V únoru 1976 vyšel v hudebním týdeníku New Musical Express krátký, ale výbušný text. Kritik Neil Spencer psal o londýnské kapele Sex Pistols a v článku citoval i kytaristu Steva Jonese: „Vlastně nás hudba nezajímá. Zajímá nás chaos.“ Právě tato věta zapůsobila jako magnet na dva studenty Bolton Institute of Technology. Howard Trafford a Pete McNeish si půjčili auto a vydali se do Londýna. Cílem bylo domluvit koncert kapely v Boltonu na severu Anglie.
V Londýně viděli Sex Pistols hrát hned dvakrát během jediného víkendu. Na prvním koncertě ve High Wycombe předskakovali tehdy známému výstředníkovi jménem Screaming Lord Sutch. Právě tento zážitek Trafforda s McNeishem definitivně přesvědčil, že kapele musí uspořádat koncert. Druhý den pak Sex Pistols hráli ve Welwyn Garden City a traduje se, že Howard Trafford si vystoupení tajně nahrál. Šlo o jednu z vůbec prvních neoficiálních nahrávek kapely.
Když se dvojice setkala s manažerem kapely Malcolmem McLarenem, nabídli mu, že zorganizují Sex Pistols koncert v Boltonu. McLaren souhlasil, protože chtěl skupinu dostat i mimo hlavní město. Mladí studenti se s radostí vrátili domů, kde už jako Howard Devoto a Pete Shelley založili novou kapelu Buzzcocks.
Padesát pencí za šok
Plán byl uspořádat akci v Boltonu, v domácím prostředí. „Chodil jsem na vysoké na koncerty každou sobotu. Ale začalo mě to opravdu štvát a říkal jsem si: kéž bych mohl jít na Stooges nebo něco podobného, na něco, co bude opravdu provokativní, agresivní, vzrušující a trochu nebezpečné,“ vzpomínal později Devoto.
Jenže vedení Bolton Institute of Technology vystoupení Sex Pistols odmítlo. Volba tak padla na nedaleký Manchester. Za pronájem menšího sálu Lesser Free Trade Hall zaplatili 32 liber. A i když vstupné bylo pouhých 50 pencí (dnes by šlo o necelých 5 liber) a koncert byl inzerován i v Manchester Evening News, zájem byl vlažný. Nejen v Manchesteru tehdy ještě punk nebyl v kurzu.
Zásadní den nastal 4. června, kdy Sex Pistols přijeli do Manchesteru. „U vchodu do sálu stál Malcolm McLaren, oblečený od hlavy až k patě do černé kůže, s křiklavě oranžovými vlasy a charismatem cirkusového principála,“ popsal baskytarista Peter Hook ve své knize Unknown Pleasures. Tehdy dvacetiletý úředník ze Salfordu se o koncertu dozvěděl z inzerátu v Manchester Evening News. Zavolal kamarádovi Bernardu Sumnerovi: „Budou tady Sex Pistols. Nechceš na ně zajít?“ Sumner o kapele nic nevěděl, ale příslib příjemně stráveného večera ho přesvědčil.
Předskakovat měli Buzzcocks, ale v té době jim chyběl basák. Paradoxně k němu přišli přímo na koncertě, protože jedním z návštěvníků byl i Steve Diggle. Večer tak zahajovala kapela Solstice, která zahrála i dvacetiminutovou coververzi Nantucket Sleighride od Mountain. „Říkali jsme si: Tohle je super. Hrajou to jako na desce,“ vzpomínal Hook.
Přesto Solstice žádný velký ohlas neměli. „Předkapela mě nebavila, protože to byla jen další typická rocková kapela. Říkal jsem si: „Ztratil jsem tady páteční večer? Budou Sex Pistols jen další verzí toho samého, jen v jiném hávu?“ přemítal jeden z návštěvníků koncertu Ian Moss.
Odpověď měl dostat vzápětí. Když se Johnny Rotten, Glen Matlock, Steve Jones a Paul Cook objevili na pódiu, měl Jones na sobě jakousi kombinézu, zbytek vypadal, jako by právě vykradli sekáč. Rotten měl roztrhaný žlutý svetr a zíral do publika, jako by chtěl každého zabít, jednoho po druhém. Kapela spustila cosi, co mělo být Did You No Wrong, ale nedalo se to poznat, protože to bylo strašně nahlas, zvukově špinavé a zkreslené.
