Obrázek k článku Satisfvcktion: Třiatřicet let rokenrolu. Současnost je načančaná, kapelám často chybí špína
| Lukáš Rešl | Foto: Šárka Belešová

Satisfvcktion: Třiatřicet let rokenrolu. Současnost je načančaná, kapelám často chybí špína

Třiatřicet let na kytarové scéně. Zažili úspěšné vzestupy a společné koncerty s Kiss nebo Faith No More. Ale také pády, změny v sestavě a nedostatek uznání. S odstupem času se už smíření Satisfvcktion nemají potřebu někam za každou cenu hnát a po osmi letech vydali na konci listopadu sedmou dlouhohrající desku s titulem Leaver. Na ni se skladatelsky vyšvihli a zároveň překvapili spoluprací s producentem Tuem Madsenem.

Pro mnohé jsou Satisfvcktion jistoty tuzemské klubové scény. Kapela, jejíž historie sahá do začátků devadesátých let, byla vždy ovlivněna různými hudebními směry, ale držela si vlastní rukopis a tvář. Osobně bych jejich muziku popsal jako metalový crossover s pořádně naturálním soundem, ze kterého jsou živost a určitá „uvěřitelnost“ zkrátka cítit.

Tenhle atribut teď „Satis“ potvrdili i na sedmém albu Leaver, o jehož mix a master se postaral producent Tue Madsen. S dánským zvukovým mágem, který má ve svém portfoliu jména jako Meshuggah, Ektomorf, Heaven Shall Burn nebo Baby Metal, vytvořili zvukově vypiplanou desku, jež bezesporu patří mezi nejlepší nahrávky kapely.

Nastal proto čas probrat její příběh s hlavním protagonistou a zakladatelem projektu, zpěvákem Broňou Míkou, a také služebně nejmladším kapelním členem, bubeníkem Radimem Píglem. Vyjma samotné desky došlo v průběhu rozhovoru i na koncerty s Kiss a Faith No More, které kapelu v devadesátých letech posunuly do popředí domácí klubové scény.

Pánové, po osmi letech vám vyšla sedmá deska s názvem Leaver. Jak vám zní?

Radim: Obvykle člověk krátce po vydání desky nebývá hned spokojený, ale v tomhle případě musím říct, že jsme na výsledek všichni v kapele pyšní. Hlavně díky tomu, že jsme v rámci ní podnikli kroky, které jsme dřív nikdy neudělali.

Jaké?

Radim: Poprvé jsme nechali desku míchat a masterovat v zahraničí. Také jsme jí dali mnohem více času, celkově jsme celému procesu věnovali dva roky. To je na výsledku, myslím, dost znát. Máme z toho dobrý pocit a také fanoušci zatím vypadají, že se jim to dost líbí. Přitom si osobně myslím, že zrovna tahle deska je mnohem komplexnější a tím pádem i náročnější na poslech.

Ta deska má opravdu velmi pěkný zvuk. Je to asi dáno především tím mixem a masterem, o který se postaral dánský producent Tue Madsen. Album jste přitom ale nahrávali ve studiu Šopa v Lipově…

Broňa: Vlastně jsme dokončovali práci ve studiu a přišel za námi Réna Paveza z metalových Locomotive, kteří právě u Tuea Madsena dělali svou poslední desku. Sám Réna je s ním kamarád, a proto nám ho doporučil a zkontaktoval nás s ním. Tehdy nám Réna říkal: Hele, a nechcete to smíchat venku? Tue je úplnej magor a udělá vám z toho super zvuk! Chvilku jsme se samozřejmě cukali, protože nám bylo jasné, že to bude stát spoustu peněz. Nakonec jsme si ale sedli a řekli si: Proč ne, zkusíme to, kdy jindy než teď. Jednu skladbu jsme mu zaplatili a on nám hned za dva dny poslal tak skvěle zmastrovanou pecku, že jsme si z toho sedli na prdel.

