Obrázek k článku Radosti života Vladimíra Mišíka. Vzpomínky na maminku, brutální mejdany a další příběhy
| Honza Vedral | Foto: Jindřich Štreit

Radosti života Vladimíra Mišíka. Vzpomínky na maminku, brutální mejdany a další příběhy

Nové album Vladimíra Mišíka nazvané Vteřiny, měsíce a roky vyjde 11. října. Už teď je jasné, že půjde o velkou hudební událost letošního podzimu. Vznikalo tak, jak se to dělalo kdysi. Žádné velké vymýšlení a vrstvení – ve studiu se sešla kapela fantastických hráčů a zachytila přítomnou magii do písniček. Mají v sobě nebývalou sílu. Aby ne, když jsou plné osobních vzpomínek a příběhů jednoho z nejúžasnějších českých interpretů.

„Myšlenka, že spolu s Vláďou ještě něco uděláme, byla pořád ve vzduchu. Ale nešlo to tak rychle jako předtím,“ začíná s vyprávěním o albu Vteřiny, měsíce a roky producent a vydavatel desky Petr Ostrouchov. Mluvíme spolu koncem srpna. Skoro dva měsíce poté, co jsem ve studiu Sono slyšel náslech jejich třetího společného alba, které mi od té doby – po jediném poslechu – stále zní v hlavě.

Příběh vzniku nové desky Vladimíra Mišíka se od předchozích v mnohém odlišuje. Sice znovu pozve do povědomého a známého světa Mišíkových životních příhod, postřehů, letenských historek, bujarých opileckých eskapád i hořkosladkých životních poznání, třetí část pomyslné série Ostrouchov Recordings přesto zasáhne posluchače docela jinou silou. 

„První dvě desky jsme udělali tak rychle po sobě, že to pro mě vlastně byl jeden velký, dlouhý projekt. K další jsme potřebovali trochu nabrat síly,“ pokračuje ve vyprávění Petr Ostrouchov. „Vláďa ten odpočinek pojal tak, že doma napsal ohromné množství textů. A pak mi přes média začal nenápadně posílat vzkazy,“ vypráví pobaveně.

Kdykoli se někde s Mišíkem objevil rozhovor, logicky v něm zazněla i otázka, kdy bude nová deska. „No to nevím, to záleží na Petrovi, já už nějaký texty mám,“ odpovídal na ni písničkář bezelstně.

„Když jsem tohle četl a pak viděl i v televizi, došlo mi, že je Vláďa připravenej. A musíme se pustit do práce,“ říká Ostrouchov.

Foto: Zuzana Bönisch

Pro Vláďu? Určitě!

 

Jenže kudy po dvou úspěšných albech do toho? Mišík sice napsal tucet nových textů, ale vzhledem ke zdravotním komplikacím, kvůli kterým už před lety ukončil koncertní kariéru, už nedovedl sám s kytarou dotáhnout i jejich hudební stránku.

„Hudbu jsem udělal ke dvěma písničkám, ale víc bych už s tou artrózou, co mám v levý ruce, nedal. Prostě jsem tu kytaru neumáčknul, tak jsem ty texty poslal Petrovi, ať je zhudební on,“ vysvětluje Vláďa během cesty z červnové poslechovky alba, o níž už byla řeč. Tváří se u toho spokojeně, protože v tu chvíli už je jasné, že to nejdůležitější se povedlo. „Tohle mě vysvobodilo, protože já už bych ty písničky sám nedal. Byl jsem vděčnej, že to Petr takhle vymyslel.“

Cesta k finálním nahrávkám totiž zas tak přímočará nebyla. Sám Ostrouchov v mezičase také nezahálel – možná jenom nechtěl přijít s prázdnou, každopádně se ale spontánně pustil do práce. První inspirací mu byla báseň Kotlářská 35a od Jana Skácela. Její nálada, ten podivuhodný pohled na čas, jenž plyne dopředu i dozadu, mu pro Vláďu seděla, a tak ji rovnou zhudebnil.

To ještě netušil, že album, které bylo sotva v zárodku, právě tady dostane svůj název, jenž obsah celé nahrávky tak přesně vystihne. To, když po domluvě se Skácelovými dědici výslednou píseň přejmenovali na Vteřiny, měsíce a roky.

