměnili na pitnou. Nejen tyto novinky se snad podepíšou na celkovém zážitku.
Když si vzpomeneš, jak ses po areálu Rock for People rozhlížel v roce 2007, kdy se konal poprvé v Hradci Králové, a porovnáš to s dneškem, jak jsi jako CEO s vývojem spokojený?
Jsem spokojený hlavně s tím, jak funguje tým, který zažívá obrovský zápřah a odvádí fantastickou práci. Toho si moc vážím jak já, tak celý náš core tým. Mnoho lidí tomu věnuje svůj volný čas a bez toho by to nefungovalo. Každý rok máme víc dobrovolníků, kteří tím žijí a zajišťují průběh festivalu. Bez nich by to nešlo, staví stanové městečko, dekorace a zajišťují mnoho dalších věcí. Nasazení těch lidí, kteří se tam navíc každoročně těší, je fantastické. Je v tom myšlenka svést lidi dohromady, tak jak to zakladatelé Petr s Michalem nazvali Rock FOR People. People tam pořád jsou. To je na tom nejlepší.
A co se týká zlepšení, o které usilujeme, toho se myslím mnoho podařilo, ale na druhou stranu je spousta věcí, které se pořád rok od roku postupným vývojem i chybami učíme. Zcela upřímně říkám, že je obrovská nevýhoda a věc, na kterou si člověk musí zkoušet zvyknout, že máme šanci věci měnit jen jednou ročně. Roční perioda je velmi dlouhá, a spousta dobrých nápadů se proto realizuje obtížně. Proto je důležité si určit priority, letos jsme se například rozhodli, že jimi budou hlavně voda a dochozí vzdálenosti. Pořád můžu říct, že teprve začínáme a máme velké plány. Musíme ale jít krok za krokem.
Spadne ti někde v zahraničí na festivalech občas brada a řekneš si – tady ještě nejsme?
Řada věcí nás na malých i velkých festivalech obrovským způsobem inspiruje. Ještě jsem například nebyl v Dánsku na Roskilde, o němž jsem slyšel jen to nejlepší, ale stejně ho použiju jako příklad. Hodně s tímto festivalem spolupracujeme na bezpečnosti a celkové politice security/safety. Jsou v tom nejdál a jsou výteční tím, že své know-how proaktivně šíří dál. Nejsou jednička, která by si ho držela u sebe, naopak vědí, jak je to důležité, a jsou velmi otevření. Letos to chci poprvé vidět.
Každý rok se snažím navštívit tři čtyři festivaly a mám hodně dlouhý seznam, který existuje u mě v hlavě i na papíře. Něco přenést nelze, protože je to spojené s geniem loci, nebo třeba kulturou, v jiných věcech jsme hodně daleko. Myslím, že se nemáme za co stydět. Nejen na Rock for People, ale zdejší festivalová scéna obecně. Ať už jde o Colours, Mighty, nebo třeba Metronome. Tuzemská festivalová kultura je daleko.
Ve světě jsou ale i věci, které jsou úplně ustřelené. Jako například Rock Werchter, jenž úzce spolupracuje s firmou Stageco. Ta vyrábí ty největší stage a tenhle festival ji vlastně pro své potřeby založil a stal se tak trochu showcasem této značky a technologií. Když to trochu přeženu, kde my postavíme stan, oni si smontují vlastní O2 arenu. To je v našich podmínkách nereálné, nicméně si myslím, že obecně český fanoušek netrpí, jsme se světovou festivalovou scénou naprosto srovnatelní.
Letos tým Rock for People ve spolupráci s D Smack U Davida Urbana pořádá ještě Yungbludův festival Bludfest. Říkal jsi, že vás některé produkční požadavky Angličanů překvapily. Je něco, co už víte, že implementujete do budoucna na Rock for People?
Za mě jsou v pozitivním slova smyslu extrémní tři oblasti. První je výzdoba. Šli jsme do Bludfestu s představou, že máme fine site, který bude postavený z Rock for People, tak ho použijme na další festival. Z devadesáti pěti procent nakonec ale Rock for People sklidíme a budeme stavět znovu.
