Kdo navštívil Andalusii, často se nemůže zbavit domněnky, že tu spousta věcí probíhá odlišněji než ve zbytku země. I čas, ten obzvlášť. Vnímáte, jak se místní považují za Andalusany a teprve až pak za Španěly. Katolictví se tu na každém kroku rve se zbytky muslimské říše Al-Andaluz a i to moře na březích šumí jinak. Andaluské pocity sice definovat nedokážete, vzít si je ale nenecháte. Také vás napadne, že snad nikde jinde než v Andalusii nemohlo vzniknout flamenco, natož andaluský rock: požehnaná slitina americké psychedelie a britského progresivního rocku s flamenkem a andaluskou lidovou hudbou.
Rocková revoluce, ke které tu v 70. letech došlo, se v jádru nelišila od těch ve zbytku světa, i tady se mládež z gruntu chopila příležitosti podvratně se postavit rodičům v časech shodujících se s hlubokými politickými, sociálními a kulturními proměnami společnosti. Andalusané se ovšem jako první ve Španělsku osvobodili od vnucování zahraničních rockových vzorců a přišli se zcela novou formou.
„Dlouhovlasatí mladíci chtěli v Andalusii znít jako Frank Zappa, Pink Floyd, King Crimson nebo Jimi Hendrix, jenomže si nemohli pomoct, v genech měli Antonia Mairenu, Manuela Torreho a La Niñu de los Peines. Spojili to, co slyšeli zvenku, s tím, co cítili v sobě, a před hamburgery dali přednost gaspachu,“ napsal Ignacio Díaz Pérez v knize Historia del rock andaluz.
Rock andaluz, jak říkají Španělé, sice od roku 1985 nadlouho zmizel z radarů, po celý čas ale existoval. Pravda, především v andaluské kolektivní paměti, nicméně pravidelné návraty legendárních kapel na pódia, nepřeberné množství kompilací a reedic, neusínající fanouškovské weby, oslavné zmínky v médiích a velkolepá oslava andaluského rocku na Bienale de Flamenco de Sevilla v roce 2008 za účasti řady velkých osobností se na sebe nabalovaly jako sněhová koule do té míry, že se velkým překvapením roku 2025 mohla stát nová skupina Frente Abierto. Na debutovém albu Guerra A Todo Eso radikálně smíchala doom metal s hard rockem, elektronikou a hlasy dnešních flamenkových hvězd: Ángeles Toledano, Lely Soto, Israele Fernándeze a Sebastiána Cruze. Po svém, na každý pád ovšem s přiznanou úctou k věčné obrodě „soundtracku hudební historie Andalusie“.
K té se hlásí také skvělá sevillská skupina Derby Motoreta’s Burrito Kachimba, ale daleko přímočařeji, až se o ní mluví jako o té, co nastartovala druhou vlnu andaluského rocku. „Pro nás jsou Smash, Pata Negra a Triana klíčem k našemu hudebnímu vzdělání. V Seville se tehdy vytvořil vír, ve kterém se spojilo flamenco s rockem. Tehdy ale se záměrem obrátit se k našim vlivům, aby se vytvořilo něco současného. My děláme vlastně to samé a v našich nejdivočejších snech to přirovnáváme k té legendární éře, ale přenesli jsme ji do dnešní doby,“ řekl Dandy Piranha, zpěvák s nakřáplým flamenkovým hlasem, podtrhující se zbývajícími členy návrat do minulosti dlouhými vlasy, vintage oblečením a mutací Triany, Led Zeppelin a King Gizzard & The Lizard Wizard.
Hluboké kořeny
Proč se zapomenutý lokální žánr bezesporu patřící do jiné éry dnes znovu vrací na výsluní a osvojuje si dávné narativy? Odpověď nikdo pořádně neví, ale že to tak má být, si ve Španělsku myslí hodně lidí. Jedna přesto možná vydá za všechny: ačkoli se svět mezitím změnil, inovativní potenciál autentického andaluského fenoménu měnícího na svém vrcholu v 70. letech dějiny flamenka a španělské rockové hudby se podle všeho dodnes nevyčerpal. Nepřestává podněcovat k tvůrčí svobodě bez zábran i současné tvůrce, dalece přitom vzdálených od nostalgického retra. S minulostí se nerozcházejí, jen ji přizpůsobují době.