Další text mezitím dodal Ostrouchovův někdejší parťák ze skupiny Sto zvířat Tomáš Belko. „A pak jsem na jedné akci potkal Michaela Žantovského a oslovil ho, jestli by nebyl ochoten se vrátit k textařskému řemeslu,“ vzpomíná producent na krátký rozhovor, který se ukázal být pro další práci na desce zásadní.

Otázka to byla docela troufalá, protože Žantovského, jenž v minulém století (mimo jiné) patřil i k dvorním textařům Pavla Bobka, život zavanul do světa politiky a diplomacie, takže už třicet let žádný písňový text nenapsal. Někdejší mluvčí a poradce Václava Havla i šéf jeho knihovny však přesto bez velkého rozmýšlení odpověděl. „Pro Vláďu? Určitě!“

„To mě potěšilo,“ pokyvuje Petr Ostrouchov.

Foto: Zuzana Bönisch

Kamarádi od rokenrolu

Když se to napíše takhle ve zkratce, můžou okolnosti, které do příprav desky vtáhly Michaela Žantovského, působit jen jako šťastná, ale tak trochu samozřejmá shoda okolností. Bezesporu ji zapříčinila správná otázka na správném místě. Ale jak už to v podobných případech bývá, přece jen s trochu hlubšími kořeny.

„Nevěděl jsem, že se k psaní textů někdy vrátím. Ale Vláďa Mišík je můj známej a kamarád už od šestnácti let,“ zamýšlí se nad tím zpětně Michael Žantovský. „Je to taková komická epizoda, ale právě on svým způsobem stál u začátků mé politické – nebo spíš protestní kariéry,“ vrací se do období vlastního dospívání. Tedy do doby, kdy Žantovskému bylo patnáct šestnáct let a Mišíka obdivoval jako zpěváka skupiny Matadors. „Jenže oni tehdy zrovna Vláďu vyhodili z kapely a najali si místo něj Viktora Sodomu. A já proti tomu ještě se dvěma kamarády demonstroval před klubem Sluníčko,“ vypráví pobaveně.

„To bylo vůbec poprvé, co jsme řvali: Nechte zpívat Mišíka!“

Přestože v dejvicko-letenském sousedství se všichni, co se motali kolem rokenrolu, dobře znali, na vzájemnou spolupráci si ale zrovna tihle dva počkali až do kmetského věku. „Jeden čas jsme s Vláďou hráli tenis, mluvili jsme o tom, že bych mu napsal nějaký písničky. Ale to se nikdy nestalo,“ vysvětluje Žantovský. „Měl tehdy potíže s vydáváním desek. A pak už jsme na to nenavázali, protože já už se zase věnoval jiným věcem.“

Bylo po těch letech těžké se do starého kamaráda Mišíka „trefit“? „Já nevím. O tom se snažím nepřemýšlet. Nemám moc chuť psát někomu takzvaně na míru,“ odmávne Žantovský otázku, o niž jsem kvůli tomuto článku poprosil kolegu Josefa Vlčka, když připravoval aktuální vydání rubriky Textaři. „Ale jsme s Vláďou ze stejné generace, ze stejného prostředí a stejného duchovního naladění. Psát pro člověka, který vychází z podobných věcí jako já, to mi problém nedělalo.“

Nejspíš si to spolu takhle přímo neřekli, ale možná právě podobná myšlenka vedla Petra Ostrouchova k tomu, že Michaela Žantovského kromě toho, aby zkusil napsat původní verše, rovnou požádal, jestli by nepomohl dotáhnout i několik dalších písní.

„Vláďovy texty jsou totiž specifické tím, že nemají přesnou formu. A s tím se mi jako skladateli hudby hůř pracuje. On si texty odjakživa psal i s hudbou, a tak v nich rovnou slyšel i melodii. Šlo to jedno s druhým. Já do nich ale potřeboval vnést trochu řád, abych je uměl zhudebnit,“ vypráví producent. „I když nakonec šlo vlastně jenom o kosmetické změny.“

Nápadů byl tedy z ničeho nic plný stůl. Vláďa, nadšený, že se bude zase točit, poslal ještě básně od Josefa Kainara a Františka Gellnera, co by chtěl nazpívat. Petr dostal od své ženy k Vánocům básně Jiřího Dědečka, jehož slova do Mišíkovy historie také neodmyslitelně patří, a pro jednu se nadchnul.

