Dokonce i YouTube je pro jeho generaci už nezajímavý mainstream. Slavíček je možná první českou tiktokovou hvězdou. Některé jeho písně tam mají miliony poslechů. Teď je shrnul na debutovém albu Z pokoje do boje.
Jak člověk přijde na to, že by mohl dělat hudební kariéru přes TikTok? Že tudy vede cesta k úspěchu?
Já jsem si původně nemyslel, že tamtudy vede nějaká cesta ke kariéře. Ani jsem o ni nestál. Neměl jsem od toho žádné očekávání. Ale doma se mi v šuplíku hromadily texty a přišlo mi škoda je neposlat do světa. Bylo by mi asi líto, kdyby je nikdo neslyšel. Takže jsem si řekl, že to prostě zkusím někam dát. Nejjednodušší cestou byl TikTok a později Instagram.
Měl jste představu o tom, co dělat, aby vás lidi začali na TikToku vyhledávat?
Ze začátku žádnou. Myslím si, že první rok jsem vůbec s ničím nekalkuloval. A potom, když jsem postřehl, že mezi lidmi nějaký zájem je a chtějí ode mě další a další písničky, tak jsem si vymyslel svou vlastní strategii.
V čem byla její podstata?
Šel jsem do toho se strategií kvantity, předně proto, že si myslím, že tohle má TikTok rád. A tak jsem tam sypal novou tvorbu skoro obden a čekal, co se chytí a co ne. Tím, jak jsem se víc a víc u lidí objevoval, mě TikTok posouval víc a víc do popředí. A dařilo se to!
Takže vy jste měl tím pádem i výzkum toho, které písničky jsou úspěšné a které písničky tolik úspěšné nejsou.
Jo. Vlastně já pak z TikToku věděl, co mám dát pak na Spotify a tak dále.
A z toho TikToku jste pak šel na Spotify?
Víceméně ano. Byl tam ještě mezikrok na Instagram a pak jsem šel na Spotify. Už s těmi písničkami, které posluchači chtěli.
Ale stejně, v čem je podstata té první fáze? Toho, že vás návštěvníci TikToku začali poslouchat? Tam jsou přece tisíce písniček od stovek autorů. Proč zrovna najednou vy?
Já nevím, tohle vůbec netuším. Myslím si, že jsem chytil nějaký takový vítr, že jsem zněl trošičku jako starší písničky od Xindla X. Ten v tu dobu, když já jsem začínal vydávat svou tvorbu, začal skládat víc popovější rádiové písničky. V tu chvíli se odkryla určitá díra na trhu, a když jsem začal dělat přesně tenhle styl, tak jsem do ní zapadl.
Dokázal byste definovat, jaký druh písniček chyběl v té díře na trhu?
Takové s prořízlejší pusou. Po něčem takovém lidé prahli.
Z vás by byl asi dobrý markeťák, ne? Pojďme ale k písničkám. Říkáte, že se vám doma hromadily písničky. Kolik vám tehdy bylo?
To neříkám, to je tajný.
Ale stejně se musím zeptat, jestli jste třeba ve škole neměl nějaké literární ambice, nějaké literární zájmy.
Jako ve škole vůbec. Já jsem nikdy žádnou literární soutěž nevyhrál, moje básničky se nikam nedostaly.
Aha, psal jste básničky! Kdy vznikla ta první?
Rovnou písnička! Když jsem začal hrát na kytaru, uměl jsem asi čtyři akordy a nějak jsem přišel domů zrovna z tréninku z tenisu, tak jsem začal doma zpívat o tom, že v ledničce nic není. Takže moje první písnička byla o hladu. To se potom rozvíjelo dál. Neměl jsem dárek pro rodiče ani pro sestru k narozeninám, takže jsem jim pro ty příležitosti složil písničky. Vlastně tímhle způsobem mi asi nastartovala moje písničkářská kariéra.
Že mě bavilo psát ty písničky na papír.
Písnička o hladu je tou první písničkou, kterou jste zároveň také nahrál? Prostě ji zaznamenal?
Já jsem si ji nahrál na diktafon a pak jsem ji zazpíval rodičům. Myslím si, že už bych ji nikde nenašel, ale refrén si trochu pamatuju: „Mám hlad, já mám hlad, nevím, co mám sám já doma dělat.“ Takhle nějak to bylo.
Takže to nakonec byla písnička, kterou jste nejenom napsal, ale dokonce i nahrál.
V podstatě ano, ale bylo to fakt jako na foťák. Měl jsem navíc starý telefon, takže to bylo… takové...
