Na začátku roku 2021 se Marylin Manson stal obětí kulturního, ale zároveň společensko-politického skandálu. Jeho bývalá partnerka, herečka Evan Rachel Wood, zažalovala krále světového horor rocku za domácí násilí. K žalobě se následně přihlásil tucet dalších žen, které tvrdily, že byly zpěvákem přinejmenším napadeny. Nezůstalo jen u bulvární senzace – Manson jen v důsledku obžaloby přišel během několika dní o nahrávací kontrakt, opustil ho manažer, z televizních seriálů byly vystřiženy scény, v nichž vystupoval, a získal cink prašivého psa, s nímž nechtěl nikdo spolupracovat. Tři roky byl pro svět naprosto odepsaný. Prožil je podle svých slov v alkoholovém a drogovém rauši.
Soudní proces dopadl v jeho prospěch a rozběsněný rocker vyhlásil válku všem woke people a jejich nástroji – kultuře zákazů (cancel culture), kterými (prý organizovaně) pracovali na jeho zničení. Projevem odboje vůči takovému jednání bez presumpce neviny se stalo album One Assasination Under God, jehož první kapitola vyšla v roce 2024.
Ve druhém díle ve svých názorech ještě přitvrdil. Málokdo dostal někdy na jedné desce tak vynadáno jako ti, kdo – jak říká Manson – ho zradili. To, jak Lennon na své desce Imagine napadal svého kolegu z Beatles Paula McCartneyho, byla proti tomu selanka.
Album obsahuje dvě klíčové skladby, definující jeho poselství společenského vyděděnce. Hned úvodní Exit Wounds se táže, zda neprávem obviněný umělec má i při soudním prokázání neviny stále ještě šanci na návrat do profesní společnosti. To plivnutí bývá tak silné, že na něj lidé jen tak nezapomenou. (Ale například Johnnymu Deppovi se návrat povedl, naopak Kevinu Spaceymu už ale ne.) Exit Wounds je hlavně útokem na sdělovací prostředky, které bez presumpce viny napadaly nebohého rockera.
Druhou nejdůležitější skladbou alba je Front Toward Enemy, v níž Manson deklaruje svou proměnu v bojovníka. Proti čemu a jak z toho sice nevyplývá, ale skladba má v sobě takový drajv, že být Mansonovým nepřítelem není asi nic příjemného:
„Teď jsem úplně nový, už nejsem komplikovaný a hnusný.
Já mám svého Boha, ale vy jste pořád sami.
Byl jsem pro peklo příliš velké sousto, než aby mě spolklo,
tak mě vyplivlo zpátky jako kost.
To, co svět teď potřebuje, je pořádný masakr.“
Žádné metafory, rovnou na věc! Tady už Manson přímo vyhlašuje všem nepřátelům válku. Tohle je hodně silná a taky silácká skladba, která navíc hudebně připomíná Mansona před dvaceti a více lety, kdy byl nejbrutálněji znějícím rockerem své doby.
Ostatních sedm skladeb demonstruje různé fáze přechodu od obrazu Ublíženého z Exit Wounds k portrétu Bojovníka se zlem (Front Toward Enemy). Hudebně je Mansonova deska extrémní – je v ní něco gotiky, elektronikou nabitého kytarového industriálu a surového metalu. Lepší kombinaci pro vyjádření vzteku a naštvání nenajdete. Ovšem není to jen rachot. Jediný hudebník na albu, hollywoodský skladatel Tyler Bates, stvořil muziku na hranicích mezi kytarovým rockem a elektronickou či počítačovou hudbou, která nezapře cit pro hutná filmová aranžmá, hlavně pro akčňáky. Skladby tak mají nejen atmosféru mocného pohybu vpřed, ale vytvářejí dojem valící se mohutné hmoty zvuku. Mansonův doprovod připomíná buldozer, který drtí vše, co mu přijde do cesty. Navíc elektronicky upravený vokál připomíná jakýsi element, pocházející z hloubi pekel. Zajímavé je, že Batesova praxe skladatele filmové hudby se projevuje i v aranžmá – chvílemi má člověk pocit, že Manson nazpíval svá slova na už hotový instrumentální filmový track.
VERDIKT: 80 %
Je otázkou, zda tohle je deska, se kterou se mohou ztotožnit všichni Mansonovi příznivci. Zda není jen jakousi psycholéčbou z duševních zranění, kterou těžko pochopí ten, kdo se s podobným problémem jako Manson nikdy neutkal.