Tenhle rozhovor původně nebyl v plánu. S Bárou Polákovou přichystala pro květnový Headliner velké povídání Šárka Hellerová, jenže tehdy ještě album On/Off nebylo hotové. Pak jsem viděl Báru naživo a zpívalo jí to jako snad nikdy předtím. A když jsem si konečně její novou desku pustil, došlo mi, že patří mezi nejlepší české nahrávky první půlky letošního roku.
„Často poslouchám vinyly. Mám ráda čas strávený s deskou v klidovém režimu. Můžu mnohem víc vnímat, co mi chtěl interpret říct,“ vypráví Bára, proč se do něj vůbec pustila a nevydala se jednodušší cestou skrze singly. „Pro mě samotnou je album formát, který mám u jiných interpretů ráda. Je to kompaktní zpráva, co zachycuje jejich konkrétní období. Proto je to pro mě tak důležité a silné.“
A to její tedy rozhodně silné je.
Do poznámek o albu On/Off jsme si napsal: jednotící téma – smíření. Platí to, nebo jsem vedle?
Stoprocentně. Ale nikdy jsem se nad tím takhle sama nezamyslela. Určitě to smíření ale není jen vztahové, spíš v rámci vidění vlastního života. Co se povedlo a nepovedlo. To, jakým způsobem vnímám a řeším, když něco drhne, nebo se to zasekne a vypadá to bolavě. Dřív jsem měla tendenci v tu chvíli zabrat, teď mnohem víc pouštím a je to příjemné. Ale jo, řekls to přesně. Dá se to tím slovem smíření zobecnit.
Tys nikdy neplánovala, že budeš zpěvačka. S tím už ses smířila? Jakým způsobem dnes přistupuješ ke skládání písní?
Myslím, že to právě přichází. Na prvních dvou albech mi úplně nedocházelo, že zpívání je moje profese. Když se na ně podívám zpětně, byla jsem hodně nejistá. Bála jsem se, měla jsem pocit, že do toho balíčku zpěvaček, které u nás jsou, nepatřím a že toho vlastně moc neumím, že se mi to celé stalo nějak omylem. V posledních pěti letech mi hodně pomohla Pavla Fendrichová, se kterou zpívám. Její technika – nebo jak to nazvat – je úplně jiná, než jsem do té doby znala. Shrnula bych to tak, že teď tu jistotu hledám uvnitř v sobě, a tak mě můj hlas vždycky podrží. A to je nejvíc. Věřit mu a vědět, že ho mám. Začalo mě bavit si s ním hrát. I na koncertech se to změnilo. Mám pocit jistoty a pevnosti, ne věčného pochybování sama o sobě, které je mi vlastní.
Jsem rád, že o tom mluvíš. Když jsem tě viděl nedávno na koncertě v rámci turné Něhy, překvapilo mě, jak s hlasem pracuješ a jak dobře ti to zpívá…
Myslím, že před pěti nebo šesti lety bych něco takového vůbec nedala. Už to, že si tam dokážu stoupnout a takhle obnaženě zazpívat jen s několika nástroji, je změna. Jsem moc vděčná Pavle za tu cestu, kterou se mnou podnikla. A těším se na všechna dobrodružství, co máme před sebou.
Kromě zpěvačky jsi ale stále herečka, která má dvě malé děti. Jak se s tím spojuje život v dodávce a cestování po koncertech?
Od začátku našeho koncertování, což teď bude nějaký osmý rok, máme vždycky od podzimu do jara půl roku pauzu. Jsem vděčná klukům z kapely, že to respektují a mají svoje druhé práce. Člověk si odpočine, nabere dech a zase se natěší. Na začátku, když byly holčičky malé, stejně jezdily se mnou. Sice nevěděly, kam odcházím. Ale za dvě hodiny jsem byla zase u nich. Teď se to snažím dělat tak, abych odjela a ještě se vrátila, když to není moc daleko.
Nové album s tebou jako producenti dělali David Hlaváč, Jan P. Muchow a Filip Jelínek. Proč zrovna tihle tři?
Každý je úplně jiný, každý z nich na album obtiskl svoje specifické talenty. Jenže zároveň je spojuje důležitá vlastnost – jemnost. Zkrátka jsou ne-egouši. Bylo hezké pozorovat, jak spolu komunikují a předávají si svoje zkušenosti. Každý měl sice svoje písničky, ale pak si je navzájem komentovali. Honza Muchow pro to měl hezký výraz, že společně vytvořili „provokovací tým“.
