Birdy: Dost bylo balad. Chtěla jsem fanoušky překvapit

Hudební proměny Birdy velmi dobře ilustruje jejích pět alb, z nichž to poslední, Portraits, vyšlo v srpnu. Citelně ho ovlivnil pop 80. let a zejména Kate Bush, v jejímž duchu absolutní nepodbízivosti i výstředních prvků se nahrávka nese. Deska je přitom pro Birdy značným vybočením z popfolkového zvuku předchozí Young Heart, kterou zase inspirovalo důmyslné písničkářství Joni Mitchell. Však také vznikla v Los Angeles v Topanga Canyonu, který je, co by kamenem dohodil od slavného Laurel Canyonu. Obě alba i odlišné okolnosti jejich vzniku jsme s Birdy probrali.

Vaše nové album Portraits se od předchozího Young Heart dost liší. Co vás ke zvukové otočce vedlo?

Dát dohromady Young Heart mi zabralo celkem pět let. Byla to velmi introspektivní a intenzivní cesta, na jejímž konci jsem se cítila poněkud vyčerpaná. Když jsem se pak snažila skládat u piana, vůbec jsem se na to necítila, protože jsem už měla dost smutných písniček. Chtěla jsem zkusit úplný opak a vychutnat si tvůrčí proces. Při psaní Young Heart jsem na sebe byla velmi tvrdá, hodně mi záleželo na obsahu a na tom, co chci říct a jak. Dostala jsem se do slepé uličky svojí kreativity a odsuzovala jsem vše, co jsem složila. Na Portraits jsem toužila po svobodě; chtěla jsem vytvořit to nejlepší v rámci svých aktuálních možností a užít si to.

Odsuzovala jste svoji tvorbu? Co přesně to znamená?

Byla jsem k sobě přehnaně kritická a měla jsem pocit, že písně, které jsem napsala, nejsou dostatečně dobré. I proto mi vydání alba Young Heart tak dlouho trvalo.

Vy jste se ale v té době potýkala i s tvůrčím blokem, který do jisté míry způsobilo zlomené srdce. Je to tak?

Ano. Myslím, že tvůrčí blok byl výsledkem toho, jak moc přísná a kritická jsem k sobě byla.

Pilotní singl alba Portraits je zvukovou paralelou ke Cloudbusting od Kate Bush. Podle Birdy je píseň o její kamarádce z dětství, se kterou se odcizily, ale také o vnitřním dítěti.

Za sebe ale musím říct, že se Young Heart velmi povedlo. Pětileté čekání se vyplatilo.

Díky, jsem ráda, že to říkáte. Je to deska, která mě asi nejlépe vystihuje.

Cítila jste s novým albem do jisté míry potřebu redefinovat svůj zvuk a překvapit tím, že písně od Birdy opravdu nejsou jen balady?

Chtěla jsem objevit nové zvukové světy. Když jsem před lety složila pro desku Beautiful Lies píseň Keeping Your Head Up, neměla jsem u ní pocit, že bych se na tomto poli mohla více rozvíjet. Nepřišlo mi to autentické. Když jsem ale poslouchala interprety, jako je třeba Christine and The Queens, navnadilo mě to. Chtěla jsem napsat něco, co by pro mě bylo nové, ale zároveň bych to pořád byla já.

A bylo pro vás nepohodlné vystoupit z komfortní zóny a vzdálit se baladám?

Vlastně vůbec. Jelikož jsem chtěla zkusit něco nového, přišlo mi to úplně přirozené. Na Portraits jsem si dopřála mnohem více svobody než na Young Heart, což bylo folkové album, takže ne úplně komerční. Cítila jsem i určitý tlak, abych vydala něco pro širší publikum. Album Portraits je sice dynamičtější, ale vše vzešlo zcela přirozeně. Prospělo mi neklást si limity.

Vy máte pocit, že je nová deska více komerční?

Vlastně nad tím úplně nepřemýšlím. Spíš tak hádám, protože vše, co je v trochu rychlejším tempu, má podle mě větší šanci zabodovat.

Ptám se na to z důvodu, že je vaše nové album citelně inspirované Kate Bush, jejíž tvorba je ale poměrně avantgardní. A stejný pocit mám z Portraits – i když čerpáte z aktuálního trendy osmdesátkového zvuku, pořád v tom slyším vás.

