Na počátku všeho byl vyhazov. Lemmy Kilmister hrál od roku 1971 na basu v kapele Hawkwind. Tato britská parta dodnes platí bezmála za průkopnickou, mísila v sobě hard rock, progresivní rock, space rock i proto-punk. Lemmy do ní nastoupil v pětadvaceti letech a jeho hra na basu, výrazně osobitá především díky tomu, že měl hrát původně rytmickou kytaru a na basu se učil až v kapele za pochodu, se stala nedílnou součástí zvuku Hawkwind. Ale známe Lemmyho, drogy a alkohol mu přerostly přes hlavu. Kapele s ním docházela trpělivost, a když ho v květnu 1975 během severoamerického turné zadržela na hranicích kanadská policie kvůli podezření z držení drog, načež kapela musela zrušit nejbližší koncerty, dostal padáka.
Do konce života toho nepřestal litovat a na Hawkwind často vzpomínal s láskou. „To byly časy! Kdyby mě nevykopli, sám od sebe bych nikdy neodešel,“ řekl například v rozhovoru pro NME. A ještě jeden citát, tentokrát pro Chicago Tribune: „V Hawkwind se mi líbilo, a kdyby mě nevyhodili, myslím, že bych s nimi hrál dodnes. Na pódiu to byla vždycky jízda, v šatně už moc ne, protože se mnou nechtěli kalit.“
Bastard by neprošel
Lemmy nezahálel. Ještě v květnu 1975 začal dávat dohromady novou kapelu, kterou pojmenoval Bastard. Přizval do ní chlastací kumpány (ovšem taktéž zavedené hudebníky) Larryho Wallise a Lucase Foxe, a protože už tehdy patřil mezi výrazné postavy britské klubové scény, měl o popularitu vystaráno. „Lemmy skončil v Hawkwind. Jeho nová kapela bude nejtvrdší na světě,“ psalo se tehdy v NME. A v článku nezapomněli ani citovat pana kapelníka: „Jestli se nastěhujeme vedle vás, chcípne vám zahrada.“ Šeptanda mohla začít.
V červnu 1975 se zrodili Motörhead. Kromě toho, že trojice začala naplno zkoušet, aby mohla co nejdřív koncertovat, rozhodla se pro změnu názvu. Psala se polovina sedmdesátek v Británii, což byla stále doba, kdy kapele stačil příliš rázný název a neměla šanci proniknout do mainstreamových médií. Což byl přesně případ slova Bastard. A tak padla volba na Motörhead podle jména poslední písně, kterou Lemmy složil ještě pro Hawkwind. Právě na písních Hawkwind se trojice sehrávala a zčásti tvořily prvotní setlist, ale v nové tvorbě byli Motörhead přímočařejší. Sbohem, progresivní rocku, přišel čas zrychlit, přitvrdit a zjednodušit. Tři akordy a nazdar, výjimečně čtyři. „Jsem z doby dávno před metalem. Hraju rokenrol a myslím si, že rokenrol je posvátný. Alespoň pro mě. Nevidím jediný důvod, proč by nemohl být pro kohokoli dalšího,“ popsal Lemmy svůj přístup k muzice.
Zpěvákem z nutnosti
Dnes jsou Motörhead ikony, do nástupu Nirvany nejhlasitější trojice na rockové scéně, a i pak by seattleskou partu možná Lemmy a spol. přehráli. Ale v samotných začátcích o své podobě neměli úplně jasno. Lemmy miloval americkou rockovou pětici MC5 a chtěl založit podobnou kapelu. Že se výsledek nakonec dost lišil, to se holt tak nějak stalo samo od sebe. „V podstatě jsem chtěl druhé MC5. Viděl jsem se jako basák, co sem tam něco zahuláká do backvokálu. Jenže nakonec jsme skončili tři a ze mě se stal zpěvák. Řekl bych, že mi nezbývalo, než si na to zvyknout.“
V červenci 1975 odehráli Motörhead první koncert. Stalo se ve slavném londýnském klubu Roundhouse s kapacitou patnácti set lidí a trojice tehdy předskakovala progrockovým Greenslade. A už na této akci bylo jasné, že se Lemmy s novou kapelou začne absolutně vymezovat z progrockového prostředí, z něhož vzešel. Syrový zvuk osekaný o veškeré kudrlinky, tak typické pro tehdejší rockové hvězdy, působil inovátorsky a pro posluchače jako rána na solar. Ne že by tehdy neexistovaly první metalové a proto-punkové kapely, ale hrály po malých klubech. Lemmy už měl nějaké jméno, takže na první koncerty Motörhead přišli fanoušci Hawkwind i zvědaví hudební novináři. Ale vůbec to nepobrali a trojice po úvodní šeptandě rychle zamířila tam, kam prozatím její zvuk patřil – do malých klubů.
