Když na minulé nahrávce Mark Bowen, jeden ze základní trojice kapely, začal stále častěji vyměňovat kytaru za klávesy a elektroniku, prakticky ještě nic to neznamenalo; album Crawler sklidilo uznalé reakce za rockovou energii, a o skupině se stále mluvilo jako o hardcore-punku či post-punku. Zmiňovány byly i vlivy noise rocku či grindcoru. Aktuální desku ovšem otevírá elektronická balada IDEA 01, v konfrontaci s minulou tvorbou jednoznačný úlet. A i když následující Gift Horse s brutální basovou linkou nejspíš letité fans uklidní, přesto i zde hrají syntezátory temný spodní proud a na většině nahrávky pak v nástrojovém parku jednoznačně dominují. Vybrnkávanými tóny klavíru po celou dobu provázená A Gospel by pak v minulosti zřejmě byla naprosto nemyslitelná.
Těžko říci, jak moc je to práce producenta Nigela Godriche, ceněného především za spolupráci s Radiohead, který ovšem výrazně pomohl třeba i Beckovi či Arcade Fire. Faktem je, že minule experimentování s elektronikou jen vystrkovalo růžky, zatímco tentokrát celou nahrávkou doslova prosáklo a opanovalo ji. Kapela je tu aranžérsky odvážná, přirozeně mění i zcela odlišné zvukové polohy, syrovost za taneční hybnost. Nervní temnota skladby Gratitude tu stojí vedle až nečekaně něžného a křehkého zpěvu Joe Talbota v táhlé Grace. Rytmicky odsýpající a v duchu názvu taneční Dancer (ve které si zahostovali i James Murphy a Nancy Whang z LCD Soundsystem) pro změnu kontrastuje se zamyšlenou, starými The Cure načichlou Roy, která graduje v opulentní a až barokně popové refrény. A v Hall & Oates zas jako by se zúčastnění nakazili zevláctvím Sleaford Mods.
Idles jednoduše zúročují svou letitou největší výhodu, která spočívá v šíři záběru: akceptuje je nezávislá scéna i mainstream, jsou dostatečně melodičtí a taneční pro jedny a rockově tvrdí pro druhé. Vzhledem ke své zábavnosti jsou i oblíbenou akvizicí velkých festivalů, a zároveň v sobě udržují i po letech určitou drzost, navíc míchanou se sympatickým rebelstvím, které provázejí kapely, co si rády dělají svoje navzdory všem. A fanoušci na nich milují bezmezně i to, co jim jejich odpůrci vyčítají. Ostatně kolik znáte interpretů, o kterých s chutí píše jak intelektuálsky laděný magazín Pitchfork, tak i metalový časopis Kerrang!?
Krásné na tom je, že u poslechu vůbec nemáme pocit, že by tu jakákoli změna proběhla násilně a nuceně. Veškeré přelivy, proměny a experimenty se zvukem i formami se tu dějí zcela přirozeně a navíc bez stopy toho, že by kapela pozbyla svou dřívější energii a divokost. I na tu královskou rodinu si Joe Talbot s chutí zanadává. Je to zábavné, dobrodružné, i při opakovaném poslechu lze pořád něco objevovat, a přesto celá pestrá směs drží dobře pohromadě. Skvělé řemeslo si tu podává ruku s uměním v tom nejlepším slova smyslu. A není pochyb, že si tu kapela vystavěla poměrně monumentální pomník, se kterým se i v budoucnu bude porovnávat. Je přitom úplně jedno, že víc než k punku jsou současní Idles blíž nálepce alt-rocku.
Tangk je praktickou ukázkou toho, že jen ty opravdu velké a významné kapely se nebojí vykročit ze zajetých kolejí a dostat se tím dál. Dřívější hrubou sílu tu pánové vyměnili za pestrost a schopnost objevit zajímavost i krásu v nečekaných spojeních. Je to album povznášející, přesvědčivé, a nebál bych se říct, že i „pravdivé“.
Verdikt: 87%
Nejnovější nahrávka Idles skvěle balancuje mezi experimenty i energií, od brutality přechází k popové rozmanitosti a nebojí se kdykoli vrátit zpět. A právě v oné rovnováze odhaluje svou sílu i výjimečnost, se kterými se určitě neztratí ani v celoročních žebříčcích o album roku.