„Johnny Rotten se tam jen tak ploužil. Byl šok jen ho vidět, protože vypadal jako jeden z nejděsivějších lidí, jaké jsem kdy zahlédl. Byl jsem hrozně vyděšený,“ popsal své pocity další z diváků Iain Gray. Tato přítomnost strachu byla pro raný punk typická. Nebyla to zábava, byla to konfrontace. Rottenova postava, vyzáblá a hrozivá, ztělesňovala veškerou frustraci tehdejší mládeže.
Přitažlivost Sex Pistols přitom spočívala právě v jejich syrovosti a v tom, že se do nich mohli posluchači projektovat. „Všichni hledali něco, s čím by se mohli ztotožnit, do čeho by se mohli pořádně zakousnout. A my byli o kousek napřed, byli jsme takovými vlajkonoši toho hnutí,“ vysvětloval baskytarista Glen Matlock. Koncert tak sloužil jako inspirace, výzva k akci a odmítnutí stávajícího řádu.
„Měl jsem pocit, jako bych celý život seděl v temném pokoji – v pohodlí, teple, bezpečí – a najednou někdo rozkopl dveře a dovnitř vniklo intenzivní světlo, a tenhle ještě intenzivnější hluk mi ukázal nový svět, nový život, únik. Cítil jsem život,“ popsal později Peter Hook. A hned nato si pomyslel: „Tohle bych zvládnul taky.“ Načež následovalo: „Tohle kurva musím dělat!“
Ještě ten večer cestou domů založil kapelu, protože „když mohou oni, pak my taky.“ Druhý den si Hook půjčil od své matky čtyřicet liber a koupil kopii Gibsonu EB-0. Domů ji vezl v černém pytli na odpadky vyloveném zpoza pultu, protože na futrál už mu nezbylo. „Bylo to hodně punkový.“
Otisk historie
Podle fotografa Paula Welshe, který koncert fotil pro punkový fanzin Penetration Rock Magazine, nadšení panovalo už dávno předtím, než samotný koncert vůbec začal. „Spousta lidí byli fanoušci amerického punku, The Stooges, New York Dolls, Wayne County. A když jsme slyšeli, že Sex Pistols budou ve svém setu hrát coververze těchto kapel, byli jsme zvědaví.“
Welsh v Lesser Free Trade Hall nafotil celý film. „Když jsme odcházeli, řekl jsem přítelkyni, že mám pocit, jako bych chodil po vzduchu. Věděl jsem, že jsem viděl něco velmi zvláštního.“ O desetiletí později se jeden z jeho snímků (zrnitá fotografie publika) stal ikonickým obrazem rodícího se punku. Přitom šlo o snímek, který se Welshovi nelíbil a byl z něj zpočátku nejvíce zklamaný. „Kdybych měl digitální fotoaparát, hned bych ho smazal,“ přiznal později.
O počtu diváků na akci se dodnes vedou spory. Welsh říká: „Bylo tam jen 46 lidí. Pokud nejste neviditelní, nešlo vás v tak malé místnosti přehlédnout.“ Přesto tisíce lidí stále tvrdí, že tam byly. (Hláška I Swear I Was There, přísahám, byl jsem tam, je legendární.) Jenže vstupenku si tehdy koupilo jen několik desítek odvážlivců. A naprostá většina z nich tehdy neměla ponětí, čeho jsou svědky.
Steve Diggle z Buzzcocks mezi ně patřil a legendární večer popsal následovně: „Byl to den, kdy byl rozštěpen atom punk rocku. Odtud to explodovalo a změnilo Manchester i svět.“
Dominový efekt
O šest týdnů později se Sex Pistols do Manchesteru vrátili. Přestože vstupné stálo jednu libru, sál byl ve srovnání s prvním koncertem výrazně zaplněnější. Lidé přicházeli s kratšími vlasy a užšími kalhotami. Punk se stával věcí veřejnou.
Mezi těmi, kdo přišli na druhý koncert, byl také jistý Ian Curtis, tichý mladík ze Stretfordu. Potkal tu Petera Hooka, Bernarda Sumnera a Terryho Masona a společně dali dohromady kapelu, která se nejprve jmenovala Warsaw, aby ji posléze přejmenovali na Joy Division. Byl tu také Mark E. Smith, lídr budoucích The Fall. Pro někoho možná překvapivě v publiku nechyběl Mick Hucknall, zpěvák Simply Red, který v té době vedl punkovou kapelu The Frantic Elevators. A Tony Wilson, moderátor televize Granada TV, který byl tím, co na pódiu viděl, natolik zasažen, že Sex Pistols pozval do svého pořadu So It Goes.