Změny proběhnou do takového detailu, jako je design šipeček orientačního systému. Druhá věc je způsob, jakým se přemýšlí o péči o fanoušky. Na Bludfestu je řada dedikovaných zón, především pro fanoušky se speciálními potřebami, ať už jde o lidi s tělesným postižením, nebo jinými nevýhodami. Na všechny se pamatuje. Už jsme se domluvili, že část z těch speciálních podmínek implementujeme příští rok pro Rock for People, považujeme je za dobré. Vidíme v tom ještě velký rozdíl mezi kontinentální Evropou a Anglií, kde je mnoho festivalů a je to opravdu festivalový průmysl od Glastonbury po malé akce. To přináší větší možnosti, na nichž lze stavět. Jsou to věci od designu sezení a technických záležitostí po již zmíněnou péči o fanoušky. Třetí věc je prezentace samotných pódií. Pro nás na Rock for People je stage důležitá, ale koukáme se na ni v první řadě funkčně. Aby fanoušek dobře viděl. Oni k tomu přidávají další elementy, aby to vypadalo samo o sobě okrasně. Je to pecka, i když to stojí spoustu peněz. I tím bych se rád inspiroval, uvidíme, jak se to podaří. Britské festivaly jsou obecně vysoko a Bludfest se snaží posunout ještě výš. Je to pro nás dvojitá škola. Všichni jsme si mysleli, že umíme udělat festival. Umíme. Ale tohle je důrazem na detail jiný level.
Letos je Rock for People při započtení dne s Iron Maiden opět pětidenní. Bude to tak i v budoucnu?
Ne vždy. Příští rok budou čtyři dny, což je standard. Pět dní je speciální formát, jenž se loni naskytl díky spolupráci s Live Nation, kteří nám k třicátým narozeninám pomohli přivézt Guns N‘ Roses, kapelu, na kterou bychom asi normálně nedosáhli. Jsem rád, že se to povedlo, jsou to moji dětští hrdinové, Appetite for Destruction bylo moje první CDčko... Nešlo říct ne. Letos si to dáme ještě jednou, ale nechceme to z jednoduchých důvodů opakovat pravidelně. Pět dní je opravdu dlouhý festival. Například Sziget je dlouhý, ale je to městský festival, kde se nespí ve stanech, a jen minorita návštěvníků tam zůstává celou dobu. U nás taky někteří lidi, co mířili na poslední den, přijeli o den později, aby to vydrželi fyzicky. Bod dva – obrovský nápor na tým. Pátý den většina teamu spí za chůze. Poslední věc je, že aby to fungovalo, i finančně, musíme mít speciální důvod to tak uspořádat. Je potřeba mít silnou kapelu, která přitáhne lidi, kteří nahradí ty, co po čtyřech dnech odjedou. Cena za pět dní je i za nás objektivně hodně vysoká. Pětidenní celofestivalové lístky se prodávají dobře, je to ale dohromady hodně peněz. I když je to navíc „jen“ nějakých 1 500 korun, což je cena, za kterou dnes pomalu nejdete ani na koncert do Fortuny.
Iron Maiden jsi měl také na jednom z prvních cédéček?
Tam byla debata trochu jiná. Přesně splňují definici kapely, kvůli které se vyplatí den přidat, takových moc není. Naše publikum je má rádo, ale není tam stoprocentní překryv. Mají zkrátka starší publikum, které standardně na Rock for People nejezdí. Začalo to tak, že nás Maideni sami oslovili. Jedou letos primárně festivaly, jejich management, se kterým jsme už samozřejmě byli dřív v kontaktu, si nás vytipoval. Bylo nám jasné, že to je unikátní příležitost je na festivalu mít, příště pojedou určitě zase rozsáhlou vlastní tour. Dlouhou dobu byl plán, že budou v rámci čtyřdenního festivalu, nicméně i kvůli tomu, že mají určitý věk a potřebují nějaké pauzy, jim to logisticky nevyšlo. Oni chtěli, ale padlo to. Nejprve jsme se proto nedohodli, i když o to stály obě strany. To bylo krátce před loňským ročníkem. Pak jsme si vyzkoušeli GNR, takže od nás zazněl dotaz, jestli by teoreticky nemohli zahrát v tu neděli. A i díky tomu, že jim odpadl jeden neoznámený koncert, to klaplo.
Poslední slovo v rozhodnutí uspořádat pátý den náleží tobě?
Ano. Když se budeme bavit o zahraničním bookingu, máme tříčlenný core tým. Kromě mě je to David Nguyen, který spolu s Míšou Beránkovou odvádí hlavní práci. Většinu velkých jmen řešíme společně. Skutečně velká rozhodnutí, jako jsou headlineři, pak diskutujeme v užším týmu, kam patří samozřejmě Michal Thomes, Milan Paul a Radek Macháček. Finální rozhodnutí je ale na mně. Je to moje zodpovědnost, ale tady to bylo celkem jednoduché. Těším se, bude to fantastická show, možná úplně nejsložitější, co jsme kdy dělali. Budou mít největší ledky v dějinách festivalu.
Existuje, především co se týká headlinerů, na jeden ročník mnoho variant, mezi nimiž vybíráte, nebo je kapel, které jsou zrovna reálně dostupné, nakonec jen velmi málo?