A tak se postupně – od slov – začaly rodit kostry všech patnácti písniček, které v říjnu na albu vyjdou.

„Najednou jsme měli velkou spoustu textů i možností, co s nimi udělat,“ popisuje Petr Ostrouchov. „A v tu chvíli jsem si řekl, že je potřeba tomu dát nějaký termín, protože bez termínu projekt neexistuje.“

Foto: Zuzana Bönisch

Hrajou jak z praku

To už dobře věděl, že k albu, jehož obrysy se právě snaží načrtnout, musí přistoupit odlišně než k předchozímu Nočnímu obrazu, který se vyznačoval… snad až opulentností. Noční obraz vyšel sice v roce 2021, ale základ nahrávky vznikl už šestnáct měsíců předtím během covidových lockdownů. Tehdejší bezčasí umožnilo dostat rychle do studia jinak těžce vytížené hráče, kteří najednou neměli co dělat. Ale taky se na několik měsíců „zaseknout“ na míchání, aranžování a pilování písniček do nejmenších detailů.

Petr Ostrouchov je tehdy rozbarvoval a rozbarvoval, jak jen to šlo. Z celého světa přizval řadu pozoruhodných hostů zvučných jmen, kteří ve svých studiích přitáčeli další a další party, posílali je přes internet a písničky, postavené především na básnických textech, se i hudebně vrstvily a košatily – tu smyčcovým orchestrem, tu slavným sborem Blind Boys of Alabama...

Jenže kořeny skladeb, které se Mišíkovi s Ostrouchovem rodily pod rukama tentokrát, byly docela jiné – mnohem osobnější a sevřenější. Poslední, co potřebovaly, byla podobná rozmáchlost.

„Šlo to rychle. Všechny demáče a nápady jsme si s Vláďou obratem posílali po telefonu. Vlastně jsme se u toho ani moc neviděli. Tak dvakrát jsme byli ve Vegtralu na pivu, jinak nám stačil telefon a maily,“ popisuje Petr, že do přípravy písniček se oba pustili s ještě větší vervou a zanícením. „Esemesek, kde se objevují varianty textů, je mnoho stovek.
Vláďa mi pořád posílal, jak by upravil verše. Byly to krásné, intenzivní, kreativní debaty.“

„Petr naznačil, že by to mělo být zvukově jiný. Že to nebude jako minule,“ říká o dalších plánech i jejich realizaci sám Mišík. Když byla přibližně polovina písniček připravených, Ostrouchov zamluvil za dva měsíce frekvenci v osvědčených nouzovských studiích Sono. A do nich povolal svou kapelu Blue Shadows, tentokrát ale už v základu rozšířenou o řadu skvělých hráčů. Důležité bylo, aby v nahrávací místnosti byli všichni společně.

Ve studiu se tak sešli Josef Štěpánek se sbírkou svých elektrických, akustických i lap steel kytar, kytarista Lukáš Martinek, Ondřej Pivec s hammondkami a dalšími varhanami, klavírista Jan Steinsdörfer, baskytarista Matěj Belko a bubeník Martin Novák. K nim se ještě v několika písních připojil s kontrabasem Tomáš Liška z Druhé trávy.

Na místo ale přijel také slavný britský hráč na pedálovou steel kytaru B. J. Cole, který nahrával s kdekým od T.Rex, přes Stinga, Depeche Mode až po Eltona Johna, jehož doprovodil v jednom z jeho největších hitů Tiny Dancer. A za perkuse si stoupl Michito Sanchez, což je – jak neodolatelně popisuje Petr Ostrouchov – „Američan kubánského původu. Hrál s Jamesem Taylorem, Rolling Stones, Johnem Mayerem a žije v Čelákovicích“

Sestavu, která přijela do Nouzova natáčet album Vteřiny, měsíce a roky, s přímočarostí sobě vlastní nejlépe vystihl sám Vladimír Mišík.

„Petr dal dohromady geniální chlapce. Hrajou jak z praku!“

A „hrát jako z praku“, to byl přesně ten záměr. Plán ve studiu byl jasný – během dvou krátkých štací vzít všechna připravená dema a písničky natočit pěkně staromilsky, dohromady, muzikantsky, tedy s minimem dotáček, o opravování nemluvě. „Hlavní záměr byl, že tu desku natočíme postaru. Že ve studiu bude kapela složená z lidí, kteří jsou schopni okamžitě reagovat jeden na druhého, jako to umí jazzmani. Co zvládnou zahrát všechno zleva doprava a zase zpátky,“ přikyvuje Petr Ostrouchov. A jinými slovy tak vystihuje, o čem během naší jízdy autem vyprávěl i sám Mišík.

