Karla Šípa zná v téhle zemi skoro každý. Jeho Všechnopárty běží v České televizi od roku 2005 a dodnes patří mezi nejsledovanější televizní pořady. Starší diváci si ho pamatují ale ještě předtím z Hitšarády, kterou dělal s Jaroslavem Uhlířem, z Galasuperšou, Klip klapu, Horoskopičin, Rozjezdů pro hvězdy a desítek dalších zábavných pořadů. Je králem českých bavičů a moderátorů. Jen málokdo ale ví, že v letech 1971 až 1973 jako baskytarista hrál s Jiřím Schellingerem ve skupině Faraon.
A možná ještě méně je známo, že je autorem několika stovek textů k písním, které patří do zlatého fondu českého popu. A co víc, je autorem jedné klasické scénky, jež se psaním textů přímo zabývá.
Vzpomínáte si na scénku Ententýky, kterou jste spolu s Jaroslavem Uhlířem zasvětili „skládání hitů“? Tu se slavným výrokem, že „posluchač ani nechce, aby nová píseň byla úplně nová, ona mu musí být povědomá, jinak si ji neoblíbí.“ Jak tehdy vznikla? A co si o ní po letech myslíte?
Byla to objednávka. Šlo o třetí „Menšíkovský Silvestr“ a všechny redakce televize dostaly úkol, aby jejich příspěvky do pořadu měly jako téma dítě, neboť byl tehdy Rok dítěte. Redakce TKM, s níž jsme externě spolupracovali, tím okamžitě pověřila mě s Jardou Uhlířem. Jarda měl tehdy pro živá vystoupení přednášku o skládání. Tu jsme vzali jako základ a napasovali na to téma Skládání písničky pro děti. O dítěti v jeho přednášce původně nebyla vůbec řeč. Ve finále jsme to ještě nechali zrevidovat Zdeňka Svěráka, který to hodně zestručnil, což já jsem tehdy ne příliš uměl. Pokud si vzpomínám, ještě nám tam s nějakým detailem poradil Jaroslav Dietl, což byl tehdy hlavní dramaturg celého toho Silvestra. O dětech tam nakonec byla dvě čísla, to naše a scénka Františka Němce s Tomášem Holým. Přestože jsem to celé víceméně protrpěl, neboť jsem trpěl trémou, myslím, že ten výsledek nebyl nijak ostudný. Jarda trémou netrpěl, tím se to vyrovnávalo. Reakce obecenstva, složeného ze samých hvězd té doby, byla myslím dobrá a celé nám to vlastně tak trochu otevřelo vrátka do takzvané velké zábavy, do té doby jsme dělali spíš tu malou.
Jakou roli má dnes v širokém záběru vašich aktivit psaní textů?
Texty už dneska nepíšu. Hlavní odběratelé mých textů už tu totiž nejsou. A já jsem nikdy nepsal texty, které bych pak někomu nabízel, vždycky to bylo obráceně. Někdo mě oslovil, zdali nechci na to či ono napsat text. Karel Svoboda například. Osmdesátá léta jsem prakticky dělal jen s tím Karlem, ten mě přivedl ke Karlu Gottovi, takže s ním jsem pak spolupracoval i nezávisle na Svobodovi. Kdykoli chystal nové album, tak mi nabídl nějaké demosnímky k otextování, kolikrát jsem ani nevěděl, kdo je jejich autorem.
Naposled jsem něco dělal pro Olympic, asi i proto, že Petru Jandovi odešli jeho hlavní dodavatelé textů Pavel Vrba se Zdeňkem Rytířem a nedávno i Eda Krečmar. Ale ani tahle spolupráce nám nevydržela dlouho, Petr dospěl k názoru, že nejlepší texty si dokáže napsat sám. A který byl ten poslední? Nevím, možná Rocková modlitba neboli Pane můj. Ale krk bych za to nedal.
Vzpomenete si, který byl naopak ten první?
Nevzpomenu. Psal jsem si v začátcích texty víceméně pro sebe a pro moji tehdejší kapelu Faraon. Otextovával jsem si tenkrát nejrůznější zahraniční fláky a hráli jsme to v taneční kavárně Na Valdeku. Skládat tehdy v kapele nikdo neuměl, teprve s příchodem klavíristy a skladatele Jardy Uhlíře se to změnilo. S ním jsem napsal svoje první původní písničky.
Váš nejstarší natočený text, který se dá dohledat, bylo Šlapací kolo právě od Faraonu. Byl to skutečně váš první natočený song?
