Obrázek k článku Trampská legenda Miki Ryvola: V opravdu drsných písních se vulgarity nevyskytují
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

Trampská legenda Miki Ryvola: V opravdu drsných písních se vulgarity nevyskytují

Autor legendární Bedny od whisky slaví osmdesátiny. „Naše věci byly o současných mladých lidech, bez sentimentu a bez manýr. Stará garda nás za to neměla příliš v lásce,“ vzpomíná Miki Ryvola.

Posledním žijícím bardem trampské generace je čerstvě osmdesátiletý Mirko „Miki“ Ryvola. Kladeňák původem, spoluzakladatel jihočeské trampské osady Zlatý klíč, starší spolužák Karla Kryla na keramické škole v Bechyni, člen skupiny Hoboes a později spolupracovník Nezmarů, autor víc než stovky písní, z nichž mnohé potkal v životě snad každý Čech. Všichni přece známe Bednu vod whisky nebo Bál v lapáku. A možná od nějaké party v hospodě jsme slyšeli třeba i Pane Bože, vod tý lásky zachraň nás nebo Ze všech chlapů nejšťastnější chlap.   

Trampská píseň se rok od roku dostává stále více na okraj českého hudebního dění. Byla tu už od dvacátých let a své vrcholy prožila po roce 1930 a pak v šedesátých letech. Právě šedesátá léta ji hodně změnila – nová generace písničkářů odhodila obnošenou veteš kovbojů, vyhaslých pistolí a divokých peřejí a ve svých písních šla mnohem blíže reálnému životu a vnitřnímu světu člověka. Stala se jedním ze základních kamenů budoucího českého a moravského folku. Lidé jako Kapitán Kid, Wabi a Miki Ryvolové, Tony Linhart nebo Wabi Daněk jsou dnes klasiky nejen ve svém žánru. Řada jejich písní přerostla hranice trampské písně a pronikla do každodenního života.

Je známo, že po smrti svého bratra Wabiho jste vystupoval jen zřídka, a říká se, že jste v poslední době už dokonce definitivně přestal veřejně hrát.
To je pravda. Noční návraty z koncertů a hodiny za volantem už jsem přestal zvládat a vrátil jsem se trochu kajícně ke keramice v domácím ateliéru.

Znamená to, že jste také pověsil na hřebík i psaní písní?
Rozdělaných textů, melodií a nápadů mám slušnou hromádku, leč poslední písnička se narodila už před dlouhou dobou. 

A která byla ta první?
Ta první z roku 1961 se paradoxně jmenovala Poslední míle.

Takhle zněla první píseň Mikiho Ryvoly na Portě.

Ta se hraje dodnes. „S bráchou si hrát, den prozpívat...“ Hvězdy moderní trampské hudby měly i literární ambice. Třeba Kapitán Kid pod svým občanským jménem Jaroslav Velínský napsal řadu detektivek a dobrodružných románů. Jak to bylo s vámi?
Za ta léta jsem vydal pár drobností – Trampské anekdoty, Kniha, přítel člověka, Něžná revoluce v pražských ulicích, tu spolu s Jirkou Černým, Tom Kečup a pes Vorčestr a podílel jsem se na řadě povídkových sborníků... Od dětství jsem žil obklopen knihami, táta byl velký knihomol a brácha rovněž. V pokusech o povídky či poezii jsem popsal hromady papíru a svět knížek mě provázel celý život, téměř třicet let jsem pracoval v nakladatelství jako tiskový a výtvarný redaktor, nakonec i moje dcera vystudovala knihovnictví a s požitkem pracuje jako knihovnice. Na škole v Bechyni jsme měli štěstí na skvělou profesorku Čechovou, její hodiny češtiny a literatury jsme milovali.

Měl jste nějaký textařský vzor?
Textařský vzor? Spíše obdiv a inspirace – třeba Josef Kainar, Jiří Suchý, Voskovec a Werich, Eben, Plíhal, něco z Nohavici či Kapitána Kida... Zbytek byl pracné hledání vlastního výrazu.

Máte dodnes nějakou oblíbenou píseň od některého z vašich vzorů, učitelů nebo kolegů, ke které se třeba jen v duchu občas vracíte?
Moc rád mám třeba Píseň, co mě učil listopad od Wabiho Daňka, Šanson Kapitána Kida, Island mého bráchy...

No jo, vy jste oba napsali písničku o Islandu! Byl mezi těmi vzory i váš bratr nebo jste to zkoušel tak říkajíc „po svém“?
Wabi napsal velkou spoustu písniček, řadu z nich sežral čas, ale některé zazářily a staly se z nich zlidovělé evergreeny. Já jsem v textech vždy šel po příběhu a po silném sloganu a pointě. Trvalo mi dlouhý čas, než jsem písničku pustil do světa. Často získala velkou oblibu věc, o které jsem myslel, že zapadne. Tohle mě také na psaní písniček asi nejvíc baví.

Nejslavnější píseň Mikiho Ryvoly je bezesporu Bedna od whisky.

Psal jste někdy texty na objednávku pro někoho jiného? A když ano, bral jste v potaz jeho osobnost?
Na objednávku jsem toho moc nenapsal, snad jen pár „holčenčích“ textů pro naše a příbuzné zpěvačky. 

Bodláky ve vlastech, že? Jedna z nejhezčích písniček od Nezmarů. Skládáte rád pod tlakem nebo jste spíš čekával na chvíli, kdy přijde nápad?
Upřímně řečeno psaní písniček pro mě často bylo mukou, nápad se málokdy zjevil znenadání, někdy jsem nad textem, ale i nad muzikou protrpěl dny. A takové to „na jeden zátah“ bylo vždy výjimkou a moje skládání bylo většinou čekání na nápad.