https://www.youtube.com/watch?v=Oeyt9wNYhnQ
Jak vtipně popisuje ve své autobiografii White Line Fever, toto byl moment, kdy se zrodil Lemmyho typický pódiový postoj: s mikrofonem tak vysoko, že při zpěvu zakláněl hlavu a hleděl do stropu: „Osobní pohodlí, nic víc. Je to jeden ze způsobů, jak se můžete vyhnout očnímu kontaktu s publikem. Tehdy jsme hráli koncerty, kam přišlo deset lidí a jeden čokl. A já se tak mohl vyhnout pohledu, že je pod pódiem deset lidí a pes.“
„Když koukám do stropu, nemusím civět do publika,“ dodal později. „A v začátcích jsme často žádné publikum neměli. Hráli jsme v prázdných sálech. Ale na druhou stranu si tak snadněji vyzkoušíte nové skladby. Můžete to rovnou hrát vytažené z trouby, víte, jak to myslím.“
Nejdřív se nám tlemili
Situace se pomalu měnila. Zatímco první polovina sedmdesátek v rocku patřila složitějším (a měkčím) skladbám, nová generace na žádné vyhrávky nebyla zvědavá. S příchodem new wave a punku přišel syrovější přímočařejší zvuk a Motörhead byli jedni z prvních, kteří to dokázali publiku dát. Lemmy si byl změny na scéně dobře vědom: „Jak jsem to vnímal? Že jsme k tomu předurčení. Hudba se začala měnit. Stala se z nás nejlepší nejhorší kapela na světě. A když přišel punk, najednou nám lidi začali rozumět. Byli jsme první dlouhovlasá kapela, která dokázala oslovit pankáče. Nejdřív se nám tlemili, ale jakmile jsme odehráli první písničku, nikdy jsme s nimi neměli problém.“
Problém byl ale uvnitř Motörhead. Hrát po malých klubech pro deset lidí a psa nešlo věčně, a trojici docházela trpělivost jak se situací vně, tak uvnitř. Pár měsíců po založení Lemmy vykopl bubeníka Lucase Foxe. Na pódiu jim to jakž takž šlo, ale jakmile začala skupina pracovat na prvních nahrávkách, ukázalo se, že Fox na své bicí technicky jednoduše nestačil. Ne proto, že by byl špatný bubeník. Na vině byly, jak už to tak bývá, drogy. „Byl pořád na speedu, na čele mu pulzovaly žíly. Stál proti zdi, civěl do ní a mluvil na mě nesmysly. Tak jsem ho musel nechat jít,“ vzpomínal Lemmy.
Přišel Phil Taylor, který bicí na rozpracovaných nahrávkách sice přetočil na výbornou, ale pořád tu byl problém samotné hudby, s níž Motörhead tak trochu uvízli na mrtvém bodě. „Situace byla beznadějná,“ vzpomínal kytarista Larry Willis v rozhovoru pro web Furious. „Chtěl jsem přibrat druhého kytaristu, abychom to trochu oživili, ale když přišel Eddie Clarke, bylo jasné, že mě rovnou vystřídá. Měl v sobě přesně to nadšení, o které jsem já kvůli tehdejším okolnostem přišel.“
Zlatá sestava
Do roku 1976 tak Motörhead vstoupili sice opět jako trojice, a přesto jiní. Zůstal jen Lemmy, ovšem spolu s Clarkem a Taylorem se sehráli tak skvěle, že právě tito tři pánové byli později mnohými fanoušky vnímáni jako „zlatá sestava“ Motörhead. Bodejť by ne, když nahráli zásadní alba včetně legendárního Ace of Spades.