Situace je rok od roku odlišná. Na začátku je potenciální výběr větší. Kapely avizují, že zvažují, že by jely na turné. Pak se s jejich agenty a managementem bavíme o tom, v jaký den můžou, respektive kdy bychom o ně měli zájem. Oni si podle toho staví routing a na základě toho zjišťují, jestli pro ně dává ekonomický smysl vyrazit na turné. Diskuzí probíhá celá řada a možnosti se postupnou eliminací zužují. Když to zjednoduším, na začátku se hovoří zhruba o deseti až dvanácti jménech, na konci jich je třeba šest až osm. Headliner pool je kvůli ekonomické náročnosti rok od roku menší. Jakmile kapely dorostou do stadionů, je pro festival těžké finančně konkurovat samostatným koncertům. To je aktuálně případ třeba System of a Down. Ale podívejte třeba na Maideny, ti si sami řekli, že by rádi zase jednou na festivaly. Tohle všechno je mimo jiné důvod, proč jsou line-upy festivalů po Evropě často téměř identické. Ten výběr zkrátka není tak velký a například The Cure, které mám rád, pak hrají v jednu chvíli zdánlivě téměř všude. Variabilita trpí.
Nejvíc možností je paradoxně dost pravidelně na poslední jméno. Většinou to nejsou největší hvězdy, protože už je nějakým způsobem alokovaný rozpočet, ale člověk pak může zkoušet všechno možné. Nakonec tak vznikají hodně kreativní diskuze.
Letos to byl případ Halsey.
S ní ale mimochodem debaty probíhají hodně dlouho. Snažili jsme se o ni už od roku 2022, kdy udělala skvělé album If I Can‘t Have Love, I Want Power s Trentem Reznorem. Dosud poslední deska The Great Impersonator je taky famózní. Stylizuje se hudebně do různých osobností a jsou tam fantastické písně. Její poslední singly jsou hodně rockové, což je prý směr, kterým se chce dále posouvat. Nejsme metalový festival, ale tvrdého rocku máme hodně, což ví. Jsme zvědaví, jestli tomu přizpůsobí setlist. Má navíc mnoho spoluprací, třeba s Bring Me the Horizon, kteří letos taky přijedou. Perličkou je, že logo Halsey, které máme na festivalových stránkách, vytvořil její tým přímo pro nás, aby měla něco tak cool jako Maideni. Měl jsem možnost ji vidět na Readingu a za mě měli spolu s Bring Me the Horizon nejlepší sety. Je pro mě velký černý kůň. Ale její tvorba je trochu melancholičtější, tak uvidíme, jak si to sedne. Máme ale fantastické fanoušky, věřím, že jí dají šanci a koncert si užijí.
Máš radši fázi otevřených možností, nebo finalizování line-upu?
Spíš tu, kdy se vše ještě tvoří, ale z psychologického pohledu je nejlepší asi ta chvíle, kdy line-up oznámíme a lidi na něj reagují. A to platí nejen pro radostné pochvaly, ale i z druhé strany. Například u Halsey jsme věděli, že bude trochu kontroverzní, a i to je podle mě dobře, myslíme si, že je správné pořád držet ten program žánrově trochu širší. Čistě realisticky by naši fanoušci měli větší radost ze tří dalších coreových kapel, ale stali bychom se kopií řekněme Nova Rocku, který je sice famózní festival, ale má finančně výrazně jiné možnosti. S tím z hlediska celkového budgetu nebudeme moci soupeřit, takže bychom byli malá levnější kopie. Jsem rád, že se trochu lišíme, máme na to skvělou odezvu od samotných kapel, které jsou nadšené, že to není u nás monotematické.
Pamatuju si například moment, kdy se na jedné scéně střídali deathcoroví Thy Art Is Murder s indierockovými Circa Waves. Byli z toho u vytržení a skvěle se spolu bavili. Stejně tak Slipknot byli vedle z toho, že hrají ve stejný den jako Marc Rebillet. Sami muzikanti mají širší inspirační množinu. Všichni jsou tak šťastní. Tohle dělá podle mě Rock for People unikátní oproti větším festivalům v okolních zemích. Nebojíme se zkoušet nové věci a překvapivá spojení, i když se to pokaždé nemusí povést. Výhoda rockové muziky je, že je velmi široká. Od metalu po indie. K tomu přidáváme pro kontrast a oddech i mimožánrové úkroky. Zlomový v tom pro mě byl například Brutalismus 3000 nebo i dechovka Božejáci. Zážitek pro všechny.
Letos třeba i Hradišťan…
Přesně, uvidíme, kolik lidí dorazí v krojích.
Může být Rock for People bez Vypsané fixy?
Může, třeba letos. Vypsaná fixa má na každém ročníku nějaký fór, ale letos nás žádný nenapadl, tak jsme se rozhodli udělat fór z toho, že tam nebude.
Už i Rock for People si hraje v programu se special guest sloty – tajnými koncerty. Funguje to v českém prostředí dobře?
