Kvéčka, jak se kapele familiárně říká, začínali jako taková jihomoravská verze White Stripes. Tehdy hrál Jimmy Chlumský na kytaru a jeho holka na bicí. „Když jsme se rozešli, napadlo mě, že brácha je vlastně bubeník. A protože ty písničky se nám zdály dobrý, tak jsme se rozhodli to spolu táhnout dál,“ vzpomíná Jimmy na duben roku 2014, kdy se zformovala současná sestava.
Od té doby to Jimmy a Luboš Chlumští táhnou společně až dodnes. Samozřejmě mě zajímalo, zda vnímají skutečnost, že jsou bráchové, jako výhodu. „Za sebe poměrně ano,“ říká Luboš. „Myslím, že my se s bráchou celkem doplňujeme, a to i mimo hudbu. A v hudbě? Tam je výhoda zejména v tom, že na sebe dobře reagujeme.“ Jimmy s ním samozřejmě souhlasí. „Navíc Luba je spíš na tvrdší hudbu a já jsem zase hodně poslouchal indie. Luba se to bubnování snaží koncipovat tak, že to prostě bude námrd jako sviňa, a já se zase snažím, aby to sice znělo hutně, ale současně melodicky.“
V této symbióze tvoří hudbu, jejíž zvuk je definován na pomezí garage rocku, lofi punku a stoneru. Jejich hudba stojí na špinavých kytarách, hutných basových linkách, které Jimmy hraje na druhý aparát, úderných bicích a nekompromisní živelnosti, jež se projevuje zejména naživo. Po úspěšném debutu DIRTEENS (2016) následovalo další povedené EP BALLOONS (2017) a kapela si začala získávat na tuzemské scéně zasloužené renomé. Obě nahrávky vznikly pod producentským dohledem Pavla Sikory v rámci DIY komunity kolem labelu Happy Mutant.
Sikora je basák skupiny Rutka Laskier, takže rozumí estetice špinavého zvuku a na nahrávkách Kvéčkám pomohl definovat zvuk, který je sice surový a přímočarý, ale v detailu překvapivě čitelný a vrstevnatý. Po vydání EP hodně koncertovali a střihli si i zahraniční tour po boku kapely Mara Jade.
A pak přišel covid a vynucená pauza. „Ta pauza ale přišla přirozeně už půl roku před covidem, kdy se naše cesty na čas rozešly. Následná pandemie nám do toho pak jen hodila vidle úplně, takže jsme se v ten moment ani nepokoušeli řešit, jestli budeme pokračovat, dokud se situace postupně neuklidnila a my jsme zase nepocítili tu správnou chuť se znovu zavřít do zkušebny a začít jamovat,“ popisují bratři období, kdy kapela málem zanikla.
Naplno a s novou energií se vrátili v roce 2023. A také začali o muzice přemýšlet trochu jinak. To se projevilo na novém albu Walking Like a Coyote, na němž je jejich hudba různorodější a obsahuje propracovanější motivy, aniž ztrácí svou typickou syrovost. „Snažili jsme se, aby to i ve dvou znělo hutně, ale zároveň tam procpali kousek z toho, co máme každý rád. Od indie vlivů až po tvrdý stoner,“ vysvětlují.
Mohu-li soudit, tak se to povedlo a je to posun správným směrem. Minimálně proto, že se tím jejich hudba stala o poznání zajímavější. Těším se, jak nové skladby budou znít naživo.
Ačkoli se v minulosti u jejich jména často objevovalo klišé o čtyřmetrové kapele (oba bráchové jsou vysocí chlápci), dnes se pánové chtějí soustředit hlavně na hudbu samotnou. Mnohem důležitější je, aby mohli hodně hrát, a také aktuální dění v tuzemských klubech.
Na otázku, co by chtěli vzkázat čtenářům Headlineru, mají jasno: „Hlavně choďte na koncerty! Bez lidí to prostě nejde, scéna je teď celkově trochu línější, tak ať se to zase rozjede.“ Každopádně The Queues jsou zpět v plné síle, připraveni doručit svou syrovou vizi rokenrolu do klubů i na festivalová pódia. Pokud hledáte tip na kapelu, která v sobě nese poctivé garážové srdce a energii, jež vás přibije ke zdi, tak byste The Queues neměli minout.