Jak se na vaši tvorbu dívali rodiče?
Musím nejdřív říct, že jsem z úplně nehudební rodiny. Oni to nebrali vůbec vážně. Říkali si, že ten kluk je šikovný, ale nikdy neměli nějaké představy o tom, že by ze mě něco podobného mohlo být. Ale vlastně ani já jsem neměl žádnou představu, co s tím. To až potom, co jsem začal nahrávat na TikTok, a měl jsem tam úspěch. Do té doby jsem raději hodně lítal venku, přece jenom jsem z vesnice, takže normální vesnický kluk. A najednou přišly ty písničky a já jsem se začal zavírat doma nahoře v pokoji. Najednou jsem nechodil nikam. Rodiče mi říkali, že bych mohl občas chodit ven… A potom se to všechno prolomilo s mým prvním koncertem. Najednou si rodiče řekli: Tyjo, oni všichni fakt ty jeho písničky znaj! A začalo jim to všechno docházet.
Známe vaši první písničku, ale která je zatím poslední? Kdy jste ji napsal? Včera?
Ano, včera v noci. Včera asi ve čtvrt na čtyři ráno jsem ji dopsal. Ale asi ji nevydám. Druhý den už jsem věděl, že to není ono.
Takhle intenzivně píšete pořád?
Teď jak jsem vydával nové album, tak jsem na skládání neměl čas. Extrémně mi to chybělo. K pravidelnému psaní písní se ale zase musím vrátit, protože tohle je to, co mě na té mé práci baví nejvíc.
Měl jste ve svých začátcích nějaké vzory?
Vzory? Spíš inspirace. Neměl jsem nic jako vzor, podle kterého bych chtěl nějak znít. Ale měl jsem velkou inspiraci ze zahraničí, to byl BoyWithUke.
Americký tiktokový fenomén! Od nás nikdo?
Tady z český scény spíš ti, co jsem v začátcích nejvíc poslouchal. Pokáč, Xindl X… Měl jsem k nim blízko i tou svou kytarovou hudbou. A možná i humorem.
Mimochodem, tihleti kluci časem přešli od svého kytarového doprovodu přímo k doprovodné kapele.
Xindl jo, Poky jenom na větší koncerty, ale nevím, jak to má teď. Přiznám se, že mě to pro příští sezónu taky láká. Chtěl bych mít kapelu, možná s tím spíše počítám, asi už mám basáka a bubeníka, ale ještě to není úplně na papíře. Nechci tedy moc předbíhat.
Máte nějakou oblíbenou písničku, třeba od těch svých inspirací, u které si říkáte, kéž bych ji napsal já?
Mám jednu od Xindla X. A je to Anděl. Stará, dobrá věc, prostě ten Anděl, se kterým víceméně začínal. To mi přijde jako naprosto boží skladba. V době, kdy vznikla a hrála se, mě úplně zaujmout nemohla, protože jsem byl ještě malý, takže až dnes si říkám, že kdyby na mě ta skladba pár let počkala, rád bych ji napsal.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Sloku a refrén!
Jasně. A co dál?
Myslím si, že nějaké dvojsmysly a nějaké poslání.
Nemyslíte erotické dvojsmysly, ale dvojsmysly jako několik vrstev sdělení, že?
Přesně. Musí mít nějaký skrytý význam, nějaké další skryté sdělení. Paralelu nebo něco podobného. A určitě i nějaký příběh, někdy jen schovaný v pozadí.
A ty příběhy si vymýšlíte, anebo jsou to nějaké jevy, které prostě vidíte kolem sebe, nebo dokonce události, které se vám staly?
Z devadesáti procent to jsou věci vymyšlené. No, možná jen z osmdesáti procent. Já mám obrovskou fantazii, a když jí povolím uzdu, tak se to ze mě jen sype.
A je to spíš v tom duchu, že vás něco napadne a musíte to ihned hodit na papír? Anebo to ve vás spíš dozrává časem?
Mě pořád něco napadá. Při čemkoli. Jedu v autě nebo se sprchuju nebo jím. A když mě něco napadne, tak se vším přestanu a snažím se to zaznamenat. Když zrovna řídím, tak zastavím na benzince. Jakmile jsem ve sprše, vyběhnu ven, jakmile jím… Prostě jdu napsat ta slova, co mě napadla, a většinou se mi to povede. Mně fakt stačí jen dvě slova, nějaké sousloví, cokoli, a odrazím se od toho a napíšu z toho celou písničku.