Radim: Nebylo zkrátka o čem… Museli jsme u něj udělat celou desku. Zároveň ale musím dodat, že jsme se samotným nahrávacím procesem v Šopě byli moc spokojení.

Broňa: Ten mix tomu samozřejmě hodně pomohl. Ale je pravda, že ta deska zněla dobře už ve studiu a písničky už měly tenhle ksicht. Vybrali jsme ty nejlepší riffy a poskládali to tak, aby to bylo všechno pestré.

Radim: Vybírali jsme ze třiceti demáčů nahraných během posledních osmi let, což nám dost usnadnilo práci. Spousta kapel se v krátkých časových úsecích dost vykrádá a z logiky věci využívá třeba podobných riffů. Leaver je naopak pestrá deska, na které jsme za ta léta využili všechno možné, co nás bavilo. Přiznávám ale, že mě na konci překvapilo, jak je ta deska rozmanitá.

Musí být fajn pocit vědět, že se na vaší hudbě podílel producent, který má ve svém portfoliu jména, jako jsou Meshuggah, Heaven Shall Burn, Kataklysm nebo Dark Tranquillity…

Broňa: Spolupráce s Tuem pro nás byla obrovskou zkušeností. Desku jsme mu v podstatě celou posílali ve stopách a on nám během týdne poslal všechno kompletně smíchané. Neřekli jsme k tomu skoro nic. Zatraceně dobře to udělal… Když jsem později mluvil s Rénou, tak mi sám říkal, že z toho byl Tue úplně nadšený a zároveň překvapený, jak moc se mu to líbilo.

Radim: Bylo hlavně fajn, že pochopil, o co nám na té desce šlo.

Na váš Bandzone jste po vydání napsali: „Zvuk desky chtěli mít Satisfvcktion ‚špinavý‘, aby měl drive, ale byla zachována konkrétnost každého nástroje. Ne však za cenu ‚eurozvuku‘…“ Co myslíte tím eurozvukem?

Radim: V posledních třeba osmi letech vydávají kapely hrozně uhlazené desky, které jsou načančané a urovnané na setiny kliku. Chybí v tom často nějaká špína, ta hudba prostě ztrácí šťávu…

Broňa: Taky dnes nepoznáš jednu kapelu od druhé. Jasně, my jsme staří pitomci, kteří vyrůstali na starých nahrávkách, přičemž každá byla jiná. Tehdy jsi všechno podle zvuku poznal… Dneska ti začne hrát jakákoli muzika a většinou nevíš, co to hraje za kapelu, protože všechny zní podobně. Proto jsme i s naší deskou chtěli, aby nástroje měly trochu přesah nad samotnou produkcí. Zkrátka, dostat do toho ten rokenrol.

Rozumím. Je pravdou, že devizou vaší nové desky je rozhodně určitá zvuková syrovost.

Broňa: Vždycky jsme se snažili dělat poctivé desky s tím, aby z nich byla cítit živelnost. Pro nás prostě není důležité mít všechno dokonale nahrané a upravené.

Radim: Víš, i kytarové riffy jsou dneska už o ničem. Kapely to stříhají po dobách nebo šestnáctinkách, aby to všechno bylo opravdu vypiplané. Po chvilce tě to ale začne nudit, protože tam není nic, co by s tebou nějakým způsobem hýbalo.

Pojďme se přesunout k jednotlivým skladbám desky. Ještě před jejím vydáním jste vydali jediný videoklip k singlu Sick Love. Hostuje na něm zpěvačka Hanka Kosnovská z rockové skupiny Nil. Věděli jste dopředu, že to chcete pojmout jako duet?

Broňa: Ano, od začátku jsem měl tuhle představu. Vlastně jsem chtěl mít vždycky na desce duet. Tahle písnička k tomu vyloženě vybízela. Jsou v ní před refrénem dvě sloky, u kterých jsem si říkal, že to je přesně ten prostor, kde bych si představoval ženský vokál.

Jak jste zpěvačku vybírali?

