Věc s dechberoucím přesahem. Nekompromisní náhled do hlavy, pod pokličku roztodivné pulzující energie, vyvěrající z vnitřních světů jedinečné bytosti, a totiž jednoho z nejlepších žijících básníků, potažmo textařů vůbec. Tématem téhle recenze je v polovině dubna vydaná studiová nahrávka Martena Laciného, která si říká Marteria.

„But it was home to us“, ale pro nás to byl domov, je stěžejní a opakující se motiv nového duetu Paula McCartneyho a Ringo Starra, posledních žijících členů slavné Fab Four. Je to krásná píseň, která nejspíš fanoušky Beatles překvapí.

Domácí rockeři Acid Row na nové desce Magic pronikají hlouběji do vlastního světa. A slovo hloubka je tady na místě: novinka nepůsobí jako pouhý sled skladeb, ale jako důsledný sestup do podzemí, kde se čas zpomaluje, riffy těžknou a každé opakování má svůj význam.

Hugo Toxxx a OG Pav – Holub a Páv – jsou na první pohled dva odlišné světy, které se teď střetávají. Ať už tuto bitvu vyhraje kterýkoliv z rapperů, opravdoví vítězové budou vždy posluchači.

Iron Maiden si k padesátinám nadělili dokument o sobě samých. Oslavný snímek, který do českých kin vstoupí 14. května, se vědomě vyhýbá všemu, co by narušovalo pečlivě budovaný mýtus.

Možná, že jste si někdy všimli vydavatelské strategie Supraphonu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. I když… koho to dneska zajímá? Ale třeba někoho napadne, že je divné, jak široký stylový záběr měli tehdejší popoví zpěváci.

„Bojím se, že jsem taky taková, že to mám někde v sobě vyrytý,“ zní mi v hlavě už několik dní. Ewa Farna se novou písničkou totiž zavrtala do uší fanoušků už před jejím vydáním. Krátká videa na různých platformách rozrazila dveře s jasnou zprávou. Měsíc před trojákem v Edenu je zde zpěvačka s dalším hitem.

Dvanáctá studiovka amerických Foo Fighters je lepší než předchozí desky, přesto na ní kapela působí, jako kdyby hrála ze setrvačnosti. Což nic nemění na tom, že to dělá famózně.

Brzy uběhne čtvrt století od vydání jednoho z nejuznávanějších alb v historii metalu. Lateralus od Tool je ten typ nahrávky, jakou kapela dokáže vytvořit jednou za celou kariéru, zvládne‑li něco takového vůbec složit a vyprodukovat.

Ideál byl pingpongový míček socialistické produkce. Moc neskákal, ale stejně s ním každý hrál. Jinak to nešlo. Přesně tak se jmenuje i jedenácté album Vypsané fixy. A přesně tak o něm mluví i Márdi, jako o pokusu udělat desku co nejlíp, i když dopředu víš, že onen ideál stejně neexistuje. Pár týdnů před vydáním jsme si povídali o tvůrčí krizi, 30 letech on the road, ponorkách v kapele i nejdelší studiové pauze. To všechno totiž mělo za následek jednu z nej nahrávek, které kdy Vypsaná fixa natočila.