Poprvé se ti dva setkali na vernisáži někdy v devadesátých letech. To ještě hráli jazzové standardy.
Hlaskontrabas Oktet je rozšířenou verzí vašeho projektu v duu, jehož na Anděla nominovaný debut vyšel už v roce 2016. Pamatujete si ještě, jak jste se setkali?
Petr Tichý: Ty kořeny jsou mnohem starší. Jako duo jsme už v devadesátých letech hráli na různých vernisážích, ale to jsme ještě hráli jazzové standardy. Že by z toho mohlo
být něco víc, jsme si uvědomili na Letní jazzové dílně ve Frýdlantu a následně při hraní v doprovodném bandu Floexe. Byl rok 2001 a Ridina si pořídila looper, který změnil všechno.
Tehdy to bylo hodně novátorské. Looper tu znalo pár lidí a Ridina byla asi první, kdo ho tu začal používat na hlas…
Petr Tichý: To ano. Zpočátku ho objevovali hlavně kytaristé. Pamatuji si, jak jsem v Jablonci nad Nisou slyšel Miloše Makovského, který doprovázel písničkáře Slávka Janouška a ten měl delay, kytarový efekt, který uměl zaloopovat asi jednu sekundu. A byl jsem úplně u vytržení, jak to uměl využít. Všem tam z toho tehdy spadla brada.
Ridina Ahmedová: Já jsem poprvé viděla, jak looper na hlas používá zpěvák a perkusista Vinx z Jungle funk, když hrál v Lucerna Music baru. A úplně mě to tehdy nadchlo.
Na novém albu jste naopak rozšířili sestavu a vyměnili looper za čtyři zpěvačky a čtyři kontrabasisty. Jak k tomu došlo?
Ridina Ahmedová: Looper je skvělá hračka, ale když člověk slyší ty navrstvené hlasy a basové party, tak prostě dříve či později začne přemýšlet o tom, jak by to znělo, kdyby je hráli jednotliví živí muzikanti… Takže na prvopočátku byla jen chuť slyšet, jak by to znělo.
Petr Tichý: Když člověk nahraje smyčku, která se dokola opakuje, už je prostě pořád stejná. Má stejnou dynamiku i tempo. Jsou tam emoce i nálada, ale už se třeba nemůže stát, že by ta smyčka po chvíli zrychlila nebo přidala na výrazu. Což živí muzikanti přirozeně mohou. Zpočátku vlastně také jen opakovali ty smyčky, jenže najednou do toho mohli zasáhnout – různě je postupně upravovat, variovat, maličko změnit, ovlivňovat to…
Což je pak mnohem dobrodružnější.
Ridina Ahmedová: Jednou jsme někam jeli hrát a v autě se o tom bavili. Jaké by to bylo, kdyby ty jednotlivé vrstvy hráli a zpívali živí lidé… „Ty jo – uděláme projekt a bude tam patnáct basistů a patnáct zpěvaček! To bude velkolepý!“ Jenže pak člověk trochu přistane na zem, začne používat hlavu a uvědomí si, že to není realizovatelné. Dvě čtveřice jsou sice pořád na hranici, ale přišlo nám, že by to mohlo jít.
Petr Tichý: Je to fakticky vokální kvarteto a kontrabasové kvarteto, dva kompaktní celky spolu.
Podle čeho jste si vybírali spoluhráče?
Ridina Ahmedová: Shodli jsme se, že si Petr vybere basisty a já zpěvačky. Zajímala mě sestava barev vokálů. Chtěla jsem někoho s temnějším hlasem, což je nakonec Mirka Novak, a pak i ty světlejší, což jsou Alice Bauer a Markéta Zdeňková. Myslím, že jsme každá hlasově snadno rozpoznatelná, a zároveň se skvěle doplňujeme.
Petr Tichý: Samozřejmě jsme vybírali z okruhu našich nejbližších kamarádů a muzikantských souputníků. Já jsem to měl asi těžší, protože najít univerzální hráče je snadné, a klidně bych jich na počátku mohl jmenovat tak deset, kteří by tam byli dobří. Jenomže zároveň jsou skoro všichni natolik vytížení a zaneprázdnění mnoha projekty. Nakonec jsme stejně skončili u několika alternací, protože ačkoli jsme první tři koncerty domlouvali už asi půl roku předem, stejně jsme ani na nich nebyli schopni mít stálou sestavu. Třeba Roberta Balzara jsme potkali až před první zkouškou a hned řekl, že do toho jde. Jako zkušený kapelník mi na začátku i hodně pomohl – při tolika lidech je potřeba jim nechat jejich prostor, ale zároveň přílišnou kreativitu okamžitě stopnout a udržovat tu základní myšlenku.
