„Češi dost dělají do drog,“ říká zpěvák Dan, „protože s kulturou jim to fakt moc nejde.“
Tak radši dělají do pika, kterýmu říkaj párno, do héráku neboli héra, trávy a navzájem si prodávají velice nekvalitní koks, totiž kokeš.
Zpěvák Dan postává na jevišti, v jedné ruce drží obrovský mobil jako masku, za kterou schová skoro půlku zajímavé napjaté tváře.
To ostatní je velice konfekční, hnědý oblek, hnědé boty.
Vesta žlutá jako hořčice. Rovné hnědé, lehce prošedivělé vlasy sčesané dozadu do culíku.
Žlutá vázanka a šedá košile na knoflíky. Košile se značně mihotá, pokrytá vzorem připomínajícím rohlík.cz.
Místo kuželu světla je zpěvák Dan plátnem pro laskavé záběry: řady domů v nějakém městě.
Davy lidí na jakési ulici. Hmyz, který prolétá sem a tam. Vše v tichosti. Absolutně bez zvuku.
Na jevišti stojí zpěvák Dan, levou nohu pokrčenou, zřejmě víc spoléhá na tu pravou. Tím pádem se stále trochu naklání doprava.
Místo jednoho oka se dívá objektivy mobilního zařízení. Jeho oko vidí na displeji blikající červenou tečku NAHRÁVÁNÍ.
Místo jednoho ucha má mikrofon se sluchátkem à la Madonna, aby pokud možno neslyšel nic kromě sebe sama.
Zpěvák Dan říká: „Češi jsou nejlepší na světě v metalurgii a taky pokud jde o pořádné svařování. Jsme železářství hobitín.“
Jeho kamera kamsi automaticky ostří a on automaticky říká: „Vítězit a prohrávat, to nechceme. Chceme být shovívaví.“
„Než brutálně makat,“ vykládá sám sobě, „to my radši pívo, hulo, piko nebo televizi. Víno a neurol.“
Pomyslí na své zdravotní pojištění a prohlásí:
„Doplnit dle potřeby.“
Sundá velký mobil, který mu zakrýval půlku nadčasové tváře, pohlédne směrem k záchodkům a vycedí:
„Dám si jednu ohromnou a pak půjdu za ženou…“