„Jak je to vlastně trochu improvizovaný, tak hudba dostává jinou šťávu. Přece jenom je to víc muzika než ty klasický studiový playbacky,“ líčil nadšeně. Bylo na něm vidět, že právě to byly ty chvíle, kdy se octnul ve svém živlu. „Dneska se obyčejně nejdřív točí bubny s basou a pak se na ně všechno vrství. To taky jde a taky to působí dobře. Ale tady byla ta živelnost. A myslím, že právě to je plus tý desky.“

Foto: Zuzana Bönisch

Šest dní magie

Dát dohromady základy trvalo nakonec pouhých sedm dní. Během toho prvního si muzikanti nastavili a nazvučili nástroje. A pak už se celou dobu jenom hrálo. „Vláďa tam chtěl být s námi, ale bohužel mu v tom nejdřív zabránila nemoc,“ popisuje počáteční lapálie Petr Ostrouchov. „První session musel vynechat, ale tu druhou už si naštěstí užil naplno.“

„Fungovalo to tak, že jsme si pustili demáč, který jsme připravili s Pepou Štěpánkem, koukli do notového zápisu, který podle něj připravil Honza Steinsdörfer. Řekli jsme si, jak bychom to asi stylově uchopili, šli si sednout každý na své pracovní místo, nasadili sluchátka a začali společně aranžovat, jak to bude,“ snaží se producent vystihnout nahrávání desky, ale hlavně lehkost, s jakou celá deska vznikala. V naprosté většině případů už nikdo nepřihrával ani nevymýšlel další dodatky. Prostě se udělalo pět šest verzí od každé písničky, pak muzikanti společně vybrali tu nejlepší a pokračovalo se dál.

„Bez ohledu, jak to nakonec bude působit na posluchače, byl pro mě už to ohromný zážitek. To se totiž v nejazzovém žánru často nestává, aby se sešla skupina takhle skvělých lidí, kteří mají zkušenosti, vkus a dokážou upozadit svoje ego a sloužit celku tak, aby fungoval. Byl to pro mě krok dopředu, do nového teritoria,“ snaží se Petr vystihnout kouzlo okamžiku, kdy ve studiu všechno „zaklaplo“, jak mělo.

A když se ho později zeptám, co si z příprav alba bude pamatovat nejvíce, hned ze všeho nejdříve zopakuje: „Sounáležitost kapely ve studiu. To už možná nikdy nezažiju. Je to způsob nahrávání, ke kterému jsem vždycky vzhlížel.“

O tom, jak vtahující zážitek to byl, ostatně už předtím – nezávisle na Petrovi – básnil i Vláďa. To když se rozpovídal o vzniku skladby Ulice bičuje déšť. „Původně to ode mě byla taková pomalejší píseň. Seděli jsme ve studiu a Pepa Štěpánek se najednou zeptal: „Tak jak to začneme?“ vypráví Mišík. „Pak začal hrát riff, který v té písničce zůstal, všichni se na něj nabalili. Já byl v režii a nadšeně říkám: „Hele, já s nima budu rovnou zpívat!“

Když Vláďovi zapojili mikrofon na pomocné zpěvy, ještě se, se slušností sobě vlastní, přeptal: „Nebude vám, kluci, vadit, když s váma budu taky rovnou zpívat?“

„A kluci, že nebude. A nakonec taky říkali, že se jim díky tomu zpěvu líp hrálo.“

Těžko říct, jak se kouzlo takových nenápadných okamžiků přenese do zvukového záznamu, jakkoli byl – po logice retro přístupu k nahrávání – pořízen z velké části analogově, do pásu. Problém je už přece jen to, zachytit ho správně ve vyprávění, natož v psaném textu, který právě čtete. Ale při poslechu alba Vteřiny, měsíce a roky má člověk každopádně neodbytný pocit, že přesně takhle, jak nadšeně o tom Petr a Vláďa mluví, to ve studiu muselo probíhat.

Vida, i takhle mohou vypadat radosti života.

