Obvykle se říká, že je to součást romantizace minulosti, že naše paměť je selektivní, maže to špatné, co jsme zažili, a z časů dospívání si bere hlavně to, co bylo příjemné. Hudba do téhle šperkovnice samozřejmě patří. Její vliv je širší, než bychom si mysleli. Dokáže nám v pozdějším věku připomenout nejen melodii a text, ale i to, co se v souvislosti s ní v našem mládí dělo. Nemusí to být nic konkrétního, ale sám znám několik písní, které mám spojené s nějakými dávnými pocity, aniž si vzpomenu s jakými. Někdy to naopak může být konkrétní. Vzpomínám si, že v den pohřbu Jana Palacha jsme ve třídě o přestávce pouštěli skladbu Fire od skupiny The Crazy World Of Arthur Brown a kdykoli ji slyším, hned mám v sobě pocit vzpoury. Libý pocit vzpoury. Ano, byl jsem rebel.
Psychologové se domnívají, že mozek dospívajícího člověka je orgán se zvýšenou emoční reaktivitou, který navíc vnímá něco nového s intenzitou, které se dospělé mozky nemohou rovnat. Je tím pádem daleko otevřenější k právě přicházející nové muzice a novým trendům. Proto například v devadesátkách tak intenzivně nastartoval u teenagerů grunge a jak nám výzkumy prozrazují, dnešní čtyřicátníci ho milují víc než generace před nimi i po nich.
Sociologové zase zdůrazňují, že patnáctiletý člověk nejenže poslouchá píseň, ale vnímá ji jako formu sebeidentifikace, jako prostředek, kterým se hlásí k určité sociální skupině, ať už to jsou hippies, punks nebo vymetači diskošek, ale také jako formu vyrovnání se s emocionálními nárazy, které předtím nepoznal.
Průzkumy hudebního vkusu prozrazují, že láska k hudbě našeho mládí se začne poprvé projevovat kolem čtyřicítky. Ve chvílích, kdy se náš život začíná pozvolna usazovat.
Tohle je mimo jiné základ pojmu retro. V současnosti zjišťujeme, že se výrazně projevuje vlna zájmu o hudbu začátku devadesátých let. Přinášejí ji lidé narození kolem roku 1980, kteří se začínají vracet do doby, kdy se hrála Lambada, Cotton Eye Joe nebo Scatman. Ale taky I Will Always Love You z Boyguarda nebo (Everything I Do) I Do It For You, kterou zpíval Bryan Adams v Robinu Hoodovi. Film retru hodně pomáhá. Výzkumy u nich ukazují oblibu, jakou už dlouhá léta neměly, ba co víc, začínáme brát na milost i skladby, které jsme tehdy nesnášeli. V mém případě třeba Macarenu.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.