Obrázek k článku Vystrčil zadek, urazil moderátorku. Přijede spratek britského rapu Slowthai
| Honza Vedral | Foto: Universal Music

Vystrčil zadek, urazil moderátorku. Přijede spratek britského rapu Slowthai

Slowthai bude další hvězdou Rock for People. „Padal jsem po spirále dolů a potřeboval srážku s realitou,“ řekl o svých excesech v rozhovoru. Festival se koná 15.-18.6. ve Festivalparku v Hradci Králové.

Po vystoupení na NME Awards, kde loni převzal ocenění Hrdina roku, se zdálo, že se může jít zahrabat. Vulgárně nadával hostům, skákal jim po stolech, lil po nich šampaňské, pak ukázal zadek a na moderátorku zkoušel oplzlosti.

Záběry z ceremoniálu upomenuly na zlaté časy průzračného hudebnického mongolství a bezprostřednosti, kterými britští muzikanti bavili svět ještě v 90. letech. Jakkoliv se takové přiopilé výstupy podle mnohých do dnešní doby nehodí, jejich syrovost i reakce, které vyvolaly, snesou srovnání třeba s prvním mediálním vystoupením Sex Pistols. Tehdy rozhořčení občané vyhazovali televizory z oken. A nenávist k punku byla silná jako morálka, ale se stejně dlouhodobě nechytla...

Není pochyb, že šestadvacetiletý Tyron Kaymone Frampton do grimu punk vnesl už na začátku svojí kariéry. Po incidentu se ale za svoje chování omluvil a na několik měsíců jakoby zmizel ze světa. Až letos, 5. února, se vrátil s albem, kterému vtisknul své křestní jméno Tyron a promítnul do něj obě stránky svojí osobnosti. Řeč o něm byla v lednovém vydání časopisu Headlineru, ze kterého přinášíme ukázku.

Když jsme se po víc než hodinových odkladech konečně spojili k rozhovoru přes Zoom, viděl jsem ze Slowthaie jenom půlku hlavy a ruku, v níž pomalu dohoříval joint. Smál se tak, že se na něj nešlo zlobit. Zvlášť když pořád opakoval: „Snažím se dospět, chlape, ale ještě tam nejsem.“

Jak vznikal Tyron?
Během nahrávání jsem zjišťoval spoustu věcí sám o sobě. Ujasňoval si, co chci dělat, co nechci, kdo jsem a taky kým jsem se stal. A z toho se stal koncept desky. Ukázat, kým je člověk, když je venku, na pódiu, před všema a kým, když je sám doma, jenom s rodinou a přáteli.

A jaké jsou ty dvě vaše osobnosti, které jste na Tyrona obtisknul? S kým se na desce potkáme?
Ten první je očividně ten nasranej malej píčus Tyron. A druhej? Vyklidněnej, slušnej a chápavej Tyron. Oba dva jsem já. A nezáleží jenom na tom, kdo z těch dvou zrovna převáží. Ale také na tom, kterého z těch Tyronů chcete vidět vy sami.

Bylo to tak s vámi vždycky nebo vás změnil úspěch prvního alba Nothing Great About Britain?
Měním se pořád. A není to vůbec jednoduchá věc. Vůbec totiž necejtím, že bych se blížil tomu, kým jednou být chci. S dospíváním se všechno pořád míchá. Věci, co se mi dřív líbily a cenil jsem je, najednou vidím úplně naopak. A sám na to zírám, chlape! Jak je to možný!

Vy pocházíte z tvrdého prostředí. Vyrostl jste v Northamptonu jenom s mámou a postiženým bráchou. Ve třídě se vám smáli, jak mluvíte pomalu. Rapujete taky o nezaměstnanosti, beznaději... Jak se váš život změnil?
V úplně každým ohledu, člověče! Mám teď mnohem víc svobody.  A ten nekončící stres, ve kterým jsem žil, vystřídala i radost. Jasně, stres, mám pořád, ale krom něj mám vlastně všechno, co jsem si kdy přál. Možná ještě víc. A svoboda pro mě je, že můžu měnit svůj život a neměnit tím životy ostatních.

„Nejsilnější lidé si prošli temným obdobím,“ říkáte v souvislosti s novou deskou. Jaká temnota vás tvarovala?
Ztratil jsem pár lidí. Tahal jsem se se špatnou partou. Věřil jsem podvodníků. A zbytek je, obávám se, moc osobní, než abych o tom teď mluvil.