Ano, to vím určitě. Šlapací kolo byl zaručeně můj první text, který byl vyryt do vinylové desky. Pár písniček jsme natočili už předtím v televizních nahrávacích studiích pro nějaké pořady pro mládež, ale na desce bylo Šlapací kolo první. Tehdy jsem lovil zahraniční hity, nikoli však na deskách, ty tu k sehnání nebyly. Jednou jsem za jízdy v autě z puštěného autorádia slyšel písničku, anglicky, v jazyce, který jsem neuměl a neumím dodnes, ale cítil jsem z toho radost, veselí, neumím to popsat, ale natolik mě to zaujalo, že jsem začal pátrat, co to je a kdo to hraje. Dopátral jsem se, že je to písnička jakési australské kapely The Mixtures. Ta píseň se jmenovala The Pushbike Song. Čili o jízdním kole.
To mi stačilo, ani jsem si to nenechal přeložit, a napsal jsem tedy text o jízdním kole. Hráli jsme to samozřejmě k tanci, jako vždycky a všechno, ale přestože ta píseň nebyla českému uchu známá, měla úspěch, takže jsme ji pokaždé museli hrát několikrát za večer. A někdo tehdy řekl, ať to zkusíme nabídnout Supraphonu. My, neznámá kavárenská kapela! Tak jsem to tam odnesl a oni to vzali. Těch singlů se tehdy prodalo přes sto tisíc, což bylo na tu dobu opravdu hodně.
https://youtu.be/lBIc_kZj5HA?si=DyIhyr0tcm5pP5uX
Jak jste se vůbec dostal ke skládání? Měl jste ve škole nějaké básnické sklony? Inspiroval vás někdo? Měl jste nějaké vzory?
Jsem odkojený Semaforem. Texty Jiřího Suchého tehdy byly doslova zjevením. Místo tehdejších písní o lavičce v jasmínu nebo o mušli, která hovoří, najednou tu byly písně jako Malý blbý psíček, Zlomil jsem ruku tetičce, Potkal potkan potkana, Opilá bílá myška atakdále. To mě fakt uhranulo a řekl jsem si, že bych mohl zkusit něco podobného. Texty, které by vzbuzovaly veselí. Tak jsem to zkoušel, mistrovství Jiřího Suchého jsem samozřejmě nikdy nedosáhl, ale někdy stačí to jenom zkoušet.
Hudba na text nebo text na hudbu? Čeho se vám dostávalo častěji?
První texty jsem napsal s Jardou Uhlířem. On ale zásadně zhudebňoval texty, nikdy opačně. V jeho tvorbě je myslím jen pár písní, kdy byla hudba dřív než text. Zaručeně třeba Holubí dům, se kterým se nádherně popasoval Zdeněk Svěrák. To člověk musel napřed napsat skoro básničku a čekat, co z toho bude, jak to bude vypadat s hudbou. S Karlem Svobodou to bylo naopak, nejdřív hudba. To jsem měl radši, protože ta melodie už nějak člověka inspiruje, vyvolá nějakou náladu a pak jde hlavně o to, slovy tu náladu trefit.
Velkou část hudební produkce sedmdesátých a osmdesátých let tvořily cover verze zahraničních hitů. Měl jste u nich nějaký speciální přístup, jak se jim dostat na kobylku?
Otextoval jsem řadu zahraničních melodií, ale s obsahem původního textu jsem se nikdy netrápil. Někdy stačilo třeba jedno slovo. Například italská píseň „Strano“ zpěvačky Anny Rusticano, to člověka hned napadne podobné slovo ráno. Tak jsem to celé napsal o ránu. Pár parodií na italské šlágry jsem dokonce napsal, vždycky tímto postupem.
https://youtu.be/VLirZyFGY5o?si=X9kMovR5Wt-ArQ5n
Ti Amo v originále, hned člověka napadne Ty, jámo. Italština má vůbec zvukoladně podobných slov. A hned to bylo... ty jámo, řekni mi ty, jámo, třímetrová jámo, kdo tě tu vyhloubil, to teda byl debil... To pak jde už samo.
Nakolik jste bral v potaz osobnost zpěváka/zpěvačky, pro kterého jste text psal? Potřeboval jste vědět předem, pro koho písnička bude? A koho vy sám považujete za svého zásadního interpreta a proč?