Toto televizní vystoupení ukázalo punk poprvé širšímu britskému publiku. „Hráli neuvěřitelně rychle, energicky. Vkládali do toho spoustu energie a dělali to pořádně. Malcolm chtěl z Pistols vytvořit něco jako „Bay City Rollers vzteku“. Chtěl kapelu, která neumí hrát, která nadává, je příšerná a která by se dostala na první místo žebříčku jen proto, že byla odporná. Jenže oni byli fantastičtí i po hudební stránce,“ konstatoval Wilson.
S menším nadšením vzpomínal na tehdejší akce zpěvák Johnny Rotten: „Na prvních koncertech se nikdo ani neukázal, protože nás mimo Londýn ještě neznali. Bylo tam třicet místních grázlů, chovali se jako prasata a házeli věci na pódium.“ I proto s přímostí sobě vlastní na prvním manchesterském koncertu jeho návštěvníkům vzkázal: „Jestli se vám to nelíbí, jděte do prdele.“
Návštěvy Sex Pistols v Manchesteru se staly spouštěčem zásadních milníků hudebních dějin. Buzzcocks vydali singl Spiral Scratch, první nezávislou punkovou nahrávku, faktický základ DIY scény. Joy Division přišli s Unknown Pleasures, albem, které dodnes formuje představy o post punku. Tony Wilson spoluzaložil Factory Records a klub Haçienda, kde se v 80. letech zrodila britská taneční hudba, Alan McGee, který byl na červencovém koncertu, založil label Creation, kterému za své nahrávky vděčí legendy jako My Bloody Valentine, Primal Scream, The Jesus and Mary Chain nebo Oasis. Morrissey s Johnnym Marrem dali dohromady The Smiths. Ostatně Morrissey napsal o prvním koncertu Sex Pistols v Manchesteru do NME ironickou, ale fascinovanou recenzi.
Skutečný význam manchesterských koncertů Sex Pistols nespočíval v samotném vystoupení, ale v publiku, které přilákaly, a v dominovém efektu, který to vyvolalo. „Bez toho koncertu 4. června by neexistovali Buzzcocks, Joy Division, New Order, Factory Records, žádná indie scéna, žádní The Fall, The Smiths, Haçienda, Madchester, Happy Mondays ani Oasis,“ tvrdí David Nolan, autor knihy I Swear I Was There.
Co zbylo z legendy
Pokud byste dnes hledali v Manchesteru ono místo, kde se psaly hudební dějiny, najdete ho, ale pravděpodobně ho nepoznáte. Budova Free Trade Hall, která přežila bombardování během druhé světové války, prošla na přelomu tisíciletí radikální proměnou. Z kulturního stánku se stal luxusní pětihvězdičkový hotel. Tam, kde Johnny Rotten křičel o anarchii a plival na establishment, dnes hosté řeší kvalitu pokojové služby a rychlost Wi-Fi připojení. Ironie, kterou by lídr nejslavnější punkové kapely rozhodně ocenil.
Méně už to, že se v létě 2026 Sex Pistols (tentokrát bez něj) do Manchesteru při příležitosti 50. výročí vrátí. Steve Jones, Paul Cook a Glen Matlock vystoupí s frontmanem Frankem Carterem pod širým nebem a v areálu Castlefield Bowl se před nimi představí i Dr. John Cooper Clarke, který byl v publiku jednoho z manchesterských koncertů kapely v roce 1976.
Právě tento návrat do historie, byť v kulisách velkého letního koncertu, jen potvrzuje, že onen manchesterský příběh zatím neskončil. Dokazuje, že revoluce nepotřebují katedrály ani stadiony, ale stačí jim jeden malý, poloprázdný sál. Punkový atom byl v červnu 1976 rozštěpen v místnosti, kde bylo sotva padesát lidí. Energie, kterou tehdy uvolnil, je dodnes inspirativní. Koncert Sex Pistols trval sotva 30 minut, ale jeho poselství je stále živé i po půl století.