Výsledek je naopak hodně prodchnutý elektronikou a zaujme plným zvukem celé kapely. Album je zajímavé i tím, že dle propagačních materiálů vznikalo „v gotické budově v Úštěku“.
Proč právě tam a jak jsi na to místo vůbec přišla?
Předcházelo tomu mé zoufalé volání a hledání prostoru, kde bych mohla psát a tvořit. O tom místě mi kdysi říkal Kuba König, protože tam zkoušeli s kapelou Zvíře jménem podzim. Říká se tomu Gotické dvojče, je to starobylý dům, dnes přeměněný na kulturní prostor, a hlavně tam mají úžasné klavírní křídlo Steinway z roku 1892. Odjela jsem tam loni v lednu na takový čtrnáctidenní rezidenční pobyt a úplně jsem si to tam zamilovala a uprosila majitele, abych tam mohla být déle. Nakonec jsem tam pobývala až do června, kdy jsem si od zvukaře a producenta Ondřeje Ježka napůjčovala nahrávací vybavení, mikrofony a zvukovou kartu, a to piano jsme tam i nahráli.
Rozumím tomu dobře, že jsi přímo na tom místě nové skladby i skládala?
Ano, většina písniček vznikla přímo tam, anebo jsem je tam alespoň dokončila. Připravené jsem měla minimum. Třeba Santiago byla jen básnička, u které jsem si ani nebyla jistá, jestli ji chci zhudebňovat. Rap v Na konci světa se potkáme znova také. Vše do sebe správně zapadlo až na tom místě. Nakonec jsem se tam nastěhovala na tři měsíce, a jen když bylo potřeba, jsem dojížděla do Prahy. Mít postel dva metry od piana byl pro mě naprosto unikátní zážitek. Bylo to intenzivní, najednou jsem měla prostor a čas. V červnu jsme nahráli piano, přes léto pak další nástroje, na podzim jsem odjela koncertovat do Kanady, a když jsem se vrátila, tak už jsme to jen dokončili a mohlo se míchat.
Nahrávat si sami, bez zkušeného odborníka… To jste se nebáli? Třeba kam a který mikrofon umístit je přece docela věda a všichni zvukaři se to léta učí…
Týkalo se to jen toho klavíru, ostatní muzikanty už jsme pak nahrávali ve studiu. A bála jsem se moc. Byl to dlouhý zápas. Myslím, že to, co jsme třeba řešili deset hodin, by každý zvukař měl za pár minut. Někdy jsem to absolvovala sama a někdy mi pomáhal basista Pavel Šmíd, který má s nahráváním bohatější zkušenosti. A samozřejmě jsme hodně konzultovali s Ondrou Ježkem. Ale zároveň bylo jasné, že když člověk pracuje pod tlakem ve studiu, je to úplně jiné, než když má hodně času a může si s tím hrát. Hodně jsme také řešili, že historické piano si tak nějak samo dělá, co chce, je to takový živočich, a protože ho nelze úplně stoprocentně naladit, někdy je to slyšet víc. Takže jsem řešila i to, co ještě můžeme použít…
V bookletu máte také uvedená hned tři jména ladičů piana.
No právě. To byl vedle nahrávání paralelní příběh. Stalo se nám i to, že když ho někdo správně naladil, tak vlastně skoro neladilo. Byl to zápas. Takže jsem pak řešila i to, do jaké míry si člověk může dovolit použít na desce rozladěné piano. Do jaké míry je to ještě projev svobody a kdy už je to za hranou. Každopádně se piano mohlo ladit v průběhu celého procesu asi tak osmkrát… Ale ve výsledku jsem docela ráda, protože zvuk piana je na desce zachycen hned v několika podobách. Rozhodla jsem se dokonce někde použít ty nahrávky na méně naladěné než ty dokonalejší, a dovolit tak pianu tu jeho svobodnou vůli. Je to zvláštní, ale někdy po dokonalém naladění zmizelo to kouzlo, jaké ten klavír měl.
Výsledné skladby mají ale poměrně široký hudební rozptyl od temnějších downtempových emocí až k proaranžovaným a skladatelsky barevnějším místům. Některé jsou postaveny až na tanečních rytmech a piano se nečekaně ztrácí mezi dalšími nástroji a není na prvním místě. Neprotiřečí si to trochu s tím okouzlením z historického křídla?
Úplně na počátku jsem si myslela, že to bude hlavně „piánová“ deska, že to celé bude temnější, klidnější a víc to bude odrážet moje počáteční rozpoložení. A že se tam odrazí i ten genius loci, duch toho gotického místa. Ve finále si ale písničky začaly hledat svoji vlastní cestu, být košatější a barevnější. Nakonec je z toho taková bonboniéra, kde každý může ochutnat to, co mu vyhovuje nejvíce.
To zní jak pseudomoudro z Forresta Gumpa…
Taky jsem si na to teď vzpomněla, proto se u toho nemůžu nesmát. Ale vážně to tak na mě působí. Možná to platí i o té vizuální stránce, obalu alba a klipu.
Máš poměrně početnou doprovodnou kapelu, a ještě jsi přizvala řadu hostů. Nakolik je ta barevnost i jejich vklad?