Když vás něco napadá, tak si to zaznamenáváte do mobilu nebo si to napíšete na papír?
Napíšu. V tom jsem konzervativní. Snažil jsem se dokonce psát deníček, protože mi to přišlo takový hezký, ale vydrželo mi to asi půl roku. Ručně tam mám napsané některé úspěšné písničky, třeba Princeznu z Mostu.
Máte hodně písní, které jsou rozpracované, nedokončené? A říkáte si, že „jednou to dodělám“?
Je jich spousta. Je jich dokonce tolik, že až zapomínám, kde je mám uložené. Nebo že je vůbec mám. Ale ano, občas, když si procházím galerii nebo ještě nějaké jiné staré soubory v počítači a slyším nebo vidím, co jsem tam dal do kupy, tak si říkám, ty jó, k tomu bych se měl asi vrátit. Ale málokdy se k tomu opravdu vrátím. Já mám těch myšlenek tolik, že často jsem schopný rozepsat písničku do půlky a najednou mě napadne něco nového a začnu psát nějaký nový song.
A k tomu zbytku se pak vrátíte a dopíšete tu druhou půlku?
Občas se mi to stává. Ale fakt jenom tehdy, když si ten nápad třeba zpívám pořád dokola nebo když se moc líbí na sociálních sítích.
Zkoušel jste někdy psát písničky ne pro sebe, ale pro někoho jiného?
Jo, psal jsem pro Davida Málka. Ty věci myslím, že ještě nevyšly. To je kluk, který teprve začíná. A zkoušel jsem psát s Petrem Lexou, napsali jsme tři písničky, z nichž myslím, že dvě už jsou venku a u té třetí ještě nevím, jak na tom bude. To byla Srdcová dáma a Holka z plakátu. A ještě jsem zkoušel složit něco pro Pavla Calltu, ale tam vůbec netuším, jak to dopadne.
Když říkáte ‚společně s Petrem Lexou‘, nabízí se otázka, jak se vám pracuje s někým ve dvojici, nebo dokonce v autorském týmu?
Je to skvělé, je to pro mě úplně nová zkušenost! Kolikrát bych se na něčem zasekl, ale ten druhý přinese nějaké řešení. A když se zase zasekne on, tak najdu řešení já. Když si dokážeme vyjít efektivně naproti, je to radost pracovat. Ale je důležité, abychom si spolu dobře sedli, a taky když je dobrá nálada.
Když píšete pro někoho jiného, myslíte na to, pro koho to píšete? Že mu to píšete na tělo?
Jo, jo. Stává se mi to. Hlavně když si pozvou umělci mě na nějaký songwriting. Chtějí něco ze mě, ale zároveň chtějí něco takového, co je jen a jen pro ně. A tak já něco nahodím, třeba rytmus, nahodím kytaru, nahodím nějaká slova. A oni řeknou buď jo, to je dobrý, nebo to je moc, anebo dal bych tam akorát tohle slovo, protože já bych to neřekl tak jako ty.
Když skládáte písničku, tak ten tvůrčí akt rozjíždíte rovnou s kytarou nebo máte nejdříve text? Anebo ty věci vznikají dohromady?
Vznikají dohromady. Já musím vzít kytaru, zkusit nějakou melodii, pak si řeknu nějaká ta dvě slova, třeba zrovna ta, co mě napadnou ve sprše, a od toho se pak odvíjí další kroky. Ale písničku, co jsem napsal včera, tu jsem složil bez kytary. Vlastně jsem si k ní tím pádem napsal jenom text bez doprovodu, takže i proto se může stát, že ji asi nepoužiju.
Tomu se dá rozumět tak, že když vás napadnou nějaká ta sousloví, tak už k tomu musíte mít zároveň nějakou melodickou představu?
Ano, když mě napadne prostě jenom „mňam mňam“ a řeknu si oukej, bude tam v textu mňam mňam, tak si k tomu musím hned vzít kytaru a vymyslet k tomu nějaký akord. Potom už to vždycky nějak dám do kupy.
Předěláváte písničky, které už jste jednou napsal?
Ne, nedělám to. Možná jednou jsem to udělal.
Začínáte spíš refrénem a pak k tomu připojíte sloky nebo sázíte spíš na první verš?
Jak kdy. Já tady v tom vůbec nepostupuju systematicky. Většinou ale asi začínám refrénem, zvlášť když mě napadne chytlavá melodie. A od toho, co zpívám v refrénu, pak dokážu napsat sloky – před něj i za něj. To je takový skill, za který jsem vděčný, o kterém ani nevím, jak jsem ho nabyl, ale prostě nějak funguje. Ale jak říkám, začít refrénem není pevné pravidlo.