Na albu to ale vedle procítěných věcí, jako je singl NHS pro britský zdravotní systém, je...
Jasný, tam je toho spousta. Hodnýho i nasranýho Tyrona. Ale nemusíme to rozmazávat.

Berete jako svůj temný moment i události z předávání cen NME?
To teda rozhodně. Ale to nebyl ani tak temný moment, jako celé období. Hodně jsem cestoval a neměl jsem to v hlavě ani v duši v pořádku. Padal jsem po spirále dolů. A potřeboval jsem srážku s realitou. Dát si voraz od různých substancí, kterými jsem si pomáhal, abych vůbec vyšel ven. Potřeboval jsem srazit hřebínek, pár facek, abych se probral a uvědomil si, že jsem se začal chovat jako idiot. Člověk se pořád kontroluje... já se furt kontroluju. Ale pak se to zvrtne a stejně takhle narazíte hlavou na cihlovou zeď. Ztratíte se v tom okamžiku, přestanete toužit po čemkoliv dalším. Ale nakonec se naštěstí probudíte.

Možná díky tomu zní Tyron tak, jak zní. Že jste dostal těch pár facek...
Bez takových okamžiků nikdy nedospějete. To bych byl pořád jak dvanáctiletej kluk, co neustále něco chce a otravuje mámu. A když něco provede, dostane takovej fracek na zadek. A člověk už nechce dostávat na zadek, když je větší! I to je jeden z důvodů, proč se snažíte pořád posunout dál a dál na vyšší a lepší úroveň. Tohle je vývoj a ještě bude trvat, než to jednou dojde do konce. Tyron je můj vývoj.

Není náhoda, že děláte hip hop, ale o vaší hudbě se píše v souvislosti s punkem. Na čem jste vyrůstal?
K punku jsem se dostal až později, když jsem odešel ze školy. Měl jsem kámoše Rufuse, který mě naučil poslouchat různý věci mimo hip hop. Měl jsem v sobě strašnej vztek a hardcorový a punkový kapely ho ze mě uměly dostat. Raný Gallows a podobný party mě ale braly nejen kvůli vzteku, ale hlavně kvůli energii, která v jejich muzice je. Líbilo se mi, že za něčím stojí, že to nejsou jenom znuděný nebo agresivní a jak se do toho dokážou komplet odevzdat. Právě tím mě celá ta scéna inspirovala. Tou energií, kterou jsem pak chtěl přenést i na svoje koncerty. Nemám rád, když lidi na koncertě stojí a se zavřenýma očima pokyvujou hlavou. Na koncertě by to ze sebe měl každej dostat. Napojit se na ostatní. Je dost možný, že jsem byl ve svým minulým životě pankáč, malej číráček. Haha! Tuhle přímočarost prostě miluju.

Když o tom mluvíte, vybaví se mi vzpomínka, jak jsem se na Glastonbury blížil k pódiu, kde jste hrál, slyšel zkreslenou baskytaru a pak uviděl, jak v trenkách vyvádíte na pódiu. První, co mi problesklo hlavou bylo, že je to celý tak syrový, že to ani nemůže být hiphopová show...
Syrový! Já miluju syrovost! Syrovost, to jsem já! Sakra, Glastonbury, to byl takovej zážitek! Já jsem si to snad vysnil. Hrát na tomhle festivalu? Já snil o tom, že tam vůbec budu moc někdy jet a být tam s lidma a užívat si. Ale hrát tam? To byl fakt splněnej sen. Když jsem se dozvěděl, že budu mít slot na tak velkým pódiu s tak velkou historií, jako West Holts má, přišlo mi to v tu chvíli jako ta zatím nejlepší věc v mým životě.

A to jste netušil, co budou během koncertu dělat lidi...
Pamatuju si to slunce. Vyšel jsem na stage a všechno se propojilo. Všechno bylo perfektní. Došlo mi, že tohle je ten moment, o kterém pak říkáte, že to pro vás byl milník. Nakoplo mi to sebevědomí. Když už jsem dosáhnul tohle, příště bude Pyramida! To musím dotáhnou! Říkal jsem si: Jednou budu na tomhle festivalu headliner! Byl jsem tak nabuzenej a omámenej. A myslím, že to mělo zásadní vliv na to, co se dělo na pódiu. V jediným okamžiku mi došla strašná spousta věcí. Bylo to krutý! A jak mi někdo hodil tu duhovou čepici s vrtulkou?! To byla ta nejlepší část! Říkal jsem si, že nic tak vtipnýho jsem ještě nezažil. Šel jsem do kolen!

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.