Kdo všechno tedy nyní s vámi Hlaskontrabas Oktet tvoří?
Ridina Ahmedová: Začnu Mirkou Novak. Obrovský talent a nádherný kontra alt, který perfektně obstará ten spodek našeho vokálního ansámblu. Měla jsem ohromnou radost, že do toho šla. Protože ona je fakt živel. K Alici Bauer hodně vzhlížím. Vždycky, když jsem ji viděla naživo se souborem Skety, tak mě překvapilo, jak daleko to řemeslně dotáhli, s jakou precizností k tomu přistupují a jak těžké věci dokážou s přehledem zazpívat. Přiznám se, že z nahrávek mě to až tolik nebralo, ale pak naživo je úplně jasné, co za dřinu za tím muselo být a jak skvěle dotažené to je. Kromě toho, že je to kamarádka a má krásný jasný soprán, jsem si říkala, že právě ta preciznost a zkušenosti se nám hodně budou hodit. No a Markéta Zdeňková… Viděla jsem ji hrát se Štěpánem Janouškem jako MarZ a moc se mi to líbilo. Navíc se také skvěle pohybuje mezi žánry. Až zpětně jsem si uvědomila, že jsme všechny podstatou sólistky, takže příprava, s jakou se z nás staly fakticky členky vokálního kvarteta, byla opravdu náročná.
Petr Tichý: S Ondřejem Štajnochrem jsme se setkali už na konzervatoři a i Ridina s ním později hrávala mainstream jazz, takže ten nás napadl jako jeden z prvních. Hraje jak jazz, tak klasiku, a vyloženě se nám hodil. Vysoké tóny a složité party na konci hmatníku, které mnoho basistů nerado hraje, si většinou bere on nebo já. Dál jsme tam měli Roberta Balzara, který projektu fandil a zjevně ho to hodně bavilo, ale postupem času už to bylo mimo jeho kapacitu, a tak z něj postupně vypadl. Nyní máme Tomáše Lišku, s nímž jsem také studoval na VOŠce. Je hodně zkušený, je to fantastický hráč a skladatel. Má úžasný cit a představu, co v kterém momentě zahrát, a v Oktetu mu často připadá role spodního basu. Když jsem se před lety míjel se svými vrstevníky v jazzu, právě i díky Tomášovi jsem pochopil, že si musím najít svoji vlastní cestu. Jako další je Ondra Komárek, což je můj velký kámoš, se kterým i najdeme čas na pivo. Pochází z Jeseníků, hraje s velkým množstvím kapel a projektů, třeba ve Free Balkan Quintet nebo v Divadle Bratří Formanů, kde se ale stále převážně objevují ti samí lidé. Ondra stabilně alternuje s Petrem Mikešem, který je známý i jako bubeník nebo jako baskytarista, ale dlouho nikdo netušil, že je i skvělý hráč na kontrabas.
Hrajeme spolu třeba i s Mirkem Kemelem, on na bicí, já na kontrabas… a když občas nemůžu, tak tam místo mě hraje na basu on. Je super univerzální hráč. Zpočátku hrál u nás hlavně perkusivní rytmy na desku kontrabasu, ale dokáže spolehlivě obstarat i pizzicato a arco party. A hrál s námi i Tadeáš Mesany, který je také výtečně univerzální a se kterým jsme se kdysi poznali, když jsem za něj občas zaskakoval v Šumu svistu.
To, že půjde o stabilně fungující těleso, a nikoli třeba jen o jednorázový projekt na několik vystoupení, bylo jasné od začátku?
Ridina Ahmedová: První byla jen myšlenka, že to chceme zkusit. Petr pro těch osm lidí přearanžoval naše skladby, které jsme hráli v duu. Překvapilo mě, jak to bylo krásné a jak dobře to fungovalo. Pak začali všichni říkat, jak je to hodně baví, tedy i ti přizvaní muzikanti, a někde tam začala klíčit úvaha v tom celém pokračovat.
