Letos jsem bohužel nemohl absolvovat festival Colours of Ostrava celý, vypravil jsem se ale nasát atmosféru a zhlédnout několik koncertů alespoň na závěrečný den. Nakonec jsem byl rád, že jsem výlet absolvoval. Nejen, že jsem se vyhnul největším dešťům, ale festival umístěný do industriálního prostředí Dolních Vitkovic mi i tak poskytl několik zajímavých hudebních vystoupení.
Na místo jsem dorazil v okamžiku, kdy ustal poslední vydatný déšť toho dne, chvíli předtím začal program na hlavních pódiích. Prošel jsem se po úchvatném areálu festivalu, koupil si pivo do jednorázového plastového kelímku (což, nejsa odborník na rozdíl mezi ekologickou a ekonomickou náročností jednorázových kelímků a kelímků vratných, úplně nechápu). Zjistil jsem, že stejně jako když jsem byl loni na Colours of Ostrava poprvé, velká část areálu připomíná spíše veletrh značek partnerů festivalu, a zamířil na druhou hlavní scénu. Probíhalo zde vystoupení Václava Havelky se synem Šimonem a sborem Elpida.
O hlavních hvězdách sobotního programu, kterými bezpochyby byli Lorde a Teddy Swims, jsme již psali. Odehrála se i další zajímavá hudba. Rád bych vypíchnul i následující koncerty, které sice nepraskaly ve švech, ale měly své kouzlo a posluchače obohatily ať už hudbou, příběhem nebo čímkoliv dalším.
Otec a syn Havelkovi a sbor Elpida
Pěvecký sbor Elpida vznikl při stejnojmenné neziskové organizaci, která se od roku 2002 snaží měnit pohled na stáří a podporuje seniory v aktivním životě. Sbor existuje již od roku 2010 a tvoří ho dámy ve věku šedesát let plus. Tyto rockové babičky za sebou mají řadu vystoupení jak na velkých festivalech, tak v malých klubech. Zazpívaly si s řadou mladších a známějších muzikantů.
Na Colours of Ostrava dámy svým zpěvem doprovázely uskupení Sun+Dead. Duo tvoří zpěvák a kytarista Václav Havelka ze skupiny Please The Trees, který se sborem spolupracuje již delší dobu, a jeho syn, bubeník Šimon. Na dva songy se k nim připojila i zpěvačka Kateřina Marie Tichá. Společně zahráli mix coverů, kterým ty okouzlující „old but cool“ dámy ze sboru Elpida přidaly další hudební i generační rozměr. Slyšet jejich sbor například v refrénu Rockin’ in the Free World od Neila Younga byl opravdu velmi silný zážitek. Byl to neskutečně emotivní koncert. Prokazoval, že když máš něco rád, věk není limit. Jen škoda, že dámy musely soupeřit s paralelně probíhajícím koncertem Pokáče.
Pär Hagström a ztracené duše
Úplně největším překvapením sobotního programu pro mě bylo vystoupení Pära Hagströma & Charlatans of Love na Steel Stage. Pär Hagström je švédský hudebník, skladatel a producent, který má za sebou zajímavou hudební kariéru od deathmetalových kořenů 90. let přes artrockové experimenty až k současnému gospel-soulovému výrazu. Od okamžiku, kdy Hagström vstoupil na pódium s přehledem kazatele, dokázal během několika minut zcela ovládnout atmosféru Steel Stage a přenést diváky do světa svých ztracených duší. Přestože Pär Hagström s doprovodnou kapelou produkuje úplně jinou muziku, vzpomněl jsem si při jeho vystoupení na Nicka Cavea a Baxtera Duryho, protože v sobě má něco z obou jmenovaných. Hudba je postavena na vrstvení zvuků piana a kytarových tónů a organicky spojuje zdánlivě nesourodé světy černého gospelu, soulu a psychedelického rocku. Nad vším se vznáší Hagströmův naléhavý a emotivní vokál.
Výsledkem je záměrně hutný, filmový a melancholický zvuk, ve kterém je cítit tajemství, určité napětí a syrová lidskost. Pro fanoušky, kteří hledají v hudbě hloubku a příběh, byl koncert hudební lahůdkou.
Dravá Meowlau
O sólovém projektu Laury Jaškové, která v letošním roce vstoupila na slovenskou scénu debutovým albem Kvety, na kterém se prezentuje jako suverénní sólová interpretka s vlastním projektem a kapelou, jsem v Headlineru již psal. Jelikož jsem však její osobní a někdy až surově introspektivní skladby o zranitelnosti, vztazích, toxické lásce, osamělosti a hledání vlastní identity neslyšel naživo, nemohl jsem si nechat ujít její vystoupení na Full Moon Stage. Na první dobrou mě zaujal kontrast mezi její rolí baskytaristky v kapele Billy Barman a rolí sólové performerky stojící v popředí před spoluhráči, kterými jsou bubeník a baskytarista. Laura pouze zpívá a občas vezme do rukou kytaru. Živé vystoupení přeneslo intimní atmosféru a syrovost alba Kvety do otevřeného prostoru před pódiem, aniž skladby ztratily cokoliv ze své naléhavosti. Naopak naživo získávají o poznání dravější energii. Byl to výborný set, Meowlau jsou velmi osvěžujícím novým jménem na slovenské scéně.
Peaches a její explicitní svět
O vystoupení šedesátileté kanadské hudebnice Peaches se Šárka Hellerová ve svém včerejším reportu zmínila slovy „absolutní úkaz jménem Peaches nedokážu dost dobře popsat, je potřeba to zažít“. To je pravda, přesto se o pár slov pokusím. Její šokující, sexuálně explicitní, genderově zmatený elektro-punk si to určitě zaslouží. Peaches na pódium vstoupila doprovázena tanečníky. Nejprve se skrývala v propracovaném kostýmu z penisů a během představení došlo k mnoha změnám kostýmů, mezi kterými nechybělo tělově zbarvené body s masivním ochlupením v podbřišku. Na pódiu se odehrávalo absurdní, záměrně provokativní divadlo. Tanečníci předváděli groteskní sexuální scénky, od nadsazených gest až po choreografie plné černého humoru a přehnané tělesnosti. S Peaches vytvářeli bizarní obrazy, které balancují mezi kabaretem, loutkovým divadlem a queer performance. Její show působila jako veselá a výstřední přehlídka fantazie, která je možná ještě zábavnější než samotná hudební stránka koncertu. Peaches už více než dvacet let staví svou tvorbu na provokaci, nadsázce a bourání hranic a ani na Colours of Ostrava nepřišla jen odehrát písně, ale vytvořit celistvý svět plný absurdity a humoru. Právě v tom spočívalo kouzlo jejího vystoupení. Stačilo se nechat vtáhnout do jejího extravagantního, provokativního a nečekaně zábavného světa. Jen se nabízí otázka, jestli to ještě je koncert.