A to mi ještě oproti dřívějšku do kapely přibyl Pavel Šmíd, basista, který odbíhá i k jiným nástrojům. Hosté pak byli hlavně pocitová záležitost; jsou to všechno přátelé, o kterých jsem si byla jista, že do nahrávky otisknou něco ze sebe, ale zároveň tam nebude nic, co bych si nepřála. A že to k sobě bude všechno pěkně sedět. S Lenkou Dusilovou a basistou Petrem Tichým to bylo úplně přirozené. Tomáše Lišku jsem potkala, když jsem jako záskok hostovala v projektu King‘N‘Doom, který doprovází senegalského zpěváka Cheikha Lô a Tomáš tam taky působí. V uplynulých letech jsem hrála hlavně s kontrabasisty, tak pro mě bylo zajímavé ho požádat, aby mi tam nahrál baskytaru. A cellistka Francesca Mountfort, to už je mezi hosty taková moje stálice. Kdysi jsem ji potkala v Praze, a i když teď žije v Austrálii, daří se nám dobře spolupracovat i na dálku. Ale myslím, že těch hostů nakonec není tolik, co na předchozí desce Lunaves, že mnohem víc tentokrát zvuk alba stojí na stálé kapele.
Texty jsou zamyšlené, tuším za nimi silné příběhy i zásadní životní otázky, ale vlastně jim moc nerozumím. To byl úmysl, být tak trochu tajemná a nechávat posluchače, aby si vše vyložili po svém?
V roce 2020 mi umřel tatínek a určitě se to propsalo do několika písní a určitě dovedlo k úvahám víc do hloubky. Myslím, že jsem se tentokrát víc než například řešením mezilidských vztahů zaobírala svým vztahem k životu, k těm důležitým věcem. Pořád to jsou písničky o mém vnímání světa, ale hodně jsem i přemýšlela, co v něm všechno máme společné a co například s posluchači mohu sdílet. Jak nalézat ta pojítka, přes která mohu svou zkušenost předat někomu dalšímu.
Jasně. Ale nebojíš se, že nakonec všichni budou vnímat jen ty nálady a unikne jim obsah?
No… Možná tentokrát méně vysvětluju a ty texty jsou více symbolické. Ale to, jak to lidé budou vnímat, asi nedokážu odhadnout. I pro mě samotnou je to takový otevřený prostor, kde se mnohé objeví až při živém hraní, a myslím, že i já sama tam teprve leccos budu objevovat. Počítám s tím, že každý si bude ty texty vykládat po svém.
Zazní písničky z desky na koncertech všechny?
Ano. Technicky je to trochu výzva a na ty, které jsou aranžérsky složitější a studiově vrstvené, se asi těšíme nejvíc. Právě jsme ve fázi, kdy všechny překlápíme do koncertní podoby a je to zajímavé rytmicky i muzikantsky. Ale hodně těch skladeb jsou přirozené písničky, takže se toho vůbec nebojím. Při nahrávání si to člověk dobře ujasní, všechny drobné detaily si najdou svoje místo, samotná hudba se usadí a už je pak jasné, jak to bude znít naživo i na co se musíme zaměřit a nezapomenout na to. I třeba jaký pocit si znovu vyvolat, aby byl přítomný v té písničce. V minulosti jsem písničky dlouho hrávala na koncertech a pak teprve šla do studia. Tentokrát je to naopak a je to pro mě úplně nová věc.
Podmínilo místo vzniku nějak to, kde chcete hrát? Budete si třeba vybírat jen kluby, kde mají křídlo?
Určilo místo křtu, který bude 17. dubna v Paláci Akropolis, kde křídlo mají. Ale jinde si nemyslím, že by to hrálo roli. Původně jsem si to i myslela, ale tím, že je album ve výsledku hodně kapelní, to zas asi není tak zásadní. Klávesy NORD to utáhnou – jen už to pak není pro mě taková lahoda. Nakonec je tam ale syntezátor stejně důležitý. Dokonce i poprvé řeším, jak to hráčsky pojmout, protože prostě nemám čtyři ruce. Ve studiu jáMOR u Ondřeje jsme nahráli na desku i hammondy a Fender Rhodes piano, a to je pro mě stejně tak důležité jako to piano. Sednout si k hammondům poprvé je opravdu zážitek.
Přemýšlela jsi i o tom, pro koho ta deska je? Kdo bude cílový posluchač?
Asi jo. Točila jsem ji z velké části pro sebe a pak samozřejmě pro všechny ostatní posluchače, ale rozhodně ne jenom pro fanoušky. Určitě je to ale relevantní otázka, protože jak je ta deska hodně žánrově barevná, tak hrozí, že jako celek bude jen pro málo lidí a že většina bude mít ráda jen třeba tři písničky, které vyhovují jejich vkusu. Ale snaha byla provést posluchače všemi zákoutími od začátku do konce, aniž by si nějakých nečekaných změn vůbec jen všiml. Jsem si vědoma, že pro nejmladší generaci jsou atraktivnější víc jednotlivé tracky než rozsáhlejší formát a určitě by bylo i zajímavé vydávat postupně jednotlivé singly, ale pro mě ten celek je prostě důležitý.