Petr Tichý: Původně měly být jen tři koncerty. A když skončil ten třetí, tak jsem si v duchu říkal, že to sice bylo pěkné, ale že je s tím tak moc práce s organizací a další problémy, že mi vlastně vůbec nebude chybět a nebude mě trápit v tom nepokračovat. A přesně v tuhle chvíli všichni ostatní přišli s tím, že by chtěli „jet dál“. A že když už máme takové naprosto výjimečné těleso, které nikde, ani ve světě, není, tak co zkusit oslovit i jiné skladatele. Ohlas byl takový, že jsme se shodli, že stojí za to překonávat všechny překážky. Navíc to byla docela výzva. Od oslovených skladatelů nám občas přišly tak těžké kompozice, že sám bych si takové nikdy nedovolil oktetu napsat. Nedokázal bych psychicky čelit nespokojenosti zpěvaček i kontrabasistů, že to nejde dobře zahrát nebo zazpívat. Ale oni prostě věřili, že to dáme.
Nejprve jste oslovili jen české autory, ale pak přibyli i zahraniční. Jak na vás ty získané skladby prvotně působily?
Petr Tichý: Skoro všechny byly velkým překvapením. Kromě izraelského multiinstrumentalisty Adama Ben Ezry, kde nám bylo zhruba jasné, co skladba přinese, a byla napsaná tak, že nám sedla snadno, pro nás každá další byla velkou výzvou. Některé byly opravdu těžké na souhru, intonaci, rozsahy zpěvaček nebo třeba dlouhými tóny, které je třeba zpívat dlouho… Skladba od islandského autora Pétura Bena má například jedenáct minut a je plná flažoletů a speciálních technik. Taky jsou některé citlivé na přípravu – když si člověk namaže smyčec moc, tak to nejde zahrát, když málo, tak se to správně neozve. Musí mít čisté struny, protože se tam používají takové šelesty, které na špinavé struny nejdou zahrát… a podobných drobností, na které je potřeba myslet předem, je hodně.
Na vašich původních skladbách bylo jasně cítit, že v nich má svoje místo i improvizace. Jak je to nyní, s kompozicemi jiných autorů?
Petr Tichý: V některých skladbách už není žádná.
Ridina Ahmedová: Když jsme oslovovali autory, měli jsme čtyři podmínky. Aby ty skladby měly do deseti minut, aby tam nikdo neměl sólo a nebyl dominantní s tím, že ho ostatní jen doprovázejí, aby tam nebyl text a aby tam byl prostor pro improvizaci. Nakonec všechny ty čtyři podmínky bezezbytku nedodržel nikdo. Konkrétně právě míst pro improvizaci je celkem málo, rozhodně méně, než jsme byli zvyklí. Ale i tak stojí za to. V kapele teď hodně mluvíme o tom, že budeme na koncertech míchat repertoár z alba se staršími skladbami. Protože improvizovat nás všechny těší a baví.
Kdy jste poprvé narazili na praktické problémy tak neobvyklého tělesa? I šestičlenná kapela potřebuje dodávku…
Petr Tichý: … a čtyři kontrabasy potřebují dvě dodávky!
Ridina Ahmedová: Naplno to vybuchlo, když jsme loni letěli na rezidenci a koncerty na Island. Půjčit si na ostrově velikosti Islandu čtyři kontrabasy prostě nejde. Dostat je
tam letecky se taky zdálo nemožné. Nakonec to dopadlo tak, že my jsme letěli a zároveň jelo z Prahy po zemi auto po strop nacpané kontrabasy. Navíc Petrovo auto, u kterého jsem nevěřila, že dojede a že se cestou nerozpadne... Zrovna tehdy dost foukal vítr, v Hamburku byly obří vlny, takže nám z cesty přicházely fotky, jak se ty kontrabasy zuřivě houpou i s celým trajektem… Ale dojely!
Když je řeč o koncertech na Islandu. Jaké byly? Islandská scéna je poměrně známá svým kladným vztahem k nejrůznějším experimentům…
Ridina Ahmedová: Zatím nemáme možnost srovnání, protože kromě Česka jsme hráli jen tam. Snad nám nové příležitosti přinese nové album. Ale tamní reakce byly bez
výjimky skvělé. Například sám islandský prezident doslova pravil: „Mně se to moc líbí, já mám divnou hudbu rád.“ Šlo o slavnostní zahájení festivalu v Akureyri a je samozřejmě moc fajn už jen to, že si takovou hudbu vybere islandský festival pro své
zahájení. A asi i to o něčem vypovídá.
Petr Tichý: Všude, kde jsme hráli, byli ti lidé nesmírně otevření a vstřícní. Hráli jsme třeba i v muzeu, kde publikum tvořilo asi sto dvacet lidí, vesměs seniorů. A protože to byl první koncert, zahráli jsme úplně všechno, ale nějak jsme to špatně odhadli a trvalo to skoro dvě hodiny. Ale přesto na lidech nebyla patrná nějaká netrpělivost. Je znát, že tam všichni na vše mají dost času. Shodli jsme se, že kdybychom měli co, mohli bychom bývali klidně hrát dál. Byli nadšení a vytleskávali další přídavky.