A ještě jsi jim do toho mluvila ty…
To jo. Dřív jsem totiž vždycky rodila, měla jsem jiný starosti, a tak jsem nechávala rozhodování na Honzovi jako producentovi. Ale tohle je moje první album bez porodu, tentokrát je tohle moje jediný miminko. Měla jsem víc času být s klukama ve studiu, ale tomu jsem, přiznám se, rozuměla pramálo. Bylo to pro mě nečitelné, zažila jsem to poprvé. Jsem ráda, že jsem tam byla a pochopila, že se toho nahraje víc než míň, že je to taky jistá forma blbnutí. A pak do výsledku jsem mluvila docela dost. Myslím, že kluci z toho byli místy překvapení. Já teda taky. U jedné písničky rozhodně…
U které?
U Oplatky. Chtěla jsem ji zachovat v její čistotě, v níž bylo i demo, které jsem měla ráda. Jenže se nám s ní začala dít věc, která se ve studiu děje běžně. Že na tu písničku začnete vrstvit všechna ta krásna kolem, až je jich najednou moc. Moc motivů. Moc zvuků. Moc všeho. A tak jsem musela sebrat všechnu odvahu a říct: „Ne! Stop! Všechno pryč!“ Chtěla jsem, aby tam zůstala ta ryzost, protože o tu v té písničce jde. O vnitřní… sebehodnotu. Která nepotřebuje žádný kudrdlinky. Ale to nemusím rozpatlávat. To si stačí pustit.
Pojďme si to album projít postupně, skladbu po skladbě. Otevíráš ji nečekaně kytarovou vypalovačkou s výborným absolutním rýmem Rámen – ramen.
A ještě je tam k tomu ten pramen Labe. Když jsme to s Davidem Hlaváčem u něj na chalupě psali, smáli jsme se. Slovo pramen – to je jasný rým, který jsi mohl použít, ale ty to neuděláš! Dáš ho před to Labe. A ještě je to k tomu v kontextu té písničky taková blbost. Kde jako ti dva budou? Někde v Krkonoších? Vůbec nevím, proč, ale já si u toho představovala, jak jedou na loďce někde u Mělníku, jenže tam je soutok Vltavy a Labe. A ne pramen Labe! Vypadalo to neuvěřitelně, že tohle snad ani nemůže být písnička. Podobně jako u DESE jsem si říkala, že tohle snad ani nemůžeme pustit ven. Pak jsme to nahráli po první refrén a já si to pouštěla pořád dokola v autě.
To děláš často?
Ráda dávám písničkám čas, aby si sedly. Auto je pro mě dost zásadní místo. Jsem zároveň aktivní a zároveň v určité pasivitě, ale velmi soustředěná. Jednou mě nějak po cestě napadlo toto: „Už nikdy neříkej mi babe.“ Chtěla jsem tím Davida překvapit, a tak jsem mu nic neřekla a nechala ho rovnou pustit nahrávání. Máme na tom prvním jetí nahraný, jak padáme na zem a jeden z nás si, tuším, cvrnknul do kalhot. Nechám zahaleno do tajemna, který to byl. Každopádně je to úplnej úlet.
Ale dost možná nejzábavnější rozchodovka, na jakou si teď vzpomenu.
To mám radost, teda. Vidíš a tam je zrovna to smíření vztahový – když ti někdo řekne, že s tebou nechce být, tak ať s tebou není. Je to úplně v pořádku. Nikdo z nás nechce být s někým, kdo ho nemiluje. Proto je tam ta věta: „Nemám čas dokazovat, jaká nejsem.“ Jenom jsem si nebyla jistá, jestli je dobré album otevírat zrovna touhle písničkou. Těsně před masterem, kdy jsme měli říct finální pořadí, jsem psala Davidovi: „A mělo by to začít rozchodem? Není to blbý?“ Odepsal: „Jestli tímhle rozchodem, tak stoprocentně ANO!“
Humorný a energický je i první singl Sousedův trávník. I z něj mám zároveň pocit lehkosti…
První sloku jsem napsala v lednu. Jela jsem na chalupu a přemýšlela, co všechno bych v životě ještě chtěla stihnout. Co všechno neumím, a přitom bych si to přála. Znát stromy, ptáky, byliny… to bych fakt chtěla, umět nasušit bylinky a v zimě je dát dětem přesně ve chvíli, kdy je budou potřebovat. Chtěla bych dělat sirupy z kopřiv a trhat takové ty čerstvé výhonky, co teď rostou na smrcích. Taková spousta věcí, co mě baví, a já vím, že je nikdy nestihnu. Už nikdy se nenaučím pět jazyků nebo perfektně surfovat… A z toho pocitu ta písnička vznikla.
