Deska vznikala zajímavě i z hlediska technologií – převážně na Prophetu 8, modulárních systémech a dalších syntezátorech v kombinaci s vokálními efekty. Mluvili jsme o tom, jak důležité je nebát se a experimentovat.
S novým albem přicházíte po osmi letech od Chamaleo. Proč teď a co jste mezitím dělala?
Řekla bych, že jsem si upevňovala svůj hudební jazyk a chtěla tvořit bez tlaku na výsledek. Kamkoli mě to vedlo, tam jsem mohla zamířit, a jsem vděčná, že jsem si v tomhle ohledu mohla dopřát svobodu a prostor. Vedle toho jsem stále tvořila hudbu pro externí projekty – pro řadu tanečních performancí, dokumentů, jezdila jsem na hudební rezidence a měla možnost se podílet na zajímavých projektech ostatních. I tohle všechno mi pomáhalo prohlubovat si svůj zvukový arzenál a upevňovat nějakou vlastní metodiku. Začala jsem pracovat s moduláry někdy v roce 2018, už vlastně na Chamaleu je jedna skladba, kde je použitý. Moje těžiště bylo od té doby jasné a věděla jsem, že to je jazyk, který jsem dlouho hledala. Chtěla jsem se ale nejdřív vyhrát a poznat všechny možnosti, které mi tyhle systémy nabízejí. Zároveň jsem chtěla další desku vydat až tehdy, kdy bude materiál na ní stoprocentně takový, jaká je moje vnitřní představa o něm, a to prostě tentokrát trvalo a žádalo si to trpělivost. Ale už s Leonem jsem si dala na čas a vyplatilo se to. Takže jsem skrze tuto zkušenost věděla, že je to pro mě proces, který funguje.
Přijde mi to, anebo je ta deska vyloženě tvrdší než předchozí materiál? Hlavně třeba první dvě písně – ty jsou vysloveně syrové…
Určitě tvrdší je. Mě to k tomu vždy vedlo nebo jsem po tom toužila, jen se mi to doteď nepovedlo zrealizovat v plné síle. Možná v cestě stála určitá zdráhavost se prostě naplno vykřičet a všechnu sílu zvládnout uchopit, vytvarovat a poslat ven. A tím snad poskytnout prostor pro sdílení a transformaci určitých vnitřních stavů a emocí. Cyklus tvůrce–posluchač a nějaké společné prožití a ventilaci toho, co se jinak kupí uvnitř. Sama jako posluchač syrovější, industriálnější zvuk vyhledávám a vytváří ve mně silný, hluboký pocit a dojem. Taky mě to dost očišťuje, nějaká tvrdost mě vlastně dost harmonizuje. Po svých nynějších koncertech jsem úplně jak po nějaké meditaci. Tím pádem se tohle zvukové uchopení pro mě stalo tím nejpřirozenějším.
Co je tak unikátního na Prophetu 8, nástroji, který často používáte?
Pro mě je to nástroj, který je se mnou už přes deset let. Stále mě jeho zvuk naplňuje, inspiruje a neoposlouchal se mi. To si myslím, že je dost unikátní, a nějak jsem to tušila, když jsem ho tehdy vybírala. Nevěděla jsem o zvukové syntéze nic, ale jakmile jsem na něj tehdy zahrála pár akordů, něco ve mně sepnul, něco hodně emotivního. Takže jsem to tehdy riskla s tím, že se s ním naučím a pochopím, jak s ním pracovat. Neomrzel mě, je v něm něco nadčasového, opravdového a ryzího, pro mě je to nástroj, který mluví mým jazykem. Stále stojí u většiny začátků skladeb a právě na něm stojí základ mého zvuku.
Kdyby vám bylo dneska, dejme tomu, šestnáct až osmnáct let a začínala jste znovu s hudbou – co byste „malé Sáře“ poradila a jaký nástroj byste si s dnešními znalostmi vybrala jako první?