Máte ambici koncertovat i v dalších zemích?
Ridina Ahmedová: Moc bych si to přála.
Petr Tichý: Bylo by to moc pěkné. Ale vyloženě mě straší problém převozu kontrabasů. Hudba, kterou děláme, moc neumožňuje hrát na vypůjčené kontrabasy. Každý nástroj je jiný a já se potřebuju na ten svůj spolehnout. Což znamená hrát jen tam, kam dojedeme autem. Létat s basami je pro ty nástroje hodně nebezpečné. Navíc když jsme řešili Island, zjistili jsme, že u mnohých aerolinek přeprava stojí doslova horentní sumy. A třeba norské aerolinky, které hodně podporují muzikanty a oproti jiným mají pro kontrabas docela dostupnou letenku, zase mají podmínku, že jedním letadlem mohou letět maximálně
dva kontrabasy. Prostě byly by to poměrně komplikované logistické oříšky.
Ridina Ahmedová: Každopádně teď máme nové album, tak by se to nabízelo alespoň zkusit. Jenomže na to bychom potřebovali nadšeného bookera. Kdyby tenhle rozhovor nějaký četl a měl zájem, ať se nám určitě ozve.
Letošní první koncert v pražské Novoměstské radnici byl prezentován jako premiéra nového programu. Čím se konkrétně lišil od těch předchozích?
Petr Tichý: Zvýšil se autorský rozptyl – z našich skladeb už tam zazněly pouhé dvě, ostatní byly ty už pro nás napsané cizími autory. A protože má každý z autorů jiný rukopis, bylo to mnohem pestřejší a nejsou už tam, myslím, dvě podobné skladby. To je určitě zásadní rozdíl oproti počátečnímu repertoáru.
Ridina Ahmedová: Říkali jsme si, že se do těch skladeb otisklo i místo vzniku. Myslím, že ty norské či islandské krajiny tam prostě jsou slyšet. Mají zcela odlišný rytmus, je tam jiná práce s časem.
Petr Tichý: Krásný příklad je skladba norského houslisty Nilse Øklanda, kde je notový záznam opravdu nedlouhý. Fakticky jsou to tři krátké melodie, na kterých to celé stojí, a ta skladba má okolo šesti minut. Její nálada je úplně jiná než u skladeb z jihu, které mají až taneční a živelný průběh.
Jak vznikalo aktuální album, které skladby zachycuje?
Ridina Ahmedová: Když přišel Petr, že to musíme natáčet všichni dohromady, říkala jsem si, že se dočista zcvokl. Když to řekl ostatním zpěvačkám, tak prvotní reakce byla okamžitá: „No to si děláte pr…l?!“ Byla jsem přesvědčena, že to nemůže jít. Představa, že bude stát ve studiu osm lidí, všichni na sebe budou koukat, já budu mít strach vůbec jen otevřít pusu, protože na cokoli, co zazpívám špatně, se ozve „Stop! Znova!“ mě doslova děsila. Petr si ale stál za svým.
Petr Tichý: Mně naopak od začátku přišlo, že není jiná možnost. Hlasy a kontrabasy na sebe reagují, fungují spolu. Vše komunikuje se vším. Kdyby se to nahrálo jednotlivě, po stopách, bude to úplně mrtvé. Rytmus, ladění, dynamika – všechny ty nejzákladnější věci, které dělají hudbu hudbou, tam jsou společné. Ty souvislosti jsou velmi důležité, atributy těch skladeb se vyvíjejí v jejich průběhu, každý nádech je podstatný i pro ostatní. Všichni dýchají spolu. Kdyby to vznikalo postupně, nikdy ten první nemůže slyšet toho posledního. Nikdy by to nemohlo fungovat. Navíc by se taková nahrávka dělala hrozně dlouho, fakticky by ani nešlo vymyslet, v jakém pořadí to nahrát, a ta deska by byla úplně blbá. Alba, kde to „nedejchá spolu“, poznám hned. Jsou samozřejmě skvěle doladěné, nejsou tam sebemenší chybičky, ale je to úplně studené. Takové desky mě nebaví a neposlouchám je. A i když jsou třeba komerčně úspěšné, považuju je za zbytečné.