Sběrač krevet a mořských plodů José Galá zpívá flamenko odmalička, protože to podle jeho otce prý na trzích v Jerez de la Frontera pomáhá nalákat zákazníky. Není cikán, ale pochází ze čtvrti San Miguel, kde dodnes žije cikánská flamenková aristokracie. Umělecké jméno José de los Camarones si zvolil až později, když se pouliční prodavač krevet pustil do zpěvu na veřejnosti. Setkával se s velikány, natočil i několik alb, většinu kariéry ovšem s klasickým flamenkem strávil v ústraní. Na sklonku života vsadil na andaluský rock, moderní poezii a mysticismus. Dobře udělal: debutové album Anclé mi alma mu v roce 2022 přineslo zaslouženou slávu. Nejen hudební, stal se modelem značky Gucci a režisér Gonzalo García Pelayo ho obsadil do svých filmů.
„Mám třináct sourozenců. Otec mě vzal ze školy v devíti letech a poslal sbírat korýše. Prošel jsem si peklem a neměl čas být dítětem. Zpívám hodně o bolesti, protože flamenco, ve kterém není místo na lež, považuji za lék na zármutek,“ tvrdí José de los Camarones, uchvacující avantgardisty i puristy svéráznou adaptací andaluského rocku a nesmírnou touhou překvapovat. Na albu Aventuremos la vida v roce 2025 třeba spojil lyrický flamenkový styl malagueñas se středověkými mystickými verši svaté Terezy od Ježíše, obdivem k Pink Floyd a sborem jeptišek z kláštera Santa Rita.
Naším časem je rock a prostorem Andalusie
Klerofašistický totalitní režim generála Franka dosáhl toho, že se Španělsko v 50. letech ocitlo v mezinárodní izolaci. A tak Vůdce země z Boží milosti přišel s nápadem, jak autokratickou diktaturu nalakovat na růžovo a naplnit přitom státní kasu. Nebývale podpořil flamenco, vrazil ohromné peníze do umělců, klubů a zahraniční propagace. Dostal ho na stránky světových médií, na světovou výstavu v New Yorku a do Hollywoodu.
Žánr ideologicky zneužil a proměnil v barvotiskový obrázek Španělska. S jediným cílem: nalákat do země turisty. Kupodivu uspěl: za horkokrevným flamenkem se jich v 60. letech s naditými peněženkami hrnuly miliony a pomohli nastartovat hospodářský růst. K čemu v takovém případě dochází, dobře známe: část umělců výnosnému zájmu podlehla a namísto vývoje se flamenco zapouzdřilo v konzervatismu nebo nabízelo jako kýč pro turisty. Mládež se od takového flamenka distancovala a svobodného ducha si zachovalo jako kdysi pouze v soukromí.
V něčem se však Franco přepočítal: s turisty totiž do Španělska masově proudili hippies a také ho nenapadlo, jaký bič si na sebe uplete otevřením přístavů pro americkou námořní flotilu a vybudováním amerických vojenských základen nedaleko Sevilly a Cádizu. A protože historicky platí, že kam vstoupí americký voják, tam se rozduní rock, mladí Španělé se vzápětí dostali do přímého kontaktu s nejnovějšími americkými nahrávkami, které během tuhého režimu mohli poslouchat pouze z Rádia Luxembourg. Vojáky dovážená alba okamžitě pronikla do specializovaných pořadů sevillských rádií, hrajících jako první ve Španělsku skladby Grateful Dead, Boba Dylana, Janis Joplin, The Doors, Franka Zappy nebo Jimiho Hendrixe.