Zase na chalupě…
Přijela jsem za Davidem, vzali jsme kytaru a začali blbnout. Vzniklo demo s jednou slokou a refrénem, pak přijela kapela a vzniklo z toho něco uplně jiného, tamnějšího. Všichni nadšení a já asi za týden přišla za Davidem a říkám: „Čoveče, takhle spíš ne.“ A to byl jeden z těch momentů, kdy už ze mě byl hotový. Musel si říkat: „Ty vole, co zase vymejšlí?!“ Nicméně jsme tu písničku zkusili dát do pomalé verze. A tak vznikl Trávník Slow, který je taky na albu. První sloka je dokonce opravdu to demo nazpívané hned, co jsme to složili, nechtěla jsem ho přezpívávat. Druhou sloku jsme dopsali později. Když to bylo hotový, přišel zase David s husťáckým monologem: „Hele! Je to utahaný a úplně to ztratilo drzost.“ Bylo to skvělý a měl pravdu. A tak jsme se nakonec vrátili k té úplně první verzi.
A z toho je singl. Proč jste na albu použili obě verze?
Líbí se mi totiž, jak ten text v jiné aranži vytvoří úplně jinou emoci a jinak se poslouchá. Podobně to mám s Nafrněnou, když ji zpívám pomalu, cítím úplně něco jiného, než když ji dáváme v té originální formě.
Prvním zklidněním na novém albu je skladba Jizvičky…
S tou písničkou přišel David. Značnou část už měl hotovou a zbytek jsme dávali dohromady společně. Těším se, až ji budeme hrát na turné živě, protože je těžká.
Poprvé na albu je v ní pořádně slyšet zapojení tvých doprovodných vokalistů, kteří působí skoro až gospelově. Úplně mě odrovnalo, že zpívají: „Lída už si Čínu nedá.“ Nechápu, že taková věta může znít tak dobře!
Protože ten kontrast, to je ono! Tahle část písničky přitom vznikla až ve studiu. Celá ta písnička měla dlouhý vývoj a vůbec by mi nevadilo, kdyby měla třeba deset minut. Dal by se tam třeba vzít motiv ze začátku a prolnout ho s Lídou na konci… Možná to ještě takhle otevřeme na koncertech…
Dáváte si někdy hranice, že byste si řekli: Tak tohle už nám nikdo nesežere?
Jasně, musíme pořád cizelovat a čistit. Existuje třeba jedna písnička, která se jmenuje Teplomety. Tu napsal a jako demo nazpíval David. A je to písnička, kterou si pouštíme jenom my v kapele. Nebo existuje písnička Pusy. Do poslední chvíle mě kluci z kapely přemlouvali, ať ji pustím. Ale nepustila.
Tak místo toho pojďme rozebírat čtvrtou píseň – A-E-I-O-U – která zní jak africká fotbalová hymna a pojednává o problémech prvního světa.
Na to téma jsem si myslela dlouho. Měla jsem napsané v poznámkách, co si píšu přes celý rok, že z toho musí být písnička. Ke skládání jsme se dostali po DESE, takže už jsme věděli, jak spolu fungujeme s Markem Adamczykem. Nejdřív jsme si o tom tématu tak hodinu povídali. Co nás pálí a co nám přijde na hlavu. Pak jsme začali všichni tři i s Davidem psát. Každý vzal to téma z vlastního úhlu. Nechtěli jsme, aby to bylo zatěžkané, museli jsme najít tu hranu, kdy se tomu smějeme a zároveň to zařízne.
Zajímá mě příběh refrénu.
Původně se ta písnička jmenovala Evropské problémy. A Marek chtěl, aby refrén byl AEIOUI – EU. Na to se pak ale nějak zapomnělo. Jako první jsme měli: „Problémy prvního světa – palačinka či omeleta.“ Ale pak jsme to ještě pročistili a proházeli. A ten refrén nechali čistej.
Myslím, že by ho měla zpívat Shakira na stadionech.
Že jo! Zavoláš jí ty, nebo já?
Tím se dostáváme ke skladbě Oplatka. To je, myslím, nejhezčí písnička na albu.