Radim: No, původně jsme mířili hodně vysoko, protože jsme chtěli oslovit britskou zpěvačku Skin ze Skunk Anansie. Náš dvorní textař Jan „Wagon“ Hvizdoš totiž žije v Anglii a s její kapelou se zná osobně. Úplně naslepo bychom to určitě nezkoušeli a ani bychom se k ní nedostali…

A proč to nedopadlo?

Radim: Museli jsme to zkusit přes její manažery, ale ti nijak nereagovali. Tak jsme to přestali hrotit.

To je škoda…

Broňa: Zkoušeli jsme pak jiné varianty a nakonec jsme se obrátili na Hanku, kterou známe osobně. Věděli jsme, že ona to tam správně nasází a všichni budeme spokojení. Takže volba za nás byla nakonec skvělá.

Určitě, hezky si to tam sedlo. Jen mě překvapilo, že ona obdobně tvrdší muziku nedělá…

Broňa: Hanka je tak univerzální zpěvačka, že jí nedělá problém zazpívat pomalu cokoli. Já jsem jí to samozřejmě předzpíval, aby věděla, jak si to představuji. Ona pak přijela do studia a dala to na první dobrou.

Videoklip k singlu vám dělal známý videomaker Radim Věžník. Utvářeli jste si námět sami?

Broňa: Ano, Radimovi jsem poslal svou představu, jak by to mělo vypadat. Jenže na místě natáčení už musíš hodně věcí měnit na základě různých okolností. Něco prostě nešlo udělat a s tím nám právě Radim vždycky skvěle pomohl. Natočili jsme s ním teď i čerstvý klip k singlu Waterfall, který tematicky pojednává o jakýchkoli závislostech.

Osobně mě z desky nejvíce baví skladba The System of the Down. Zábavná je v ní nosná klávesová plocha, která mi dost evokuje spíše powermetalové kapely. Zároveň ta písnička ale pěkně graduje…

Broňa: Ten power metal určitě dělají klávesy, které nám nahrával Pavel „Dvorkys“ Dvořák ze symfonic-metalové kapely Sebastien. Takže se nedivím, že ho tam slyšíš. On má rád velké symfonické plochy a my jsme mu v tom nechali dost volnou ruku. Tyhle jeho motivy se nám líbily, takže jsme je tam nechali.

A jaký je celý příběh té skladby? Mimochodem, pěkně graduje.

Radim: Je to vlastně šuplíkovka… Zrovna ten gradující závěr jsme dodělávali až ve studiu. Podobně tam vznikla i ta kytarová souhra, kterou v písničce slyšíš v jejím závěru.

Broňa: Dělali jsme ji před několika lety v době covidu. Říkali jsme jí „Obrácená“, protože, když jsme ji dělali ve zkušebně, tak jsem si tu skladbu omylem zaznamenal na video otočené vzhůru nohama.

Zaujala mě také skladba Silence and Whisper. Zde mi zase připadá, že jste sáhli po více industriálních prvcích s thrash-deathovými kytarami. Skladba má i slušný groove.

Radim: Ta se pro změnu jmenovala „Remcálek“, protože Broňa furt remcal, že tam není spokojený s vlastním zpěvem.

Broňa: V původním demu je dokonce slyšet, jak tam nadávám a jsem protivný. Haha!

Radim: Ale jinak se ta songa dotahovala na poslední chvíli, protože jsem cítil, že potřebujeme tvrdší skladbu. V prostřední části jsme ji chtěli trochu zrychlit. Kytarový riff v tom partu nám až zpětně připomněl, že to vlastně zní jako Machine Head. Ty máme koneckonců hodně rádi.

Ti jsou v ní dost slyšet! Každopádně pokud byste vzali tuhle desku a srovnali ji s předešlými, v čem je podle vás nejvíce jiná? Osobně bych řekl, že jí dominují opravdu velké a silné refrény.