Nezmarům napsal jednu z nejhezčích písní.

Co by měl obsahovat dobrý text?
Poutavý příběh, překvapivou pointu, silný slogan, měla by v něm znít neokázalá, a zvláště u trampských písniček dobrá obecná čeština, která by bez křečí měla jít zpěvákovi, jak se říká, do huby. A trochu náhody a štěstí, když se píseň chytí.

Jak je to s češtinou? V posledních letech se objevuje hodně anglismů nebo vulgarit. Vadí vám to? Jak vnímáte obrácené přízvuky?
Anglismy? To zřejmě patří k dnešku, mě a moji generaci to už asi míjí. Vulgarity nesnáším, autoři těchhle rádoby vtipných popěvků spoléhají na specifický výběr obecenstva, milujícího vepřový a upocený humor. Je zajímavé, že v drsných klasických i soudobých trampských písničkách se vulgarity nevyskytují. A co se týče přízvuků, tak některé české „country“ skladby a texty, které slýchám v jednom nejmenovaném rádiu, mě přivádějí k tichému a poněkud zoufalému smíchu. 

Hoboes přišli s trampskou hudbou o mladých lidech.

Měl jste nějakou specifickou pracovní metodu? Třeba začít od sloganu, od prvního verše, od hlavy refrénu... Ostatně, z hlediska posluchače, co je důležitější na zapamatování písně? První verš, nebo hlava refrénu
Někdy jsem psal od refrénu, začal sloganem a pak nabaloval sloky, někdy mi až uprostřed psaní vyskočil v hlavě příběh či překvapivá pointa. Některé písně stojí na výrazném a zapamatovatelném melodickém motivku či neobvyklém slovním spojení, také název písně je pro posluchače dost důležitý. 

Co třeba nějaké inspirující prostředí – místo, čas, nálada a podobně, kde vám jde práce nejlépe?
Jistě! Podkroví na osadním Fort Hazardu, navečer nebo noc, oheň v krbu a kapka dobrého pití.

Dneska maj muklové v lapáku bál. Další klasika Mikiho Ryvoly.

Měl jste někdy u některé písně pocit „To se mi povedlo“? A opravdu pak taková píseň dobře fungovala i u publika?
Spokojený jsem byl nepříliš často, obvykle nad dobře natočenou deskou či povedeným koncertem, kde jsem slyšel svou skladbu v provedení obecenstva. Pár písniček se chytilo, třeba Země tří sluncí, Co zbejvá, Bodláky ve vlasech a jiné, ty z mého „folkového“ období, jsou už taky hodně známé – Nedohraná, Předpověď počasí nebo Září a další už docela zlidověly.

Jak vnímáte parodie? Někdo je nesnáší, někdo zase miluje a bere je třeba i jako pochvalu, protože parodovat něco neznámého moc nejde. Na druhou stranu například Fanóš Hřebačka-Mikulecký přímo nenáviděl třetí sloku své písně Vínečko bílé. To, jak se zpívá „Vínečka obě...“, kterou do své písně nikdy nenapsal a měl ji celý život za parodii...
U některých mých písniček vzniklo pár docela povedených parodií. Tohle tak trochu patří k trampskému muzicírování. Zcela výjimečná je samozřejmě Bedna vod whisky, tam existuje několik desítek úprav a parodií – od Wanastových Vjecí přes Bambini di Praga až ke slovenskému čardáši, dudácké muzice, dokonce až k bigbandové podobě. Slyšel jsem ji i od symfonického orchestru a v  geniální verzi v esperantu. Tady jsem tolerantní a potěšen. U jiných věcí mě ničí nechtěné parodie, nepochopení či hrubé zkreslení textu, melodie a harmonie.

Píseň, která zlidověla, je píseň, která se hraje.

Najdete po letech ve svých písních nějaké momenty, které byste dnes otextoval jinak?
U některých starších písniček bych upravil některé neohrabanosti a naivity z časů, kdy jsem se učil pracně tohle podivné a krásné řemeslo. Za většinou svých věcí si ale stojím – těžko bych úpravy vysvětloval lidem, kteří na těchhle písních začínali muzicírovat.

Dokázal byste definovat, s čím novým v kontextu historie české hudby přišla vaše generace?
V poválečných létech jsme byli u zrodu takzvané moderní trampské písně a stali jsme se představiteli nového proudu v téhle trochu okrajové oblasti české muziky. Naše písničky překvapivě získaly – i přes odpor ortodoxních zastánců tradičních „trampáren“ – velký ohlas, některé doslova zlidověly. Sami dodnes tak úplně nechápeme, jak k tomu došlo. Byli jsme ve své tvorbě docela jiní než autoři trampské klasiky, i když jsme jejich písně znali, uměli, respektovali a s gustem je hráli a zpívali. Naše věci byly o současných mladých lidech, bez sentimentu a bez manýr. Stará garda nás za to neměla příliš v lásce a kolem naší muziky a Hoboes v šedesátých létech zuřily líté boje, některé přestřelky trvají dodnes. Asi až historie tenhle trochu komický souboj rozsoudí.

Kdyby měla do příštích století přežít jedna vaše píseň, která by to byla?Je taková píseň, kterou jsem napsal bráchovi k šedesátinám – Co zbejvá. Ta by asi měla přežít.

Seznamte se

Miki Ryvola, vlastním jménem Mirko Ryvola, se narodil 12. dubna 1942 v Kladně. Se svým o sedm let starším bratrem Wabim založil trampskou kapelu Hoboes. Složil a nazpíval řadu táborákových hitů, které zlidověly, včetně Bedny vod whisky nebo Mrtvýho vlaku. Vystupuje sám nebo v doprovodu členů skupiny Nezmaři.