Z dobového tisku se dozvídáme, že na ulicích katolické Sevilly propuklo kalifornské hnutí lásky. Se vším všudy: dlouhé vlasy, pestré oblečení, drogy, sexuální svoboda, psychedelický rock a poezie Alana Ginsberga. A jestliže mělo podle producenta Ricarda Pachóna flamenco znovu explodovat, s americkým rockem, a brzy nato i s britským art rockem se mu dostalo toho nejlepšího spojence. A tak zhruba vznikl andaluský rock. Ve Frankově režimu měl navíc všechny parametry kontrakulturního a společensky podvratného dění a desítky živelně vznikajících skupin s ohromnou posluchačskou základnou vytvořily sociokulturní fenomén, o kterém se dnes učí ve školách s připomínkou skupin Venena, Imán, Alameda, Medina Azahara, Cai a desítek dalších.
„Miloval jsem Beatles, ale protože nejsem hudebník a nemohl být Paul McCartney, stal se ze mě Brian Epstein,“ řekl Gonzalo García-Pelayo, prý hudební producent „z leknutí“, kterého nejlépe charakterizuje název jednoho z jeho desítek filmů: Přestaňte s těmi zákazy, už je nestíhám nedodržovat. Formativní ideolog andaluského rocku preferující spíš název „rock con raíces“ (rock s kořeny) v roce 1967 založil v Seville undergroundový klub Dom Gonzalo. První, kde se hrál americký rock, blues, Pink Floyd nebo Otis Redding a dalo se v něm sehnat LSD. Gonzalo García-Pelayo je spojený s významným labelem Gong a průkopnickými kapelami a novinář Fran G. Matute ho vystihl dokonale: „Zatímco jiní ještě spali, on už tam byl a všechno obrátil vzhůru nohama.“
Má se za to, že andaluský rock by existoval i bez Gonzala Garcíi-Pelaya, ale jednalo by se prý o úplně jiný příběh. Renesanční producent a filmový režisér proslul systematickým přemýšlením a trpělivostí. Což se mu v 90. letech vyplatilo: tak dlouho sledoval v kasinech otáčení rulety, až objevil její konstrukční nedokonalosti a po celém světě, včetně Las Vegas, díky tomu legálně vyhrál miliony dolarů. A takhle to má prý celý život, takže vstup na hudební scénu u něho nepřišel náhodou. V Paříži si koupil album Sketches of Spain od Milese Davise a doma zjistil, jak hodně se do něho promítly inspirace flamenkem a andaluskou lidovou hudbou. V klubu Dom Gonzalo pak vyprávěl, že když něco takového dokázal newyorský jazzový trumpetista, proč by se potom nemohlo spojit flamenco s rockem.
Hlavní oporu našel v kytaristovi Gualbertu Garcíovi ze sevillské čtvrti Triana, kde se mu flamenco dostalo pod kůži, aniž by o to stál. Antoniu Rodríguezovi bylo sice sedmnáct let, ale bubnoval jako zkušený veterán. Baskytarista Julio Matito výborně zpíval anglicky a dánský houslista Henrik Michael Liebgott pomáhal sledovat linku britského progresivního rocku. Lidé po nové skupině Smash šíleli, ale to hlavní mělo teprve přijít po návratu Gualberta ze Spojených států, kde navštívil festival ve Woodstocku, viděl koncert Jimiho Hendrixe a zajamoval si s Grateful Dead. Na cestě domů se pak zastavil v New Yorku, aby si koupil sitár a začal na něho hrát jako flamenkový kytarista. Seznámil se tady také s Frankem Zappou. V klubu pak kapele oznámil, že nevidí žádný důvod, aby zněla jako další Cream: „Naším časem je sice rock, ale prostorem Andalusie.“
Triana. Foto: Press
V roce 1969 vydali kanonické generační prohlášení Manifiesto de lo borde, se kterým se přihlásili k hnutí hippies a celosvětové rockové revoluci, nicméně z andaluského pohledu: „Představte si Boba Dylana v pokoji s lahví sherry, kytaristou Diegem del Gastorou a zpěvačkami Fernandou a Bernardou z Utrery udávajícími rytmus a řekněte mu: a teď zazpívej své písně. Co by se asi tak v Dylanovi odehrálo? To samé, co cítí Manuel Molina, když začne zpívat bulerías s elektrickým zvukem.“
Za nápadem přijmout cikánského flamenkového zpěváka a kytaristu Manuela Molinu stál producent Richard Pachón: z hlavy mu totiž nešlo fusion album Rock Encount natočené v roce 1966 americkým jazzovým kytaristou Joe Beckerem se španělským kytarovým mistrem flamenka Sabicasem. Tak proč to nezkusit u Smash. Humorné na tom bylo, že Molina na nabídku kývl pouze s podmínkou, že ho producent zbaví zodpovědnosti za výsledek. Jistý si totiž nebyl. Slavnou skladbou El garrotín s jeho hlasem pak Smash v roce 1971, aniž by si toho byli vědomi, odmávli éru andaluského rocku.
