Komu z nás nebylo někdy na sluncem rozpálené pláni v presu tísnících se fanoušků na omdlení? Však taky znám hezkých pár lidí, kterým se na velkých akcích udělalo zle. Vzhledem k tomu, o čem bude dále řeč, je zajímavé, že to nejčastěji bylo na Letenské pláni, když tam hráli v roce 2003 Rolling Stones nebo Elán. Podle odborné anglické literatury se tomu obvykle dá snadno předejít dobrým vyspáním z předchozího dne a pořádným obědem nebo večeří. Také je prý dobré nestát furt na místě a nemačkat se v prvních řadách.
Jenže nám jde o omdlévání z přílišných emocí. Poprvé jsem se o takovém omdlévání na koncertech dozvěděl v šedesátých letech. V jednom filmovém týdeníku, který kdysi běžel před každým představením v biografu, se objevily záběry z koncertu nové hudební senzace The Beatles. Valil jsem oči na to, jak zdravotníci odváděli nebo dokonce odnášeli ze sálu totálně vyšinuté dívky. Od té doby jsem si vždycky podobné události, o nichž se občas psalo i v našem tisku, aby se podtrhla úpadkovost západní kultury, spojoval jen se světem za železnou oponou. Tady se v sedmdesátých a osmdesátých letech nic takového nedělo. I když… Jednou jsem se seznámil s dívkou, která tvrdila, že jako puberťačka vzrušením omdlela na koncertu Michala Davida v Lucerně.
Příležitostí k omdlévání měly české dívky v těch časech opravdu hodně málo. I když tu ke konci totáče hráli Depeche Mode nebo Stevie Wonder, zásahy lékařů se týkaly většinou jen fyzického vyčerpání. Všechno se změnilo až po listopadu 1989.
Nedávno jsem potkal jednu starší paní, bývalou zdravotní sestru. Slovo dalo slovo a já se dozvěděl, že mimo jiné asistovala u sanitek na obou nejslavnějších koncertech, které se v devadesátých letech v Česku udály. Byla na vystoupení Rolling Stones v srpnu 1990 a na show Michaela Jacksona 3. září 1996 na Letenské pláni. Mimochodem, Jackson ve stavu šílené nespavosti několik měsíců před svou smrtí prý často blouzníval právě o tomhle pražském koncertu. Byl to jeden z jeho největších životních zážitků.
Pro mnohé jeho fanynky taky. Dělal jsem tehdy v jednom pražském rádiu hudebního dramaturga a pamatuji si to neskutečné běsnění. Telefony se netrhly, jak holky telefonovaly, abychom zahráli ještě něco od Majkla, Majklíčka, Majklíka, Džeksůnka nebo „od toho, víte koho.“ Jedna dívka tam pořád volala a chtěla mi odrecitovat celou sbírku básní, jíž napsala pro Jacksona, a prosila, abychom mu je doručili. Kolem hotelu Intercontinental, kde byl zbožňovaný umělec ubytovaný údajně v celém jednom patře i s dětmi, které jak se povídalo, si sebou do Prahy přivezl, probíhalo čtyřiadvacetihodinové srocení mládeže. Byl jsem se tam podívat a pamatuji si, že z těch lidiček vyzařovala zvláštní energie. Už nikdy jsem podobnou nepocítil.
Vysloužilá sestřička, se kterou jsem si povídal, tvrdila, že něco takového jako Jacksonův následný koncert už nikdy potom nezažila. Omdlévání nabralo tak obrovský rozměr, že to prý vypadalo jako masová infekce. „Bylo to jako smršť. Z koncertu jsme nevnímali ani vteřinu. Nestačili jsme ty holky, ale i pár kluků, odvážet do nemocničního stanu. Jeho kapacita vůbec nestačila. Zlatý Rolling Stones, tam jsme ošetřovali jen ty, co nevydrželi dlouhý stání. Vždyť tam před strahovským stadionem někteří podupávali už den před koncertem.“
V průběhu následujících let fanynkovská hysterie výrazně poklesla. Možná za to může fakt, že koncerty takových velkých hvězd jsou u nás úplně běžné. Možná také existuje řada pořadatelských organizačních fíglů, které podobné nekontrolované výbuchy emocí zklidňují a usměrňují. Možná je to také tím, že už nejsou žádné tak velké „jacksonovské“ popové osobnosti, cílené na teenagery. A že vůbec dnešní pop ztratil silnou emocionalitu z druhé poloviny minulého století. Zcela jistě je to dáno i změnou priorit nové generace.
Takových důvodů se asi dá vyjmenovat hodně. Ne že by nebylo na koncertech proč zasahovat. Může se tam stát a také se stává spousta nepříjemných věcí. Já osobně jsem však naposledy jsem viděl zdravotníky odvádět nějakou dívku s hysterákem z koncertu R.E.M., kde bych to vůbec nečekal, a to už je pěkně dávno! Ale záchranka se přesto nenudí. Tentokrát však omdlévají hlavně muži – buď z přemíry alkoholu nebo od nějakého svinstva, které si předtím šoupli.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.