Na kapelu velikosti Anthrax, která zejména v osmdesátých letech stála u zrodu thrash metalu, a její kultovní alba jako Spreading the Disease (1985) nebo Among the Living (1987), jež jsou uznávanými klasikami žánru, je deset let tvůrčí pauzy opravdu nevídané. Nicméně to má své opodstatnění. Doba pandemie a vedlejší projekty členů kapely značně zpozdily přípravu nové desky, která začala původně vznikat už v roce 2019. Nakonec ale vychází až letos 18. září, tedy více než deset let po poslední For All Kings (2016), která jen potvrdila silný comeback kapely s ikonickým zpěvákem Joeym Belladonnou.
Obecně lze považovat „druhou éru“ Belladonny v Anthrax jako úspěšnou. Po jeho definitivním návratu v roce 2010 kapela pořádně zabrala a jen o rok později vydala comebackové album Worship Music (2011), jímž mnohým vytřela zrak. Moderní, ale zároveň syrová produkce dodala jinak divočejší, agresivnější i experimentálnější desce tu správnou šťávu… Anthrax se prostě s ničím moc nemazali a fanouškům dali jasně najevo, že jsou pořád vedle Metalliky, Slayer a Megadeth silným hráčem – v té době možná i nejaktuálnějším. O pět let později pak přišla deska For All Kings, na které se pro změnu poprvé objevil nový kytarista Jonathan Donais a muzika se trošku vrátila ke svým osmdesátkovým kořenům, větší melodičnosti, ale i rockovější povaze.
I proto jsou nyní fanoušci v napětí, jelikož po tak dlouhé pauze lze od Anthrax čekat opravdu cokoli. Sama kapela slibuje extrémně riffovou desku, která možná bude v její historii i ta vůbec nejtvrdší.
Úplně jiní Anthrax?
Že je nové album Cursum Perficio nahrané a smíchané, potvrdil na sociálních sítích koncem minulého roku bubeník Charlie Benante. „Dokončili jsme nové album Anthrax a je to pořádná pecka… Pracovní název alba je Hey, Go Fu* Yourself*. Je to hodně newyorské album. Můžete si vzít kousek pizzy, procházet se po ulici a poslouchat ho,“ prozradil trochu úsměvně.
To v březnu byl v rozhovoru pro podcast Hot Metal mnohem konkrétnější a naznačil i charakter chystané nahrávky. „Jsou tam prvky, které jsou velmi drsné. Momenty, kdy si řeknete… ‚wow, až sem jsme se ještě nikdy nevydali‘,“ prohlásil mimo jiné hostující člen znovu oživené skupiny Pantera. Zároveň dodal, že deska má o dost „vyzrálejší“ zvuk. „Nemyslím tím, že bychom zněli jako Little River Band nebo něco podobného, ale prostě jsme teď vyspělejší a myslím, že je to na skladbách slyšet,“ chválí si Benante. „Je to opravdu skvělé. A nebudu říkat ‚zní to jako tohle‘ nebo ‚zní to jako tamto‘. Je to prostě kolekce písní, kde každá obstojí vedle té druhé.“
Lze tak trochu očekávat, že i přes dlouhou pauzu mohou Anthrax přijít s něčím, co dokáže i po těch letech opravdu fanoušky překvapit. A to i kapelu samotnou, jak demonstrují nedávná prohlášení basáka Franka Bella.
Těžké na zahrání
Asi úplně nejvíce se o albu, jež stejně jako předchozí For All Kings znovu produkoval Jay Ruston, a procesu jeho tvorby rozpovídal Bello v rozhovoru s Danem Coniglioem v rámci pravidelného pořadu kanadské maloobchodní sítě s hudebninami Long & McQuade. Je přesvědčen, že album potěší fanoušky jak starší, tak také novější tvorby Anthrax.
„Myslím, že všichni budou spokojení, protože my sami jako fanoušci jsme z toho úplně nadšení… Museli jsme se přenést přes covid, jako všichni ostatní. Tehdy jsme si jen posílali stopy a podobně. A pak jsme se sešli, když už to bylo bezpečné… Dali jsme se dohromady my tři – Charlie Benante, Scott Ian a já – přesně tak, jak to děláme celý život, a začali jsme si vyměňovat nápady,“ popisuje Bello. „Prošli jsme soubory, které jsme měli, a říkali si: ‚Tohle je dobré? Funguje to tady?‘ Pořád dokola tam a zpět. Pak jdeš domů a zkoušíš, co funguje. Potom začneme přidávat melodie a následně texty…“ poodhalil tvůrčí proces, který přirovnal k pečení dortu.