Vždycky jsem věděl, pro koho to bude, to je jasné. Ale že bych to šil nějak přímo na tělo, to si nevybavuju. Se Svobodou to bylo často pro Karla, taky něco pro Petru Janů. Možná v případě písně Promovaní inženýři, s tím přišel Jarda Uhlíř, že někde potkal Tondu Hájka od Rangers, že by chtěli píseň na desku, ať něco napíšu, že to pak zhudební. Tehdy se říkalo, že oni jsou snad vysokoškoláci, tak jsem to na tom postavil. Nakonec se ukázalo, že to žádní vysokoškoláci nebyli. Ale zásadního interpreta, že bych psal jenom pro něj nebo pro ni, to myslím ne. Zásadní byla vždycky ta melodie, od té se to odvíjelo. Neobvyklý vznik měla píseň Čau lásko. Původně napsaná pro Marcelu Holanovou, moji tehdejší manželku. Karel Svoboda se často svým návštěvám v Jevanech chlubil, co nového má složeno. Mezi sebou jsme tomu říkali trestní poslech. A při jedné takové návštěvě tuhle píseň pustil Karlu Gottovi. Karel okamžitě navrhl, že by to byl jistě hezkej duet. A rovnou šel do studia k mikrofonu, prostě se do toho okamžitě vezpíval. Nám se to líbilo, jen zpěvačka to myslím trochu oplakala, ale později mnohokrát uznala, že teprve tím se z toho stal opravdovej šlágr.
Když jsme u Karla Svobody. Hodně vašich textů vzniklo právě pro něj. Měli jste nějakou speciální metodu spolupráce nebo jste někdy tvořili společně „u klavíru“? Jak vám svůj hudební materiál dodával?
Dodával to v různých podobách, protože často neskládal písničky jako takové, ale napsal spousty muziky do různých seriálů, převážně seriálů pro tehdejší televize v Západním Německu. Vzal nějaký motiv, vypicnul ho z toho seriálu a tady to nabízel jako samostatné písničky. Takhle mi například dal k otextování titulkovou hudbu ze seriálu Cirkus Humberto. Pro Karla Gotta. Ani on tehdy netušil, že to Karel Svoboda ponechá v té televizní podobě, že tomu nedá písňovou formu a hlavně stopáž, ta melodie nemá myslím ani dvě minuty. Standard jsou minuty tři a více.
Při pohledu na seznam vašich nejúspěšnějších písní zaujme fakt, že velká část z nich jsou balady a ploužáky. Ráno, Čau lásko, Nekoná se, Sbohem všem láskám dej, Téma na román, Krev toulavá, Když muž se ženou snídá… Je to náhoda?
Znovu musím opakovat, že základ je ta hudba. Nikdy jsem nerozlišoval, jestli budu dělat jenom písně humorné, těch jsem myslím udělal podstatně míň než těch romantických. Čistý specialista na písňový humor tady byl myslím jen Ivan Mládek. Možná mě právě ty romantické bavily víc. Byla s tím sice větší práce, osázet všechny ty dlouhé slabiky tak, aby to dávalo nějaký smysl, ale je pravda, že jsem si tím nejspíš i kompenzoval humor, který byl mojí hlavní profesí. Dojímat písní se mi asi zdálo lákavější než rozesmát. Ale nevím, co se mi tehdy hnalo hlavou. Fakt nevím…
Ty poslední zmíněné písně jsou pro Karla Gotta. Říká se, že Gott prý své textaře hrozně „prudil“ a točil se na každém slovu. Je to pravda? Jaké jste s ním měl zkušenosti vy?
Karel byl na texty prevít, to je fakt. Tehdy se ty texty neposílaly mailem jako dneska. To člověk napsal na stroji a vozil to pak na Bertramku. Dát to tam Karlovi přečíst a koukat při tom na něj, jak se tváří, jestli se třeba při něčem neušklíbne a podobně. Pak teprve pustil ten demáč a zkoušel to polohlasně zpívat s tím. A pak vznesl ortel. Ale zásadní odmítnutí si nevybavuju. Občas šlo jen o jedno slovíčko, možná jeden řádek, to člověk klidně vyhověl. Možná jsem jednou dokonce něco i předělával zgruntu. Ale vím bezpečně, že jsem tam pokaždé jezdil s předsevzetím, že když to bude chtít celé překopat, tak že to udělám maximálně jednou. Znám případy, kdy textař předělával svůj text třeba třikrát nebo čtyřikrát. Takhle jsem si v duchu pěstoval ctižádost. Maximálně jednou a dost. Ale už fakt nevím, jestli k tomuhle krajnímu případu někdy došlo. Myslím, že spíš ne.
Michal Zelenka, manžel a manažer Petry Janů, kdesi říkal, že v osmdesátkách byli textaři posedlí dostat do písně neobvyklá nebo složitá slova. Jak jste to měl vy?