Když hudba mládne

„Druhý moment, na který nikdy nezapomenu? Asi když jsem si uvědomil, jak Vláďa k těm k písničkám přistupuje,“ pokračuje zatím Petr Ostrouchov. „Všichni jsme věděli, že na tom zdravotně není dobře. Pokaždé, když přijel do studia, vypadal vyčerpaně a unaveně,“ popisuje následující měsíc a půl, během něhož se do základů nahrávek dotáčely zpěvy, dechy a další drobnosti.

„Ale on si Vláďa vždycky v klidu sednul, otevřel si pivko nebo Birella a dal si kafe. Hodinku si odpočinul po cestě. Pak si dal – jak sám říká – svoje drogy, což jsou léky, které mu dají na omezenou dobu formu. A během té omezené doby pak podal neuvěřitelný výkon.“

„Většinou jsme udělali jednu píseň za frekvenci,“ vypráví o natáčení mnohem pragmatičtěji samotný Vláďa. „Přijel jsem ve dvě, ve tři jsme začali, zpíval jsem jednu věc tři hodiny. Petr si uložil různé verze a díky jeho geniálnímu citu pro editaci z nich pak vybral ty nejlepší. Ty dobře frázovaný. Byla to práce, ale zaplaťpánbůh za ni.“

„A ve studiu tě to teda furt baví?“ ptám se člověka, který má hudbu v krvi celý život, se vší naivitou, jež v té otázce může být, zatímco se snažíme vyhnout pražským zácpám, které houstnou, čím víc se blížíme Letné. „Jo, jo. To je přece jiná disciplína než koncert. Koncert, to je hodina a půl. A stres před lidma. A do toho ty moje drogy… Ve studiu mám taky svoje drogy, ale v klidu!“ odpovídá suverénně.

Pak se chvilku zarazí a dodá. „Mám na mysli hydrokortizon.“

Vůbec netuším, co to je. Ale každopádně to funguje dobře. „Za sebe si myslím, že Vláďa na té desce zpívá líp než na předchozí. Jako by měl mladší hlas,“ podotýká Petr. A ani v tomto případě nepřehání. „Možná je to ale i tím, že zase zpívá osobní příběhy. Jeho výraz je podle mě nepřekonatelnej.“

Foto: Zuzana Bönisch

Taškařice

A s hlasem souvisí i třetí moment, který s touhle deskou bude mít její producent navždy spojený. A kterého si musí všimnout každý jen trochu pozorný posluchač. Na albu Vteřiny, měsíce a roky totiž Vladimír Mišík skutečně místy zní až nebezpečně mladistvě.

„Jeli jsme z chalupy a já jsem v autě pouštěl dětem Vláďovy starý písničky jako Slunečný hrob a podobně,“ vypráví Petr. „Vtom mi došlo, že Vláďa před padesáti lety v podstatě zpíval velmi podobně jako teď jeho syn Adam. A tak jsem Adamovi, hned jak jsem dojel domů, zavolal, jestli by na to album tátovi nenatočil nějaké doprovodné vokály.“

Petra představa, že hlas „starého Mišíka“ bude zpívat dohromady s hlasem „Mišíka zamlada“, nadchla. „Protože když si odmyslíte Adama, tak přesně tak to zní,“ vypráví spokojeně. Klaplo to dokonale. Adam se okamžitě vypravil do studia, kde nazpíval výrazné doprovodné vokály ke třem písničkám.

„Vláďovi jsme to ale neřekli. Prostě jsme mu to bez komentáře pustili ve studiu hotové,“ líčí Petr jeden z nezapomenutelných okamžiků natáčení. „Tehdy ho do studia přivezla jeho kamarádka Věra. A ta se hned opatrně ptala: „Kdo zpívá ten druhej hlas? To je taky Vláďa? Vždyť to je na něj nějak vysoko!“

„A já se ptal Petra, jestli takhle vážně zpívá on, nebo je to snad nějaká holka,“ směje se Mišík. Jakkoli mu jeho hlas zněl povědomě, sám nejdřív vlastního syna nepoznal.

„Měl jsem z toho radost,“ neskrývá Petr. „Přišlo mi, že v rámci toho, jak je ta deska osobní, bylo tohle rodinné spojení najednou důležité. Na nahrávkách k němu takovým způsobem ještě nikdy předtím nedošlo.“ A navíc se tak uzavřel jeden kruh. Vždyť začátek spolupráce Petra Ostrouchova s Vladimírem Mišíkem se datuje k jejich vystoupení na Českých lvech, na němž s Adamem zahráli Večernici.