Broňa: Dříve jsem často slýchával, že v Satisfvcktion využívám hodně složitých zpěvů a měl bych celkově trochu ubrat… Že je prý pro lidi obtížné si s námi zpívat. U téhle desky jsou proto mnohem více přímočaré refrény.

Jak to máte s texty?

Broňa: Poslední dvě desky nám otextoval náš kamarád Honza Hvizdoš, který žije v Anglii. Dost nám tahle spolupráce vyhovuje. Třeba na prvních albech jsem si texty psal sám, ale zjistil jsem, že mě daleko více baví dělat muziku než samotné texty. Většinou si s Honzou napíšeme, já mu řeknu svou představu a on k tomu napíše super slova.

Jste rocková/metalová kapela, ale na desku Leaver jste použili poměrně netradiční, hodně barevný cover, který vám dělal Daniel Kurz. Proč?

Broňa: Když to vezmu postupně, tak Dan je v podstatě můj brácha, společně jsme zpívali v Atari Terror. Známe se dlouhý léta a podobně jako u textů i tady vždycky Danovi zavolám a řeknu mu svou představu o přebalu desky. V tomhle případě jsem nechtěl, aby to vypadalo jako klasický Kurzík. Jinými slovy, aby tam nebyl poznat ten jeho typický rukopis. Na to konto mi napsal, že ho teď baví jeden malíř a že by si představoval to udělat trochu podle něj. Výsledkem byl návrh Anděla, u něhož je naše původní logo, které namaloval první kytarista Satisfvcktion Zbyněk Marhoun ještě někdy na škole, když se zrovna nudil. Dan ho tam chtěl, protože se mu to z nějakého důvodu líbilo. Uznávám, ten cover je zajímavý, možná dost netypický. Ale myslím, že to je jen přínos.

To určitě. Jen to na mě působí trochu exotičtěji. Když jsem album viděl poprvé, připomnělo mi staré obaly Soulfly…

Radim: My jsme vždycky měli covery alb hodně temné. Tyhle veselejší barvy jsme nikdy nepoužívali, ale zalíbilo se nám to natolik, že jsme s tím souhlasili.

Broňa: Na desce vidíš anděla, jakéhosi „opouštěče“, který symbolizuje opouštění světla a návrat ke klidu.

Desku jste křtili na Dead End Festivalu. Ten sami pořádáte od roku 2009 a je to jeden z největších indoorových festivalů u nás. Jaké to bylo?

Radim: Skvělý a náročný zároveň. V té době jsme dotahovali desku a do toho bylo pořádání festivalu docela úmorné. Zabralo to všechno dost času, ale dorazili skoro všichni, kteří se podepsali právě pod novou deskou, což bylo fajn. Všechno to ale proběhlo tak rychle, že jsme ten křest ani moc neregistrovali. Broňa pak dokonce zapomněl, že jsme desku už křtili právě tady, a chtěl ji křtít na jiném koncertu, haha.

Slavíte Kristovy roky. Jaké to je mít kapelu tak dlouho?

Broňa: Na celé to období koukám jako na jednu obrovskou houpačku. Byla léta, kdy se nám dařilo, a pak přišly momenty, které nás praštily přes pazoury. A takhle to šlo v různých etapách furt dokola. Nejsme jediní, je spousta kapel, které si prošly podobnými fázemi. Jmenovitě třeba The.Switch, Dark Gamballe nebo Insania, kterým se teď momentálně docela dost daří.

Zažili jsme ale spousty úspěchů, u kterých jsem si nikdy nemyslel, že by se jednou mohly stát. Když si vzpomenu, že mi v osmé třídě ještě za komunistů učitel roztrhal notýsek, protože jsem si do něj napsal „Kiss“, a za pět let jsme s nimi hráli jako předkapela na jednom pódiu… To jsou krásné paradoxy.

A jak koukáte na mladé rockové a metalové kapely ze scény, které kráčí ve vašich šlépějích?