Nejdřív jsem měla pomalou verzi, se kterou jsem šla za Benem Cristovaem. Přála jsem si totiž, aby ta skladba byla duet s nějakým klukem. A to kvůli refrénu: „Nekdo si nezaslouží, abys pro něj plakala. A někdo jo, jenže ten by to nedopustil.“ Přemýšlela jsem, jaký mužský hlas tam slyším. Hledala jsem někoho, kdo mi bude blízký a zároveň ho to bude bavit. Koho oslovím, si vždycky hodně a dlouho rozmýšlím. Vnímám to zodpovědně a „velce“, že do toho ty lidi jdou a dávají mojí písničce svou tvář. Svojí tváří říkají: „Za tímhle projektem stojím.“ Než jsem Benovi řekla, jestli by se mnou tu písničku nezazpíval, trvalo to asi dva měsíce. Potom jsme se střídali na jednom koncertu. Po dlouhé době jsme se tehdy potkali v backstagi.
A já mu řekla: Mám píseň!
Ben: Jakou?
Já: Naši!
Ben: Tak jo!
Hned za týden jsme se viděli znovu. Ben napsal svůj text. A pak jsme to nechali na půl roku usnout. Po půl roce mi došlo, že ta písnička má mít jinou energii. Nakopávací. Chápala jsem ji jako sílu, která obejme holky, ale i kluky v jejich… sebelásce. Já ale to slovo nemám moc ráda, protože je různými způsoby zneužité. Tak v jejich… sebepřijetí… no… to je taky hrozný slovo… každopádně do toho ten smutek nepatřil. Chtěla jsem, aby z té písničky bylo jasné odhodlání, ten první svobodný krok.
A tak vznikla singlová verze.
Zase jsme si sedli s Davidem s kytarou. Zase na tom stejném gauči, na kterém jsme psali Trávník. A zase jsme si z toho začali dělat srandu. Viděla jsem sebe a Bena, jak stojíme na Portě, kolem krku kytary…
Přiznám se, že mě překvapilo, když jsi o té písničce před vydáním alba mluvila jako o country. Žádné country to není!
Já vím, ale tam tehdy ještě bylo ukulele, víc sólíček… nakonec to právě všechno zmizelo.
A vznikla až folkově čistá písnička. Přiznám se, že při vší úctě k Benovi mě překvapilo, jak jdou vaše hlasy dobře dohromady.
Pro mě je krásný, že všechny ty holky, co Bena milují, od něj tahle slova uslyší. Bylo mi jasné, že se ta písnička díky Benovi dostane k úplně jinému publiku. A mám z těch reakcí radost. Moc se mi tu líbí Benův hlas. Tu svoji sloku napsal překrásně.
Plus ten závěr: „Tyhle slzy mi nepatří.“ K téhle písni bude asi taky klip.
Budu moc ráda. Ještě nemáme scénář, ale možná půjdeme s Benem s kytarama městem, dojdeme až k ohni a tam si opečeme veganského buřta… no, ještě to musím nějak dotáhnout.
Další skladbou na albu je Všechno. Právě u ní jsem si poznamenal to slovo „smíření“.
Je o tom, že špatné zážitky nás formují a dají zkušenost, která tesá náš charakter. A zároveň jsou v téhle písničce jediná tři anglická slova z celé desky…
Sky is the limit…
Nikdy jsem kus anglického textu neměla. Ale tenhle nám tam zůstal z dema. A my jsme nic přesnějšího česky nevymysleli.
Ale vymysleli jste hostování Clarinet Factory…
To Filip Jelínek, který má píseň Vsechno na svědomí. Mrzelo mě, že jsem u toho nahrávání nemohla být a poslouchat, co se tam přesně dělo. Text jsme psali s Davidem Hlaváčem. Šlo nám hlavně o to do slok dostat, že si ti lidé prošli něčím těžkým, ale teď ve svojí době a situaci už se mají dobře. Byl to pro nás oříšek. Půl roku jsme měli místo druhé sloky okno. Jsem ráda, že jsme si na ni počkali. Že nebyla vytlačená z tužky.