Chceme cítit něco, co voní životem
U desetiminutové hymnické skladby Abre la puerta (Otevři dveře) skupiny Triana nepodléhejte pouze udávanému faktu o převratném milníku, sálá z ní především touha po svobodě. Pronesl ji bolestně vykupitelským hlasem zpěvák Jesús de la Rosa na jaře 1975, několik měsíců před smrtí diktátora Franka: „Chtěl jsem vylézt do nebe, abych viděl, a sestoupit do pekla, abych pochopil důvod bránící nám vidět. Otevři dveře, mé dítě. Den se chystá začít. “
Skupina Triana byla pojmenována po bájné, kdysi cikánské sevillské čtvrti, kde flamenkový nářek dostal svou městskou podobu. Debutové album vydané původně bez názvu otevřela skladbou Abre la puerta. Začalo se mu brzy říkat El patio, to podle obalu výtvarníka Máxima Morena, který trojici zachytil na dvoře jejich pavlačového domu. Zpěvák, autor většiny skladeb a klávesista Jesús de la Rosa, kytarista Eduardo Rodríguez Rodway a bubeník Juan José Palacios Orihuela „Tele“ ho natočili za poslední peníze. Každé vydavatelství je odmítlo, a když je vzal pod křídla label Gong, prodalo se ho necelých třicet kusů. Nejnaléhavější oratorium španělské společenské transformace svého ale bez jakékoli propagace za několik měsíců dosáhlo: mládež si ho vybrala za manifest nového smyslu života v klíčovém okamžiku Španělska a vyšla s ním do ulic.
A tlaku ustoupili také nemilosrdní kritici: ačkoli ideologii Triany nerozuměli, celostátní triumf zanedlouho vyprovázející přechod země k demokracii jí neupřeli. Nemohli, tak naléhavým jazykem trio mluvilo. I na druhém albu Hijos del agobio (Děti úzkosti): „Chceme cítit něco, co voní životem a rozproudí nám krev vášní.“
S těmi dveřmi to Triana myslela jinak, v reálu je ale otevřela pro naprosto novou hudbu s momenty maximální nádhery. „Před nimi toužila každá skupina znít jako King Crimson nebo Pink Floyd, pak už každá jen chtěla napodobit Trianu s hlasem Jésuse,“ napsal ve své knize Ignacio Díaz Pérez. Odkryl v ní zrod naprosté klasiky v průlomovém příběhu nemožné lásky mezi flamenkem a progresivním rockem, styly, které by se jinak nikdy tímhle způsobem nesetkaly.