Může. V Anglii například na Glastonbury to asi funguje líp díky tomu, že s tím lidé už automaticky počítají, a navíc ten festival je pro muzikanty magnetický Olymp – stejně na tom festivalu chtějí být, takže je víc z čeho vybírat. Osobně mám se secret sloty nejkrásnější zážitek z Readingu, kdy tam hráli asi v jedenáct dopoledne Green Day. Jindy tam takhle hráli Bring Me the Horizon. Teď mají secret sloty na BBC Introducing stage, kde se velké kapely nečekaně představí na malém pódiu pro mladé talenty. U nás ale zprvu byly secret shows opravdu secrets. Kolikrát natolik, že tam skoro nikdo nebyl. Lidi se to dozvěděli zpětně a bylo jim to líto. Loni to už se „special guest“ koncerty zafungovalo extrémně dobře, poznal to třeba Grandson. Letos proto s tímto konceptem pracujeme dál a bude se odehrávat nejen na Karaoke Stage, která bude z těchto důvodů větší.
Už jsi ve festivalovém světě pěkných pár let. Co na něm máš nejraději?
Říká se, že nejlepší je, když je práce koníček, a mě hudba ohromně baví. I z pohledu běžného fanouška. Navíc jsem markeťák, což pro mě znamená, že musím dobře rozumět tomu, kdo jsou naši fanoušci a co očekávají. Věřím tomu, že zásadní je, aby byl dobrý samotný produkt. A to, co v Rock for People dělám, propojuje tyhle dva světy. Dříve jsem na festivalech koukal, co bych jako návštěvník udělal jinak. Snažím si ten pohled zachovat. Spoustu věcí by se určitě dalo udělat produkčně jednodušeji, ale má smysl to zachovat, protože to dává smysl pro fanoušky a jejich zážitek. Pro mě je to dream job. Baví mě dělat s lidmi, které to taky baví. Festival je pozitivní prostředí. Poměr zapálených nadšenců je tu výrazně vyšší než v korporátu. Miluju, když se setkáme s lidmi z jiných festivalů a neřešíme čísla, ale kdo viděl jakou skvělou novou kapelu. Je to osvobozující, žádný korporátní bullshit. Je to svět fantastických lidí.
Nevynechte!
Když Luděk Motyčka scrolluje programem, aby doporučil, co letos opravdu nevynechat, zjednodušeně řečeno jmenuje téměř všechno. Ke každému přidává osobní doporučení či vzpomínku. Prostě si stojí za všemi body programu. Vynechme headlinery, tam není pochyb, a zmiňme některá další jména. „Mám velkou radost z The All-American Rejects a Breaking Benjamin, což jsou kapely, které v Evropě vystupují velmi málo,“ říká Motyčka s tím, že hodně stáli o to obě party fanouškům dovézt. „Hodně mě těší i Alter Bridge, jsou úžasní muzikanti.“ Dále zazní kapely Queensrÿche a Saxon, za jejichž účast festival vděčí Iron Maiden. „Jsou to klasici žánru, přidali jsme je pro fanoušky Iron Maiden,“ říká Motyčka a přiznává, že je zvědavý na reakci publika. „Wolf Alice dlouhodobě miluji, není třeba je představovat. Moc se těším i na Alessi Rose, viděli jsme ji na několika showcasech a raketově roste.“ Kdo dál? „Samozřejmě Blood Incantation, velmi alternativní death metal. Představuji si, že kdyby Pink Floyd hráli tenhle žánr, budou znít právě tak.“ Motyčka dále zmiňuje „famózní Die Spitz, Dinosaur Pile-Up, které jsme poznali osobně a jsou to skvělí lidé, nebo věci, které na kontinent přivezeme mezi prvními, jako třeba Venus Grrrls. Těším se na Genesis Owusu, na Primaveře byl výborný, Gurriers jsou skvělí, stejně tak Ivri – trochu tvrdší Paramore. Joey Valence & Brae vřele doporučuji, snažili jsme se o ně dlouho. Je to moderní verze Beastie Boys. I Keo jsou dobří, stejně jako Linka Moja, chráněnkyně Eddiho Veddera. Nechci zapomenout na Loath či Magnolia Park a post grunge Overgrown, které jsem teď viděl na The Great Escape. Nezní vůbec jako revival. President jsou zábavní a se Scene Queen je taky velká legrace. Nakonec Sleep Theory, South Arcade či The Molotovs, Thornhill. Určitě se půjdu podívat na Water from Your Eyes i na famózní Westside Cowboy.“ Když přišla řeč na showcasový festival The Great Escape, líheň talentů, zmínil Motyčka, že ho nesmírně těší, že spoustu kapel, které se letos na akci představily, už Rock for People buď uvítal, nebo přijedou letos. Na závěr ještě jedno doporučení od CEO festivalu: Nesmíte zapomenout na celou domácí scénu!