Přijde mi, že na to trochu navazuješ v další písničce Né né. „Ne z nás dělá to, co jsme. Ať chceme, nebo ne – chceme.“
Jo, jo. To je moje velké téma v osobním životě. Ale v tom pracovním jsem ho začala řešit, když mi začaly chodit různé nabídky, které jsem musela odmítat. Došlo mi, že cesta, kterou půjdu, se odvíjí od těch „ne“. Kdybych na všechno řekla „ano“, zůstanu roztříštěná a nikdy nebudu vědět, kým jsem. Když člověk přijme „ne“ jako něco, co je jeho součástí, a není to něco, čím bychom druhého urazili nebo mu ublížili, vytvoří to uvolnění. Je to polehčující věc. Někdy to v sobě ještě mám, že nechci někomu ublížit, tak začnu říkat ty nepříjemný věci zabaleně. Proto zpívám: „Chodí vždycky rovně, už né nikdy oklikama“. Je to těžký. A nechápu, jaktože mi to došlo až tak pozdě. Ale tím, že řeknu všechno na rovinu, jak to cítím, druhého neponižuju. Protože ho neobtěžuju pocitem, že nezvládne pravdu.
„Nemám záda, která unesou tíhu světa. A jsem ráda, že mi to konečně došlo…“
No to jo.
A pak už je DESE. Bára Poláková jako party girl.
Tak tohle je písnička, o které jsem si myslela, že nám opravdu neprojde. V jednom časopise jsem si o ní přečetla: „Píseň o tom, jak jde parta kamarádů ven.“ A to mi přišlo skvělý, že i o tomhle může být písnička! Že v tom nemusí být nic. A i v tom nic, že přitom může být kousek všechna. Někdy jdeme prostě jenom ven. A jenom se jde! A hotovo! Vyřízeno! Vodfajfknuto!
Proč si na album jako hosty pozvala zrovna Marka Adamczyka a Jana Cinu? Mluvili jsme o tom, že jsi zpěvačka. Je tohle tvoje spojení s hereckým světem?
Já tam přece pořád patřím! Teď už mám spoustu kamarádů i mezi hudebníky, ale předtím jsem to prostředí neznala a je to v něm jiné. Často se potkáváme na koncertech a festivalech, při krátkodobých pracích. Někdy vznikne hlubší přátelství, jako se nám to třeba stalo s Beátou Hlavenkovou nebo s Katarzií. Naproti tomu v tom divadelním prostředí, když něco vytváříme, ta doba, kterou spolu trávíme, je mnohem delší a mnohem intenzivnější. Je logické, že v tomhle světě je pořád moje srdce. S klukama jsme začali pracovat na jednom projektu, který se ještě nezrealizoval. V rámci toho jsme měli nápad i na písničky. Zatím máme jednu, jmenuje se Hynek Čermák, teda vlastně Řekni, jak to vlastně děláš, ale je o Hynkovi. Oba je zbožňuju, každý z nich má jinou energii. Jsou to moje klučičí nejky.
Pak je písnička Nech bejt, která se staví proti poselství kapely Mirai a jejich Když nemůžeš, přidej.
Tuhle písničku jsme napsali pro změnu u mě na chalupě v Krkonoších. Je to oslava odpočinku a toho, že když něco dře, tak to nemá cenu urvat. Když budu patetická, klidně můžeme za týden umřít. Takže asi nechceme strávit poslední týden trháním žil. Měli jsme k ní napsanou spoustu slok. „Třeba konec nezná zítra – zná. Jenom se mu pak Začátek říká.“ Pak David vymyslel něco se záchodem: „Záchod nezná záchod, zná…“ Už nevím, co tím myslel, ale hlavně to přese mě neprošlo. Protože odmítám na koncertech zpívat, že záchod nezná záchod!!!
Následuje Laskavost. U té mám napsáno: Pomalá, vážná, křehká písnička…
Ta je asi nejvíc ze všech o transformaci. A možná znovu i o tom smíření se v nutnosti transformace. O tom, že i v těch největších bojích jde použít laskavost. Nemusí to být jen ve vztazích. Já jsem text téhle písně četla před druhým kolem voleb na Staromáku. A málem jsem ho nedočetla, jak se mi chtělo brečet. Zarezonoval najednou s neschopností tolerovat se v jiných názorech.
Zároveň je ta píseň loučení se starým světem…
Jojo. Měla jsem celkem dlouhý frustrační období z proměny světa. Jak moc je jiný než ten, ve kterém jsem vyrůstala. Kdybych vyjmenovávala, co se na mě valilo a co mi běželo hlavou, přenesla bych tenhle rozhovor do úplně jiné nálady a do jinýho časáku. Začíná to počtem aut ve městech, moje děti nemůžou jen tak vyjít ven a hrát si na ulici a zažít divoký období, které jsme my, ve městech, jako děti měli, a končí někde u úplné asocializace větších dětí díky sociálním sítím. Nesdílím ten názor, že tenhle svět je už takový a děti se v něm musí naučit existovat. Že je lepší, když se nám pěkně „zdigitalizují“ hned. Myslím, že čím déle mohou být dětmi a čím déle jsou v bublině dětství, tím líp… Ale to už jsem se dostala jinam, no…
To ses dostala k rodičovství a k věcem, které řešíme všichni, kdo máme děti a nechceme, aby jenom čuměli do obrazovek.