Proto zůstává Triana, ve studiu a na koncertech rozšířená o další hudebníky, nesmrtelná, ačkoli do takové pověsti už v roce 1979 přispěla jen třetím albem Sombra y luz. Statisícový prodej a plné sportovní arény skupině dost zamotaly hlavu a o následném přijmutí pop rocku se dodnes vedou spory, kam by úspěch Trianu přivedl, kdyby vše neuťala tragédie. 14. října 1983 totiž Jesús de la Rosa ke zděšení Španělska zemřel na následky autonehody. Mnozí v tom viděli boží zásah, protože o dva roky později podlehl nastalým okolnostem i andaluský rock. Převálcoval ho další španělský fenomén z úsvitu demokracie: celostátní hnutí Movida madrileña vzešlé z madridské kontrakulturní scény.
„Obdivoval jsem mnoho umělců, ale nikdy neměl žádnou modlu, vlastně ani nevěřím, že modly existují,“ prohlásil Jesús de la Rosa ještě předtím, než se „chytil větru, aby mohl létat“. Je pochován v městečku Villaviciosa de Odón, stejně jako od roku 2002 bubeník „Tele“, a když Gonzalo García Pelaya na hřbitově chystal premiéru filmu Todo es de color věnovaný Trianě, k hrobům se sjely tisíce fanoušků andaluského rocku, který podle nich nikdy nezemřel, jen si na delší čas zdřímnul, aby ho zpěvák El Canijo de Jerez a mladá skupina Los Estanques loni kouzelně probudili.
Na otázku, jak k takovému nepravděpodobnému setkání došlo, se novinářům dostalo jednoznačné odpovědi: „Společně ilujeme Trianu a vždycky jsme chtěli natočit album andaluského rocku.“ Nakaženi honbou za rockovou krásou, jak se psalo v Manifiesto de lo borde, k němu na albu Lágrimas de plomo fundido (Slzy roztaveného olova) přistoupili z pohledu 70. let už třeba pinkflodovským obalem a povahou zvuku. Při poslechu s vámi zatřesou ozvěny důvěrně známých kytarových riffů a melodických postupů, přesto nikoho pouze nenapodobovali.
Po svém interpretují své oblíbené období, které prý Los Estanques s osobním ručením a v atraktivní formě usadili do nevyhnutelné potřeby propojit svůj dosavadní psychedelický indie rock z Kantábrie s někým, o kom nepochybovali, že bude jejich člověk. Už jen proto, že o deset let starší zpěvák El Canijo de Jerez prý s flamenkem, katalánskou rumbou a „cádizským pouličním surrealismem“ nakládá jako rocker, kterého nikdy nepřestali bavit Beatles. „Podle mě neexistuje opravdový hudebník, který by neměl rád Beatles. Je to jako nemít rád Bacha nebo Beethovena,“ tvrdí vůdce skupiny, zpěvák a kytarista Íñigo Bregel považující jinak za bibli britský progresivní rock.
Za El Canijem de Jerezem stojí dvě proslulé kapely: Los Delinqüentes a G-5. A také sólová kariéra, a přesto, když za ním přišli kluci hrající teprve od roku 2017, neodmítl je a hned z první společné skladby El murmullo de los perros bylo zřejmé, jak k sobě mají blízko.
Zpěvák navíc přišel s nápadem z říše snů: zkontaktoval osmdesátiletého veterána Gualberta, aby se k nim přidal s kytarou a sitárem v závěrečné experimentální esenci andaluského rocku Lacrime di piombo fuso. „Tady si každý dělá, co chce. Kromě mě, já si totiž pořád dělám, co chci. Proto jsem samý průšvih. Je mi to líto, ale musím ti říct, že jsme připraveni udeřit,“ zpívají v jakémsi prohlášení Estamos listos para golpear přeskakujícím z uřvané punkové naštvanosti do hard rocku Deep Purple. Jistě, album připomíná chaos, nicméně natočený s láskou a neodolatelným způsobem, kdy se k nim do výbuchu rockové psychedelie Ciclo Vital přidává s flamenkovým hlasem také José de los Camarones.
Španělský tisk neměl pochyb: album Lágrimas de plomo fundido zařadil mezi nejlepší nahrávky roku 2025 s poznámkou: něco takového už tu dlouho nebylo. Andaluský rock se vrátil.