Ridina Ahmedová: Nakonec jsem Petrovi musela dát za pravdu. A zpětně jsem ráda, protože to i díky tomu dopadlo dobře.
Jaké jste zvolili studio?
Petr Tichý: Album, kterému jsme dali název Kaleidoscapes, jsme nahráli ve studiu Sono s Adamem Karlíkem. Navíc tam byl technický support našeho stabilního zvukaře Honzy Středy, který je známý svým speciálním systémem kontaktních mikrofonů, takže některý kontrabas má na sobě třeba i tři nebo čtyři, protože hrajeme třeba i na lubu. Až teprve po nahrání jsme to nabídli Petru Ostrouchovovi a Animal Music, což mě, přiznám se, nejdřív vůbec nenapadlo. S Adamem jsme to pak i smíchali.
Ridina Ahmedová: Když Petr Ostrouchov slyšel první hrubé mixy, zareagoval nadšeně. Takže jsme si dali jednu schůzku a rovnou jsme si na ní i plácli.
Petr Tichý: Řekl nám, že ho zaujalo už jen to, jaké jsme oslovili skladatele, které dobře zná. Také, že to je skvěle zahrané a zazpívané. A do třetice, že to je v principu obdobný projekt, na který už sám několik let myslí, ale nenašel ještě čas ho zrealizovat. Takže se rozhodl to vydat, i když to přišlo poněkud „last minute“ a kalendář titulů má opravdu nabitý. A hodně nám pomohl i s finální podobou nahrávky. Každý ze skladatelů měl představu nějakých efektů a určitého sound designu, ale mně se zdálo, že by to pak nemuselo držet pohromadě. A Petr nás jednoznačně podpořil v tom, abychom tomu výslednou podobu dali spíš přirozenou, jako se nahrává a míchá vážná hudba. Dolby Atmos mix zvuku má na starosti Mishan Pajdiak.
Co vás nyní čeká? Předpokládám, že nějaké turné k albu asi v tomto případě nehrozí…
Ridina Ahmedová: Napadá mě, že to naše povídání mohlo vyznít tak, že Oktet je mnohem zábavnější a lepší než duo, což si ale vůbec nemyslím. Každý ten projekt má zkrátka svoje, oba jsou skvělé něčím jiným. Nyní nás paradoxně čekají koncerty hlavně v duu. Ale po vydání alba, když jsme se zbavili toho břemene dokončení, se chystáme určitě přemýšlet, jak to udělat s dalšími koncerty Oktetu. Jak a kde je bookovat. Je jasné, že budeme mít ještě jedno nebo dvě vystoupení na podzim, ale mnohem spíš půjde až o příští jaro. Ovšem koncertů v duu budeme mít řadu a jsou tam i nějaké festivaly.
Takže looper jste po zkušenosti s Oktetem nezavrhli?
Petr Tichý: Naopak. Moc se na to těšíme. Uvědomil jsem si, že potom, co jsme si vyzkoušeli Oktet, je to najednou mnohem snazší, nastalé problémy se najednou ve srovnání s tím vším, co jsme s Oktetem zažili, jeví úplně malicherné. A určitě nás to dovede k tomu, že si troufneme zkusit i věci, které jsme si předtím nedovolili.
Ridina Ahmedová: Těším se i na to, že teď bude čas dělat nové skladby v duu, protože to jsme s Oktetem úplně odložili. A už mi to docela chybělo.
Hlaskontrabas
V avantgardním duu, které funguje od roku 2012, se sešli zpěvačka Ridina Ahmedová a univerzální basista Petr Tichý. Ridina se předtím věnovala řadu let jazzu a později spolupracovala s řadou hudebníků napříč žánry – například s Floexem (album Pocustone), Vladimirem 518 (album Gorila vs. Architekt) a byla přizvána zazpívat si duet s Bobbym McFerrinem na jeho pražském koncertě. Je spoluautorkou hudby k několika filmům a divadelním představením. Známa je i svým audiovizuálním projektem Hlasokraj, podle kterého pojmenovala i Hlasohled, vokální školu, kde má pěvecké kurzy a workshopy. Petr Tichý je také původem jazzman, ale dnes stabilně hrává s nemalým počtem kapel všeho druhu, od elektronických Alvik přes experimentální NTS (Nejtek-Tichý-Smetáček), keltské Bran, slovenskou legendu Pavola Hammela, doprovod zpěvaček Feng-yun Song a Sylvie Krobové, písničkáře Mirka Kemela či písničkářek Jany Vebrové nebo Mili Janatkové.