Je to pro mě další velké téma. Poslední tři roky jsem dokonce mívala vlny, jestli chci tuhle práci dělat dál. Ne protože by mě nebavilo tvořit, ale protože se posledních pár let zautomatizovalo selfpromo jako něco, co je důležitější než ta práce samotná. V klidu, nemusíš umět zpívat, ale když se dobře prodáš a tváříš se jako zpěvačka, jsi zpěvačka. Ať je to jakkoli, pořád jde o chlubení, které někomu jde líp a míň se stydí a někdo se nestydí vůbec. Otočily se hodnoty. Takže se s tím popasovávám a někdy to na mě padá míň a někdy víc. Každopádně u mě fotky na lehátku s dětma u moře, tuším, nikdy nenajdete.
To je rozhodně plus. Naštěstí i tohle jsou problémy prvního světa, o nichž jsme mluvili. Po Laskavosti přijde nejpodivuhodnější skladba na albu – spíš jenom promluva, nebo meditace: Neznám větší ticho než to bez tebe.
To je text, který jsem napsala v Londýně, kde jsem byla s kamarádkou. Bylo to v pátek třináctého prosince. Ona tehdy prožívala těžké období. Chtěla jsem zachytit tu signifikantní chvilku, kdy máme velké trápení a přijde ten okamžik, kdy se vzbudíme. Člověk ví, že něco není v pořádku a nemůže si vzpomenout, co to je. A pak si vzpomene: „Uf, není to sen.“ Je to v pytli. A pak jsou naopak ty chvíle, kdy máme noční můru, probudíme se. A zase přijde ten krátký okamžik, kdy se v člověku rozlije ten pocit: „Díky, není to pravda!“ Tohle je ta vteřinka mezi snem a realitou, o které jsem chtěla napsat. A ten text je těžký. Původně jsem tam měla: „Pláču za všechny z podvedených žen.“ Pak mi to ale přišlo moc patetické.
A je tam smutných žen.
Ale je to stejná narážka. Na svojí cestě jsem se setkala – i skrze kámošky – s různými charaktery mužů. A tahle skladba je o podvádění. O tom, když člověk neřeší věci rovně a čistě. Hlavně sám se sebou, ale potom není férovej ke všem okolo. Končí to lhaním na všechny strany. Je to nečistý a nerytířský.
Proč ses rozhodla, že v téhle skladbě nebudeš zpívat?
Honzovi jsem řekla, že bych si přála, aby udělal jenom instrumentálku. Nejdřív jsem do ní namluvila jenom šepoty. Pak jsem ji zkoušela rozezpívat, ale nebylo to dobrý. Je to fakt hrana patosu. Tak jsem se to snažila přečíst co nejobyčejněji, jak to šlo. Pak jsme se s Davidem, Honzou a Filipem bavili, jestli na albu má vůbec být. A rozhodli jsme se, že je tam dramaturgicky správně. Původně tím mělo album končit, ale to by byla moc velká depka. Tak jsme tu písničku obalili Oplatkou v pomalé verzi.
Není vlastně ve zpívání tvoje herecká zkušenost na obtíž?
Asi ne. I v divadle nebo při točení musíš vynaložit hodně energie na to, abys nebyl moc. To je to, o co jde. Abyste nepoznali, že hrajeme. To je náš úkol.
A to se mi právě líbí, že tvoje zpívání není teatrální.
Já jsem se teď dostala do fáze, že si užívám i povídání mezi písničkama. Vidím, že lidi přišli za námi a že je možná ty písničky víc zajímají. Tak se občas u některé zastavíme a povídáme si o ní. Dřív jsem byla hodně nervózní, teď je to, jako bych se prozpívala do klidu. Dřív mi třeba tři písničky trvalo, než jsem se uklidnila a přestalo mi bušit srdce. Pořád mi hlavou jelo: „Oni došli, oni došli. To není možný! Tady je tolik lidí. A zajímá je to!“ Byla jsem ve velkém přetlaku. Dnes si pořád uvědomuju, že je to vzácné, že lidi došli. Ale už je to takové klidové „došli“.
Takže deska On/Off je nádech…
A první krok.