Jenže pořád neměli vyhráno. Na koncerty sice začali chodit lidi a kapela na sebe začala nabalovat věrné fanoušky, ale hudební průmysl jako kdyby byl pořád zaseknutý v první polovině dekády. Motörhead nemohli najít hudební vydavatelství, manažeři, což známe z historie hudebního průmyslu opakovaně, nedokázali přečíst měnící se tendence na scéně a novým kapelám se zvukem, který (zatím) nebodoval v hitparádách, nedávali moc šancí.
A, pravda, Motörhead tomu svou pověstí nešli moc naproti. Jak vzpomínal Phil Taylor: „Nemohli jsme nikoho z labelů dostat ani na náš koncert. Z nějakého důvodu to vypadalo, že se nás bojí. Dlouho nás všichni nenáviděli a mysleli si, že jsme nejhorší kapela na světě.“
Situace byla vážná. Na jaře 1977 už naplno propukla punková horečka, ale Motörhead byli pořád bez smlouvy a vydané desky. Dva roky od svého vzniku! To na tehdejší dobu byla opravdu dlouhá doba. V kapele si řekli, že teď, když se i hudební televize a labely probraly a začaly se víc zajímat o klubovou scénu, tomu dají poslední šanci.
„Byli jsme před rozpadem,“ vzpomínal Eddie Clarke. „Když už na nás vyšla někde nějaká recenze, dostali jsme naloženo. Nahrávací společnosti se vůbec nezajímaly. My jsme mezitím hráli koncert za sto liber a stálo nás to sto padesát, protože jsme si fakt dávali na všem záležet. Abyste se někam dostali, musíte pořádně zatnout svaly i zuby, ale tohle bylo moc i na nás. Nemohli jsme přijít do hospody, aniž by nám tam neřekli: ‚A co vaše sekera z minula?‘ Ani jsme nejedli. Už to prostě něšlo. Poslední dva koncerty jsme měli naplánované na 1. dubna v Marquee a 16. v Roundhouse jako předskokani The Damned. Já a Phil jsme byli totálně na konci sil. Řekli jsme, že když se do
16. dubna nic nezmění, tak na to už sereme. A Lemmy nám to tak nějak odsouhlasil.“
Nesmíte skončit!
Předejme nyní slovo Tedu Carrollovi, který stál tehdy za nezávislým labelem Chiswick. „Jednou mi volal Lemmy a říkal, že Motörhead končí. Že před sebou mají poslední koncert a chtěl by ho nahrát, ať mají alespoň živák na památku.“ Bohužel, Carrollovi se nepodařilo do té doby dát do kupy mobilní nahrávací studio a zvukařský tým. Na koncert nicméně zašel a uvědomil si, že Motörhead se nesmí za žádnou cenu rozpadnout. „Ten koncert byl něco neskutečného. Když víte, že je to vaše rozlučka, tak se s tím na pódiu vůbec neserete.“
Právě Tedu Carrollovi můžeme vděčit za to, že se Motörhead tehdy nerozpadli, protože do vytyčeného termínu 16. dubna se (nepřekvapivě) nic nestalo. Carroll však kapelu přemlouval, aby to ještě zkusila. Aby přidala další dva koncerty, které už nahraje, a mezitím zařídil studio na natočení singlu. V Motörhead byl však takový tvůrčí přetlak, že v čase vymezeném pro jednu jedinou píseň stihli nahrát základy celkem čtrnácti skladeb, a tak došlo k rozhodnutí udělat rovnou celou desku.
„Hráli jsme ty naše písničky už tolikrát, že když za námi Ted přišel, byli jsme schopní šmahem udělat kompletní album,“ pravil Eddie Clarke. Byla to výhra pro obě strany: Motörhead, rozhodnutí s hraním seknout, najednou měli během pár týdnů hotovou debutovou desku i smlouvu, label Chiswick zase za cenu, za níž se běžně nahrávaly singly, získal celé album a možnost zastupovat kapelu, jejíž popularita v létě 1977, kdy eponymní debut Motörhead vyšel, začala strmě stoupat. Trojice zvládla překonat možná nejtěžší období své kariéry a vstoupila do éry, která ji navěky vepsala do rockových dějin. Ale to už je příběh na nějaké další vyprávění.