Zprvu se to může zdát složité, ale lehce paradoxně bych vybrala modulár. Až u něj jsem doopravdy pochopila, jak přesně funguje zvuková syntéza, vše je názorně vidět, vše je vizuálně dobře patrné a ta hmatová zkušenost je taky cenná – člověk proto, že sám vede patch kabely z místa A do B, a tím pádem cestu zvuku, přesně ví, proč se věci ve zvuku dějí tak, jak se dějí. Je to určitě náročnější, než když je vše schované uvnitř syntezátoru a ovládáme vše knoby a koukáme pouze na displej, kde se mění nějaká čísla a hodnoty.
Přitom jsem viděl, že umíte rozeznít i 3D tiskárny.
V Kunsthalle je skvělá instalace pro děti s 3D tiskárnami, vytvořil ji Michael Rosa ve spolupráci s Leošem Hortem a PrusaLABem. Každá tiskárna je naprogramovaná tak, že nabízí zvukově, nebo spíše tónově asi pět oktáv, opravdu s přesným pitchem. Tiskárny se pak přes hub napojí na MIDI a lze pro každou z nich napsat jedinečný, oddělený tonální či zvukový part – naprogramovat si je jako orchestr. Snažila jsem se k tvorbě materiálu pro koncert v Kunsthalle přistupovat tak, jak přistupuji k tvorbě se syntezátory, ale zároveň využít speciální potenciál každé tiskárny. Každá totiž zní lehce jinak podle toho, kde je umístěná a jakou má tedy rezonanci, nebo i podle toho, jak je už vyvrklaná, nebo naopak těsná a přesná. Každá tiskárna měla svůj jedinečný témbr, stejně jako oscilátory v syntezátoru, s touhle barvou jsem pak pracovala při uvažování, co použít jako basu, drone, element atmosféry, melodii, součást akordu a harmonie a tak dále.
Jak vlastně pracujete s písničkou – jak to vzniká, co vás inspiruje?
Většinou začnu hrát akordy, nějaké kadence, k tomu si začnu zpívat, nebo začínám s nějakým zvukem z moduláru a rozvíjím ho. V poslední době si nechávám dronovat jeden tón a nad ním si improvizuju melodie. Někam mě to svévolně vede a tam, kde cítím, že to rezonuje s mými emocemi, tak to fixuju a stavím dál. Nápad si nahraju, a pokud nějak obstojí po pár dalších přehráních a návratech k němu, začnu ho rozpracovávat a věnovat se mu souvisle. Pak přichází na řadu aranžování, poslední roky věnuju velkou péči a čas tvoření vlastní zvukové palety a patchů, aby podpořily přesně to, co cítím, že skladba potřebuje, v tomhle mi syntezátory poskytují velkou škálu možností.
Písničku „Accord“ jste prý nahrávala během rezidence v newyorském Grey Nivas – vím, že často jezdíte na podobné „výlety“. V čem jsou pro vás tyhle hudební cesty tak zajímavé?
Potřebuji se vždy trochu odtrhnout od své reality, poznat jiné světy, inspirovat se jimi, nebo mít někdy prostě klid na tvorbu a nevnímat rušivé elementy. Teď jsem měla s RYWOM velké štěstí na půdní studio v Laichterově domě – tam jsem měla ten pocit, že se můžu odtrhnout od světa kolem i doma v Praze a věnovat se pouze hudbě, být ve svém malém světě. Zároveň každá tahle cesta mě obohacuje o nová setkání s inspirativními lidmi, jejich názory, jejich kreativitu, nové perspektivy, nápady, způsoby vnímání. Chci si rozšiřovat svoje vědomí i podvědomí, myšlenky, chci poznávat vše, co mohu, a vydávat se dalšími cestami, které bych třeba doma neobjevila. Je pro mě důležité vnímat co nejrozličnější přístupy k životu, tím pádem i tvorbě. Je to ale nějaký neustálý vztah vnitřního a vnějšího světa.
Je pro mě velmi důležité mít svůj odtržený prostor nebo třeba odtržený prostor na rezidenci v přírodě, ale stejně tak potřebuji čerpat ze světa okolo, to mě stimuluje a inspiruje – zpracovat to vše potřebuji ale v klidu a sama se sebou.