Ačkoli album mělo původně vyjít v květnu, s čímž Anthrax i sám Frank Bello v tomto rozhovoru ještě počítal, nakonec se nejen kvůli změně managementu a novému týmu kolem kapely vydávání přesunulo právě na 18. září. Kapela tak zároveň získala ještě nějaký ten čas na dolaďování a závěrečný mastering alba.
„Jsem na něj velmi hrdý. Je strašně tvrdé! Některé části jsou těžké na hraní – opravdu hodně těžké, a to říkám rád, protože mám rád výzvy. Co se týče Joeyho, nechápu, jak takhle ten chlap může zpívat… Pořád to naprosto zabíjí a jsem z toho nadšený.“
Vyjma technické náročnosti Bello též přiznal, že většinu hudby už roky tvoří zejména právě on s Benantem a kytaristou Scottem Ianem. Právě Ian pro magazín Metal Hammer potvrzoval Bellova slova, že album bude „hodně riffové, brutální, náročné a intenzivní“. „Základ je v tom, že my tři společně vytvoříme hudbu. Hudba je první a potom většinou přijdou melodie. Scott a já na tom hodně spolupracujeme. Charlie má spoustu skvělých hudebních nápadů, ale všichni jsme tentokrát přinesli hodně hudebních motivů… Je to otevřený proces,“ dodal Bello.
Pilotní singl
Před oficiálním zveřejněním desky hodlají Anthrax své fanoušky také pořádně nažhavit, a to hned několika ochutnávkami. „Než album vyjde, budou venku tři skladby,“ navnadil Charlie Benante v rozhovoru pro Hot Metal. A tento slib začala kapela už 15. května plnit. Ten den zveřejnila na streamovacích platformách první singl s názvem It‘s for the Kids, přičemž společně s ním odhalila i poměrně netradiční obal desky. Na něm jsou v chaotické situaci a v boschovském stylu znázorněny postavy kouzelníka, rozpůlené panny nebo agresivního psa s přívěskem loga kapely (charakteristickým pentagramem). Dále také brána do pekel, hořící závěs či kostra padlého anděla.
Jako by tento výjev částečně odrážel i samotný singl. It‘s for the Kids vrací Anthrax poměrně výrazně ke kořenům a slavným osmdesátkám, kdy si Anthrax na rozdíl od ostatních kapel „Big 4“ ze sebe uměli udělat srandu. Kvílivá, až hororově znějící kytara vše trochu chaoticky otevírá, přičemž dále hraje prim snadno zapamatovatelný kytarový riff. Song se ale vyvíjí a kapela dává hodně prostoru pro vokál Belladonny, který i po těch letech zní pořád fantasticky – ostatně jak v minulosti říkal i sám Scott Ian: „S Belladonnou jsme našli svého Dia!“
Osobně však musím říct, že It‘s for the Kids oproti některým singlům z desky Worship Music (2011) nepůsobí tvrději. Ba naopak, třeba thrashová rubačka The Devil You Know, která se v „druhé Belladonnově éře“ stala v podstatě dalším hitem kapely, působí o poznání brutálněji. Uvidíme, nicméně první ochutnávka z desky Cursum Perficio spíše než „brutalitu“ ukazuje lehce avantgardní a možná i experimentální charakter. Riffů je zde ale opravdu hodně, to si Scott Ian opravdu nevycucal z prstu.
Konec à la Marilyn Monroe?
Závěrem se vraťme k pozoruhodnému názvu samotné desky. Fráze Cursum Perficio znamená v latinském překladu něco jako „dokončení cesty“, což značí konec nějaké kapitoly. Okolnosti vzniku názvu poodhalil Charlie Benante v nedávném rozhovoru pro magazín BraveWords.
„Objevovala se taková myšlenka, že všechny čtyři kapely (Big 4, velká thrashmetalová čtyřka), se možná dostávají do bodu, kdy si říkají: ‚Páni, možná tohle bude naše poslední deska.‘ Tuhle jsem se díval na jeden dokument o Marilyn Monroe. Měla u sebe doma plaketku, na které je napsáno Cursum Perficio. Bavili jsme se o tom v kapele: ‚Co zkusit tohle?‘ Nemusíme přece nutně říkat, že je to konec,“ uvedl Benante.
Uvidíme, s čím nás ve výsledku thrashmetaloví titáni překvapí.