Jazzový mistr Emmet Cohen: Všichni slavní hudebníci si u mne zouvají boty

Newyorský byt Emmeta Cohena začala média nazývat nejexkluzivnějším jazzovým klubem. Na koncerty, které tam během covidu začal pořádat, se kromě kapely a hudebních hostů vejde už jen přibližně osm diváků. Přenosy z Emmet’s Place si na YouTube získaly obrovskou popularitu a z domova mladého hudebníka se stalo oblíbené místo setkávání newyorské jazzové scény. I tento projekt pomohl Cohenovi, který hraje na klasické „hammondky“ B-3, stát se výraznou postavou současného jazzu. V Kristových letech už toho ovšem stihl daleko víc.

Co vás v současné době baví poslouchat?

Hodně cestuju a třeba v letadlech si často pouštím sólové piano Arta Tatuma. Je fascinující, jak hru ovládal a jak byl na svou dobu napřed. Čas od času mi v uších hraje Thelonious Monk. Obecně teď poslouchám hodně sólového piana. Nedávno mě kamarád nadchnul pro Sullivana Fortnera. Strávil jsem s ním v poslední době nějaký čas a opravdu mě jeho styl baví. A letos sem ke mně do Emmet’s Place přišel Brad Mehldau. Slyšet, jak hraje na moje piano, to bylo něco. A na budíku mám nastaveného Barryho Harrise. Takže ráno začínám s trochou jeho hudby, abych nezapomněl na své bebopové kořeny.

Zmínil jste Emmet’s Place. Jaké to je, když všichni ti skvělí hudebníci chodí hrát přímo k vám domů?

Vždycky je to trochu jiné, když jsou tady. Zaprvé si všichni zouvají boty. A když se lidé zují, vždycky se trochu víc uvolní. Je to prostě jako doma, oproti koncertu nejste pod tlakem. Díky tomu je hraní u mě doma taková zábava, má jinou energii. I když publikum ve finále díky nahrávce máme, není přítomen ten pocit, že jsme tam kvůli němu. Na druhou stranu se snažíme stvořit něco, co má existovat na věky, kdežto v klubu vzniká hudba pro tu chvíli. Baví mě obojí.

Hovoříte o hodnotách jazzu. Například o lásce, soucitu, diverzitě, klidu, míru a dalších. Není to pro vás „jen“ hudba. Kdy jste to tak začal vnímat?

K tomu mě dovedl život. Vnímám to tak silněji díky zkušenostem, které s hudbou mám. Velmi mě inspiruje cestování, čím víc míst a tváří světa poznáte a čím víc potkáte lidí, tím líp. Hudba, tance, jídlo, způsoby života – všechno je pestré, je hezké hledat nějaký společný základ – už Louis Armstrong a Duke Ellington za svou práci považovali být velvyslanci kultury. Cílem je spojovat skrze hudbu lidi z celého světa. Čím jsem starší a čím víc jsem toho zažil, vnímám to víc a víc podobně. Už dávno to nejsou jen noty a rytmy, ale způsob, jak propojit různé kultury. Teď díky úspěchu Emmet’s Place vnímám, že i internet je místo, které tohle dokáže.

I Samara Joy, která v srpnu 2021 navštívila Emmet’s Place, míří v dubnu na JazzFestBrno.

Jazz a improvizační hudba podle vás mají moc zlepšit svět. Jak ho zlepšuje improvizace?

Učí náš být v přítomnosti, stát na vlastních nohou, přemýšlet a improvizovat. Zvládat pochytat všechno, co po nás život hází, je často velká výzva. A jazz s tím pracuje. Někdy je to stresující, ale vy se učíte zůstat v klidu a reagovat. Posloucháte a učíte své tělo na situaci odpovídat. Myslím, že v důsledku nás to úžasným způsobem učí, jak žít život. Protože improvizace je zapotřebí každý den. Hodí se neustále, ať si to uvědomujeme, nebo ne. A když se účastníte session, kde improvizují tři nebo čtyři lidé, kteří to dělají velmi dobře a zajímavě, může vás to inspirovat k větší životní svobodě, možná schopnosti přijímat výzvy a oceňovat různé situace. Součástí mé mise je, aby lidi věděli, že je v pořádku improvizovat, a hlavně jednat svobodně. To je hlavní přínos.

Neustále hrajete s dalšími lidmi a pro další lidi. Jak často potřebujete být s hudbou jen sám?

Nevím přesně, jak často to potřebuji, ale jsou to poměrně vzácné chvíle. Jak říkáte, hodně cestuji a koncertuji, o to víc si ale užívám být občas sám. Je to potřeba, aby člověk mohl v klidu cvičit a osvěžil své dovednosti. Mám rád rovnováhu a bez občasné samoty by to nešlo – proto si připomínám, že nemusím vždy odehrát stovky koncertů ročně. Na druhou stranu teď je to pro mě velká zábava, nicméně když mám šanci se zastavit a jen sám hrát na piano, má duše z toho čerpá energii do zásoby.

Jak si představujete ideální místo pro hraní hudby?

Důležitější než samotné místo jsou lidi, kteří tam přijdou. Na nich záleží, jaké vibrace se ten večer rozezní. Má to být posvátný zážitek. Snažím se, aby byl co nejblahodárnější a chci, aby komunikoval s minulostí i přítomností. Pro mnoho lidí je jazz skoro jako náboženství. A na všech dalších věcech, jako na akustice piana, kvalitě klubu, mých spoluhráčích a dalších záleží, ale má to i vyšší smysl.

Je jazz náboženství pro vás?

Hrát hudbu je pro mě posvátný zážitek, což je rozdíl. Na druhou stranu v náboženství je podstatná komunita a fakt, že jste součástí většího celku, v tomhle smyslu to tak cítím. Obzvlášť v New Yorku cítím, že když hrajete jazz, znamená to, že jste součástí této komunity. A i po celém světě najdete své lidi.

V rámci Masters Legacy Series nahráváte alba s legendami jazzu. Bude další pokračování?

Plánuji ho. Právě jsem vydal pátou část s Houstonem Personem a těším se na další, ale ještě nevím, komu bude věnována. Ale projekt rozhodně ještě neskončil. I v budoucnu si přeji hrát s mistry. Hodně výjimečné pro mě bylo v době, kdy díl vznikal, hraní s Ronem Carterem. Hodně jsem se naučil. Ale i s Jimmym Cobbem a vlastně s úplně každým z nich jsem prožil úžasné chvilky.