„Petr je vtipálek. Ale Adam to zazpíval fakt dobře,“ shrne to Vláďa.

Foto: Jindřich Štreit

Pobavit a dojmout

„Kdysi jsme měli zvukaře Honzu Adamčíka, který pak žil hodně dlouho v Anglii. A ten říkal: Kumštýř musí umět pobavit a dojmout,“ vzpomene si Vladimír Mišík, když mu během naší jízdy autem začnu neobratně popisovat svoje bezprostřední pocity. „Mám radost, že to není deska starého odcházejícího muže,“ říkám možná trochu netaktně, ale zato s jistotou, že v tomto případě si to můžu dovolit. 

Vteřiny, měsíce a roky jsou totiž album, které mimo jiné zaujme i barevností svých nálad. A na to, že ho natočil sedmasedmdesátiletý muzikant, kterému už léta zdraví nedovoluje věnovat se naplno tomu, co měl celý život rád, místy až s nečekanou rozverností.
„Nemám potřebu se brát jenom vážně. Jsou tam takový momenty, proč ne. Ale celou jsem tu desku takovou nechtěl,“ kýve hlavou. Na albu totiž nezní jenom rock, blues, melancholické balady, ozvuky country a dalších žánrů, které patří do velkého amerického zpěvníku. Ale i reggae nebo ska v písni Milé mozkové závity, pro niž Mišík napsal text o tom, jak se probudí, nic si nepamatuje, nemůže najít klíče od bytu, a tak jde ven, kde nepoznává lidi.

O to důležitější byl poslední zásadní úkol, který si vzal po natočení zpěvů sám na sebe: seřadit písničky do správného pořadí, aby co nejlépe vyzněly. „Byla to docela honička – chtěl jsem to vyvážit, aby ta deska nepůsobila příliš depresivně nebo naopak,“ popisuje závěrečné šachování. A zase je vidět, jak moc mu na vyznění alba záleží.

„Ta deska je fakt hodně o Vláďovi. Má tam nakonec šest textů, i Michael jako by se mu snažil trefit do noty. Je tam hodně osobních příběhů, v nichž vypráví, jak vidí svět z pozice stárnoucího chlapíka, který nevládne zrovna pevným zdravím. Občas to pojímá vážněji, občas s takovou milou sebeironií,“ zamýšlí se Petr Ostrouchov.

A pak je tu druhá rovina nahrávky – nejrůznější sny a vzpomínky, jež se do Mišíkových textů dostávají čím dál častěji. „Jeho písničky se často odehrávají před mnoha lety. Bylo to už na minulé desce, ale teď je to v plné síle. Má tam písničku o své mamince. Pak takovou zběsilou skladbu o jednom brutálním mejdanu. A do toho dobře zapadají i básně, které si vybral. Třeba Gellnerova Moudrost – ten bohémský přístup k životu,“ pokračuje Petr.

„Pokud bych byl nucenej pojmenovat téma desky, tak jsou to vzpomínky a lehce sebeironický pohled Vládi na život ve stáří, což – jak sám říká – není příliš opojný proces.“

Bude koncert?

V červnu vysazujeme Vláďu před jeho oblíbeným Vegtralem. A v srpnu se pomalu loučíme s Petrem, jehož čeká příprava promo kampaně a další vydavatelské nezbytnosti. Přestože ty rozhovory od sebe dělí skoro dva měsíce, mám pro oba na jazyku ještě jednu pošetilou otázku, kterou si nemůžu odpustit. Tak skvělá deska, která 11. října vyjde a do níž všichni zúčastnění vložili mnohem víc než jen svůj standard, by si přece zasloužila koncert, na kterém by těch patnáct skvělých písniček alespoň jednou ožilo.

Když se o tom zmíním, Petr se usměje.

„Uchovávám si jiskřičku naděje,“ odpovídá obezřetně.

„Pořád si říkám, že Vláďa prostě jenom nechal hraní. Ale ještě pořád neměl ten pořádnej poslední koncert. Zasloužil by si ho. Třeba se ještě objeví okno jeho zdraví, které nám to umožní.“

A Vláďa?

Ten se usměje, jenom zavrtí hlavou.

A když se rozloučíme, jde ještě na jedno pivo.