Broňa: Samozřejmě jsem rád, když vidím mladé kapely, co to mastí a daří se jim. Ale vůbec jim to dneska nezávidím. V určitých směrech to mají dneska těžší. Přitom mladí dneska hrají neskutečně, mají dobré nástroje a všechno se učí rychleji. V našich dvaceti letech bychom jim nesahali ani po kotníky… Ale prostě nemají takové příležitosti a prostor, jak se prodat.

Radim: Konkurence je dneska o dost větší… Když už se ti podaří vylétnout, tak si musíš tu fazónu udržet a pořád do lidí něco cpát. Musíš být více na streamovacích platformách a sociálních sítích než ve zkušebně. Doba je prostě jiná. I my jsme už tohohle kolotoče součástí a věnujeme se hlavně propagaci a těmhle okolním záležitostem. Dost to ale bolí, haha.

V devadesátých letech jste předskakovali třeba Kiss, Faith No More nebo finským Waltari. Na jaký z těchto koncertů nejraději vzpomínáte?

Broňa: Všechno tohle začalo v roce 1996, kdy jsme dostali nabídku hrát před Dog Eat Dog. To byl náš první velký koncert. Byli jsme tehdy úplně odvaření, bylo to v době, kdy měli vydanou zásadní desku All Boro Kings (1994) a vylítli nahoru. Moc si z toho koncertu nepamatuji… Jen to, že jsem byl každou chvíli na záchodě, jak jsem z toho byl nervózní.

A měl jsi to stejně před Kissáky?

Broňa: Po koncertu s Dog Eat Dog za námi pár týdnů nato přišel bývalý manažer a řekl, že budeme hrát před Kiss. Bylo to pro nás něco neskutečného. Pamatuji si, že to všechno probíhalo rychle, hekticky a organizačně na vteřiny. Vlastně jsem tehdy ani nevnímal těch několik desítek tisíc lidí, co na ten koncert přišlo. Prostě jsme to tehdy jako mladí klučinové odehráli a zmizeli. Pro mě osobně nejzásadnější moment přišel až s Faith No More, kteří byli a jsou moje srdcová kapela. To jsem si nesmírně užil. Navíc jsme byli jejich jediná předkapela, což bylo taky pěkný. Byla to velká pocta a spousta lidí nás tehdy na tom koncertu objevila.

Na závěr mám trochu netradiční otázku. V souvislosti s jižními Čechy a Českými Budějovicemi si totiž vždy vzpomenu na dobu před deseti lety, kdy zrovna tahle oblast byla pro rockovou a metalovou muziku zaslíbená. Říkalo se, že nejvíce metalistů bylo vždycky tady na jihu. Platí to stále?

Radim: Pořád jezdíme po republice a pořád se to říká. Je tady spousta kapel, jako jsou Locomotive nebo Better Way, a pořád tu vzniká spousta mladých kapel.

Broňa: Konkrétně v Budějovicích už jsme takovou dobu, že nás tu hodně lidí zná a máme tu docela širokou fanouškovskou
základnu. Ale když se kouknu kolem sebe, tak u nás byly vždycky dobré kapely…
Jednoznačně největší kapelou na jihu jsou Gutalax, kteří jedou svět a dobývají Evropu. Moc jim to přeju.

Seznamte se

Skupina Satisfvcktion (známá též jako Satisfucktion) vnikla v roce 1991 v městečku Vyšší Brod a později se usadila v Českých Budějovicích. V průběhu let prodělala několik personálních změn, až se ustálila do dnešní formy, kterou tvoří zpěvák Broňa Míka, kytarista Pavel Těšínský, baskytarista Honza Simota a bubeník Radim Pígl. Na svém kontě mají „Satis“ celkem sedm studiových alb a absolvovali stovky zahraničních koncertů i festivalů v Evropě. Své řízně laděné skladby rádi prezentují také skrze unplugged koncerty v akustické podobě. Kapela rovněž pořádá jeden z největších indoorových festivalů v České republice pod názvem Dead End Festival. Zde pokřtila také svou poslední desku Leaver, která vyšla 26. listopadu minulého roku.