Co tvůrčí prostředí? Skládáte doma?
Ano, skládám doma. Ze všeho nejvíc potřebuju klid. Zvládnu to i jinak, zkoušel jsem kolikrát skládat i při něčem. Třeba když někdo někde mluvil a já jsem zrovna neměl co dělat, tak jsem si snažil psát písničku. Ale to mi nejde úplně dobře. Já holt musím na skládání mít klid a musím být někde zavřený.
Když jste říkal, že jste tu poslední písničku dokončil v půl čtvrté ráno, tak to vypadá, že patříte spíš mezi noční autory.
Múza ke mně přichází pravidelně po deváté hodině večer, takže potom jenom záleží, kdy tu písničku dopíšu. Třeba to trvá až do rána. Nebo jen chvíli.
Míváte pak vítězný pocit, že to se mi povedlo?
Občas ano. Měl jsem to třeba u písničky Až po uši. Když jsem si ji konečně zahrál, věděl jsem, že jsem to trefil. Protože jsem ji napsal relativně rychle. Ta byla fakt napsaná během hodiny. A vlastně jsem ani nestíhal v hlavě zpracovávat to, co všechno jsem v ní napsal.
Používáte někdy sprostá slova?
Jo, já se jich nebojím.
A do jaké hloubky jdete? Jenom občas nějaká ta prdel nebo volíte ještě bohatší výrazivo?
Dřív jsem měl prořízlejší pusu, teď se přece jenom snažím trochu krotit, ale když mi tam to sprosté slovo sedne, tak ho tam nechám. Ale nejsou to žádné extrémy, nejsem přece žádný rapper.
Představujete generaci, která už vyrostla na výuce angličtiny. Používáte hodně anglismy?
Anglismy sem tam ano. Ale myslím si, že i když je občas použiju, pořád toho není tolik. Vnímám to i od skupiny fanoušků, kteří za mnou chodí, a jsou mezi nimi i starší lidi, kteří mi chválí texty, protože jim rozumí a moje slova jim dávají smysl. Takže si myslím, že těch anglických slov tam zase není tolik. Navíc mnohá z nich už v češtině zdomácněla.
Zkoušel jste někdy napsat písničku přímo v angličtině?
Zkusil jsem to, ale moje úroveň angličtiny není tak dostatečně dobrá, abych to někdy zkoušel znovu.
Pak existuje jeden takový problém, typický pro českou muziku, a to jsou obrácené přízvuky. Jak se k nim stavíte?
Od lidí, co učí v hudebce nebo třeba od mých známých, slýchám, že mám zvláštní a zároveň chytlavý a dobrý frázování, takže já s tím vlastně asi ani problém nemám. No, prostě, jak mi to jde do pusy, tak se s tím nějak poperu.
Myslíte si, že písničky, které jsou moc vážné, fungují u publika méně?
Není to pravidlo. Když je ta písnička dobrá, tak si své posluchače vždycky najde. Ale přece jenom, když je písnička vážná a vyznívá moc depresivně, tak si ji člověk asi nepustí každý den. Pustí si ji jenom tehdy, když má na ni náladu nebo ji potřebuje slyšet. Zatímco nějaký šťastný song si může pustit úplně každej den, třeba když jede do práce, a nějak to jeho duši nezatíží. Ale stejně si myslím,
že může být úspěšná i vážná písnička.
Když píšete novou písničku, napadne vás, jak by k ní měl vypadat videoklip? Neznamená, že ho zrovna na ní budete mít, ale že vás to jen tak napadne.
Bavili jsme se o tom s Reginaldem, že oba máme jednu podobnou vlastnost, totiž že když píšeme texty, tak si k tomu představujeme obraz. Že tu písničku vidíme. Možná je to nějaký pozůstatek z dětství. Když jsem psal všelijaké krátké básničky, tak jsem si k nim kreslil obrázky. Čili já si často tu píseň představuju jako klip a jakou by měl atmosféru. I když ho nikdy nenatočím, ta představa mi pomáhá při utváření celého songu.
Seznamte se
Slavíček je maskovaný popový fenomén z TikToku. Vystupuje v šedivé kapuci a za tmavými brýlemi. Před rokem a půl zaujal písní Až po uši a několika EP. Letos vydal první dlouhohrající desku Z pokoje do boje, na které mu hostují Pokáč či Renne Dang.