To nebyla nějaká dobová posedlost, texty s nějakými omšelými a stokrát slyšenými slovy přece nemohl chtít nikdo. Navíc mít ty vzory jako Suchý, Borovec, Svěrák, to se člověk snažil ozvláštnit text něčím neotřelým, přiblížit se těm mistrům. Vybavuju si, že jednou jsem Svobodovi přinesl nějaký text, který jsem ozvláštnil. Nějaká kantiléna, už nevím co. Ale použil jsem tam rým, nejspíš ve smyslu… chce být dokonalý jako on, dokonalý jak televizor Trinitron. Blbost, samozřejmě. Televizory Sony tehdy používaly systém Trinitron, ale kdo to dneska ví. To možná většinou už tehdy nevěděl nikdo. Tak to mi Karel doporučil vyhodit a dát tam nějaké normální slovo. Ano, i takhle ozvláštnit text jsme tehdy kolikrát chtěli.
https://youtu.be/rjq9GKEoA0Y?si=DCpZLFSSSJIB9X_2
Velkým fenoménem byla vaše Hitšaráda s Jaroslavem Uhlířem. Víte, že některé písně z ní jsou dodnes takřka „kultovní“? Zajímal by mě třeba příběh Feťácké hymny, která se dodnes hraje nejen na techno festivalech.
Jsou věci, které si pamatuju, třeba i drobnosti. A naopak některé zkrátka z paměti vypustím. Nezaobírám se prakticky vůbec svou písňovou tvorbou. Už se mi dokonce stalo, že jsem v autě poslouchal muziku, a u nějaké písničky se mi zdálo, že je docela dobrá. Text dobrej. Až někdy ke konci jsem poznal, že je to moje. Odevzdáním textu, jeho nahráním a odvysíláním to většinou pro mě končilo. Nejsem ani svým vlastním divákem, fakt se na svoje pořady nedívám, věřte mi to, nebo ne, ale nedívám. Já jsem na desku Souhvězdí drsňáků s Olympikem napsal asi dvě písně, ale přestože mi firma to cédéčko poslala, už jsem si to neposlechl. Teprve nedávno to na mě vyplulo, fakt jsem to slyšel prvně. A ex post se mi ty texty zdály dobrý, nemůžu si pomoct. Jedna se jmenuje Dlouhán a druhá Průserář. Dneska už bych to takhle asi nedal. Nedávno mi známí odzpívali píseň Něco si šňupnem... Tu Feťáckou, ani nevím, jestli se tak jmenuje. Nic jsem si z ní nepamatoval. Jednorázové – použít tehdy, do nějaké Šarády, a tím to skončilo.
Měl jste někdy u svého textu pocit „to se mi fakt povedlo“? A potvrdilo se to pak i u posluchačů?
Spíš si vybavuju opačný efekt, že jsem měl pocit, jak se mi to povedlo – a u lidí to byl propadák! To byla třeba taky píseň Kakaová se Svobodou a Gottem. Nebo Promovaní inženýři, taková trochu dechovka, pár neotřelých slov tam sice je, ale tehdy jsem to bral jenom jako jednu z mnoha zapomenutelných věcí. Když se po revoluci houfně vraceli domů emigranti, jeden z nich dostal v novinovém rozhovoru otázku, proč tehdy opustil svoji vlast. A on řekl, že nehodlal dál žít v zemi, kde se hrajou písničky jako Promovaní inženýři. Dohnali jsme ho k emigraci, to byl zajímavý efekt! Pominu skutečnost, že Plavci to s úspěchem zpívají dodnes.
Na letošních Andělech poznamenal Libor Bouček s trochou nadsázky, že v minulých letech bylo nejfrekventovanější slovo „láska“ v písních poprvé nahrazeno slovem „já“. Máte podobný pocit? Existuje něco podobného, co vás na současné populární hudbě zaráží?
Těžko můžu tyhle věci posuzovat, protože současnou písňovou tvorbu nesleduju. Vím pouze, že v mnoha případech autoři zcela záměrně odsouvají text někam dozadu. Že o ten text nejde, že to nikdo ani moc neposlouchá, že jde hlavně o ten rytmus, kouzla se zvukem a tak. Možná jsem staromilec, protože pro mě je dodnes, i jako pro posluchače, text naprosto zásadní. Až pak teprve vnímám, kdo a jak to zpívá a jakou to má melodii. Bohužel si v téhle souvislosti nevybavuju žádný zářný příklad. Proto se mi zdají texty Jaromíra Nohavici zcela pořád tak úžasné a často to poslouchám.
Možná to souvisí s tím, že v posledních letech profesionálních textařů ubylo. Máte nějaké vysvětlení, proč si většina dnešních hvězd píše raději texty sama?
Protože napsat text se zdá každému to nejjednodušší. Česky umí každej, psát taky. A jak už jsem pravil, texty jsou ve většině novodobých písniček až na posledním místě.
Kdyby po vás měla zbýt jen jedna jediná písnička, která by to byla?
Při mých vystoupeních, která trvale podnikám, kolega Jirka Bláha zpívá písničku Sentimentální chlápkové. Dávnověk, ale stále odpovídá mému současnému pocitu.