Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží.
Poslední den letošních Colours of Ostrava už předem rozdělil diváky na dva pomyslné tábory. Ti s tanečnějšími sklony si určitě užili třeba stále populárnější duo Bratři nebo popovou megastar Martina Garrixe, ale zkrátka nepřišli ani ti, kteří dávají před křepčením přednost poslechu.
Třetí den bývá u čtyřdenních festivalů často programově oddechový, protože velká jména, která nebyla lákadlem prvních dnů, si pořadatelé už schovávají na finále. U letošních Colours ale pátek hostil – přinejmenším co se tuzemské popularity týče – druhou největší hvězdu ročníku. LP podobně jako Twenty One Pilots přitáhla k hlavnímu pódiu obří dav. Na rozdíl od nich vsadila jen na hudbu.
Dva roky pauzy jsou v historii festivalu dlouhá doba. Ale Colours of Ostrava ji úspěšně přečkaly, a ve středu 13. července opět otevřely své brány. A když je v noci zavíraly, opouštěl je takový dav, že to horko těžko zvládala i posílená ostravská MHD.
Valašská zpěvačka a muzikantka začínala s lidovkami, ale poté, co se vydala na sólovou dráhu, se její hudební cesta odklonila k folku a později i rocku. Její kořeny ji ale stejně po letech přivedly zpátky. Aktuální album Lidová Redlová obsah prozrazuje už svým názvem.
The Black Keys jsou zvláštní parta. Před pár lety natočili svůj milník v podobě veleúspěšného alba El Camino. Na něm měli nepřeslechnutelnou ambici zalíbit se všem. Jenomže namísto pokračování si od té doby tvrdohlavě dělají vše po svém. Opakovaně se vracejí k syrovým kořenům a ignorují poptávku po hitech i těch, kteří by rádi, aby „drželi prst na tepu doby“. Novinka Dropout Boogie ukazuje, že to je to nejlepší rozhodnutí.
Letní kapela o sobě napovídá už pouhým názvem. Další krok na skladatelské i frontmanské cestě Jaromíra Švejdíka znamená při zachování jeho typické melancholie a romantiky větší dávku životní vyrovnanosti a optimismu, ale také až nečekaného nadhledu a lehkosti.
Slovenští Tolstoys stoupají vzhůru a navzdory tomu, že jejich členové teprve nedávno získali volební právo, znějí na svém druhém albu zkušeně a vyzrále. Jejich písně jsou emotivní, zvukově vypiplané, často se věnují až překvapivě vážným tématům a volba německého producenta je zas posunula o hezký kus dál.
Berlínští industriální průkopníci se vracejí do Prahy opakovaně a rádi. Nevynechali ji při turné k pětadvacetinám, ani na tom ke třicátému výročí, jednotliví členové opakovaně přijíždějí i se svými sólovými projekty, a tak není divu, že pražský koncert nechyběl ani v soupisce těch, na kterých si kapela připomněla už čtyřicátou sezónu. Jen si na něj čeští fanoušci museli „trochu počkat“.
Jak zní nová nahrávka arizonské kapely, prozrazuje už jen popis jejího vzniku: Základní tvůrčí dvojice se prý sešla v parném horku léta 2021 v Tucsonu, přezdívaném podle dávných indiánských staveb Old Pueblo. V domácím studiu natočila nahrávku, která stejně tak dobře odráží místo jako divnou dobu pandemie, kterou si předtím nikdo nedovedl ani představit.
