Obrázek k článku RECENZE: Vlčí Žamboch rozumí ženské poetické duši. Natočil silné písničkářské album
| Antonín Kocábek | Foto: Jitka Harabišová

RECENZE: Vlčí Žamboch rozumí ženské poetické duši. Natočil silné písničkářské album

Debutové album Jana Žambocha, který si říká Wolf Lost in the Poem, bylo okouzlenou poctou ženské poezii od muže-písničkáře. Na druhém albu jako by se předem bál, že opakovaně to už nebude ono… a tak ho už od počátku v dokonalosti, propracovanosti, hudebním nasazení a aranžérských nápadech preventivně předhání o několik koňských délek. Nebo vlčích?

Když frontman folkrockového tria Žamboši přišel před sedmi lety se sólovým projektem, byl koncept jednoduchý: Zhudebněná poezie světových básnířek plus kytara plus pedálové efekty. Vše ve velmi invenčním provedení, které funguje i koncertně. Na aktuálním albu došlo na výběr z poezie tuzemských básnířek. Zůstala procítěnost a zaujetí, ale jinak je vše pojato mnohem promyšleněji. Přibyli hosté – a to mnohdy ti, kteří jsou ve svém nástrojovém oboru pojmy, jako jsou bubeník Dunaje Pavel Koudelka nebo houslistka Gabriela Vermelho. Jsou tu ale i samply, šansonové piano, jazzová trubka a další nástroje. Hudba se tu od prostých folkových nápěvů rozlila jak jezero. Nejsou to už jen silné texty a melancholicko-okouzlené nálady, na čem vše stojí, ale hudebně chytré, citlivé a skladatelsky silné písně s ozvěnami rocku, popu, šansonu, ale i třeba trip hopu.

Při prvním poslechu mi z paměti vyskakovala natolik velká jména, jako jsou Vladimír Mišík, Ivan Hlas, Dežo Ursíny, ale třeba i Richard Müller… Vedle těch všech se Žambochova muzika může směle a bez obav postavit. Hlasovými dispozicemi na ně ale přece jen nemá. Vlastně je to právě jen zpěv, co tu chybí do dokonalosti a naráží na daná omezení. Wolf se pohybuje ve víceméně jedné poloze, občas se klidně omezí jen na deklamaci. Výsledek je ale funkční – nasazení, upřímnost a energie, jak známo, dokážou leccos.

Básně Vladimíry Čerepkové, Bohumily Grögerové i jejich méně populárních kolegyň jsou vybrané opravdu citlivě. Překypují emocemi a v Žambochově podání dostávají mnohdy další rozměr a získávají společný směr. Ač mají různé kořeny i výrazové prostředky odkazující k současnosti, či mají třeba folklórní a historizující nádech jako ve skladbě Doma.

Jestliže debutové album Nepřipoutaný patřilo k tomu nejprogresivnějšímu, nejodvázanějšímu, zvukově i hudebně nejoriginálnějšímu z českého folku, jeho následovník folkovou hudbu jednoznačně přesahuje všemi směry a dobře ukazuje, že hudba nemá hranice a vždy je kam jít dál. V době obav, že bude jednou nahrazovat umělce umělá inteligence, je to zpráva víc než dobrá.

Verdikt: 92%

Tohle už není jen „literárně-hudební“ koncept. Tohle je krásná deska, která splňuje i ta nejpřísnější měřítka.