Máte na desce nějaké hosty kromě Moniky Khot? A jak jste si je vybírala?
Moniku znám už nějakých osm let, jsem jejím velkým fanouškem a poprvé jsem ji viděla právě v New Yorku na koncertě její kapely Zen Mother. Pak jsme jí úplnou náhodou předskakovali v Praze, to už byl její sólový projekt Nordra. Spřátelily jsme se a od té doby jsme v kontaktu a setkáváme se různě tam, kde se zrovna obě vyskytujeme. Miluju její hlas, a hlavně její kreativitu, nápad s hostováním přišel dost přirozeně a měla jsem obrovskou radost, že si vybrala právě Accord. Kiana Kieslinga, který nahrál bicí, jsem viděla na koncertě mého kamaráda Lolita Terrorist Sound v Café V lese. Hned jak jsem ho slyšela, věděla jsem, že přesně takový zvuk a hlavně takový styl hry pro album hledám, velmi úsporný, ale přesný, úderný, zvukově brutální a syrový. Skladby se mu líbily a přijel do Prahy, kde jsme bicí nabírali v prostorách Laichterova domu a jeho bývalého knižního skladu.
Kdo na desce hraje dál?
Lukáš Palán byl jasnou volbou, hrajeme spolu v představení Fairy Tales, a jak jeho zvuk, tak jeho osobnost a vnímání jsou pro mě velmi inspirativní a blízké. Vím, že rozumí mně a mé hudbě a zároveň má velmi osobitý, delikátní a pečlivý přístup ke všemu, co dělá, a v jeho hře se to odráží. Je mi sympatické, že se do hloubky zajímá jak o technické aspekty zvuku, tak o abstraktní světy, které hudbu obklopují. To je mi blízké a v tom se myslím potkáváme. Maurizia Baggia, jenž mi pomáhal se zvukovou složkou, mi doporučila a spojila mě s ním Jae z Boy Harsher, která mi v tomhle ohledu s deskou velmi zásadně pomohla. Věřila v mou hudbu i skladby a bez ní a Maurizia by tahle deska nikdy nezněla tak, jak zní. Maurizio se postaral jak o nahrávání a náběry v Laichteru, kde jsme měli minulý leden dočasné studio, tak o mix a mastering.
Jaký je rozdíl, když skládáte materiál pro sebe, nebo pro film, případně divadelní představení?
Když tvořím sama, začínám od nuly, když tvořím s někým nebo pro někoho, už se trochu inspiruji tím, co vidím, cítím, jaké je téma, koncept. Sama nepracuji konceptuálně a pracuji pouze se zvukovou složkou a vlastními pocity jako indikátory, kam se ubírat dál.
Nakonec takový stupidní, ale aktuální dotaz. Co říkáte na vzestup a používání AI v tvorbě a hudbě samotné? Je logické, že vás to moc ovlivnit nemůže, protože AI zatím nedokáže hrát na modulární synth a ani napodobit věrohodně ten zvuk, ale stejně, je to něco, co vás zajímá? Zkoušela jste Suno nebo něco podobného?
To jde úplně mimo mě, vůbec se tím nezabývám, a nemám k tomu tudíž asi co říct. Nejsem a priori proti žádné technologii, technologie vítám a mám je ráda, ale nemusím je využívat všechny. Mě baví tvořit tak, jak tvořím, ten proces, v tom je pro mě velká část toho kouzla, proč hudbu dělám. Tím, že bych tu cestu zkrátila pouze na výstup a výsledek a pomohla si, by to pro mě ztratilo smysl. Já si asi nechci věci, které mám ráda, zjednodušovat a zkracovat tak svůj čas s nimi.
Seznamte se
Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je skladatelka, zpěvačka a rozhlasová moderátorka. Do širšího povědomí vstoupila v roce 2012 písní „Lay Down“, která zazněla ve filmu Ve stínu. Její tvorba se dlouhodobě pohybuje mezi elektronikou, ambientem a písničkovou formou, v posledních letech se výrazněji opírá také o modulární syntezátory. Její třetí album Rest Your Wound on Mine vyšlo 24. dubna na labelu Stoned to Death.