Jsem ráda, že to tak cítíte. Bylo výzvou napsat něco pro mě atypického, co by přesto stále znělo jako já. Nikdy dřív jsem neměla pocit, že bych si to mohla dovolit. Připadalo mi, že jsem byla nucena psát jiné věci. Tentokrát mě, jak říkáte, ovlivnila Kate Bush, ale i Prince nebo David Bowie, jejichž hudba je svým způsobem zvláštní a čarodějná. Ale ani při rychlejším tempu ze sebe vůbec nic neztrácí.

Bála jste se, jak nový zvuk přijmou vaši skalní fanoušci?

Nebála jsem se, byla jsem naopak natěšená a zvědavá, jak to vezmou. Šokovat je vzrušující a já jim chtěla dát něco, co nečekají. Vždy se najdou lidé, kteří budou říkat, že jim chybí stará Birdy a balady. Ale myslím, že kdybych udělala zase stejnou desku, stěžovali by si úplně stejně.

Singl Paradise Calling nabídla Birdy jako poslední ukázku před vydáním alba. A je to nejtanečnější písnička, kterou má zpěvačka na kontě.

Váš poslední singl Paradise Calling je nejdynamičtější skladbou na desce. V klipu dokonce tančíte. Je to něco, s čím můžeme počítat i do budoucna?

Nebránila bych se tomu, ale je nutno poznamenat, že ten tanec je dost specifický a samu sebe jako tanečnici opravdu nevnímám. Ale moc jsem si natáčení videoklipu užila.

V čem shledáváte největší rozdíl při tvorbě Portraits oproti Young Heart? Druhé jmenované jste totiž napsala v Los Angeles a nahrála ho v Nashvillu.

Portraits jsem natočila převážně v Londýně, i když jsem si také odskočila do Nashvillu. Celý proces vzniku byl každopádně mnohem rychlejší, trval jen rok. Přitom u Young Heart bylo dlouhé skládání, ale nahrávání bylo intenzivní a trvalo pouhé dva týdny. Tentokrát jsem měla více prostoru, pracovala jsem s různými lidmi, měla jsem čas si písně procházet, revidovat je a hrát si s produkcí. To mi vyhovovalo, protože se snadno dostanu do stresu, když musím něco zvládnout rychle během dvou týdnů. Je mnohem těžší si udržet odstup. Na druhou stranu, při dostatku času zase hrozí, že písně budete vylepšovat do doby, než je zničíte.

Zní mi to tak, že nejste s výsledkem nikdy spokojená. Jste perfekcionistka?

Řekla bych, že jsem pomalá osoba. Potřebuju čas na práci. Někdy si myslím, že už mám výsledek hotový, ale inspirace mě zavede k něčemu novému. Je dobré mít při sobě někoho, kdo na vás trochu tlačí a řekne vám, když je písnička dobrá a už musíte s jejím upravováním přestat.

Vaše maminka je koncertní pianistka. Žádáte ji někdy o upřímnou zpětnou vazbu k vašim písním?

Více jsem ji prosila, když jsem byla mladší. Některým mým novým věcem, obzvláště aktuální desce, po pravdě moc nerozumí, i když se jí líbí. Dřív se u nás doma hrála jen klasická hudba, máma pop vypínala. Spíše se jí ptám na její názor na živá vystoupení, protože pozná, když s vámi koncert emočně pohne, a ví, co je třeba zlepšit.

Četl jsem, že ráda tvoříte v noci během takzvané čarodějné hodinky. Witching Hour byl i původně zamýšlený název pro Young Heart a jmenuje se tak intro alba. Co vás na téhle denní, respektive noční době tak fascinuje?

Připadám si v tuhle hodinu velmi soustředěná, nic mě neruší. Být bdělý od tří do čtyř ráno je velmi intenzivní. Mám ráda pocit, že jsem jediná na světě vzhůru, něco zvláštního visí ve vzduchu a já se můžu plně koncentrovat na to, co dělám.

Co vás čeká v dohledné době? Evropské turné, respektive jeho britskou část, jste uzavřela pár dní po vydání Portraits. Vím, že máte namířeno ještě do USA…

Přesně tak, v říjnu budeme hrát v New Yorku, Los Angeles a San Franciscu. Bude to zábava. Turné máme v plánu i na příští rok, ale zatím si nejsem jistá, kam se vypravíme.

Co třeba Česká republika? Poprvé i naposledy jste tu hrála v roce 2017 na festivalu Colours of Ostrava.

To je pravda, bylo to tenkrát zábavné. Doufám, že se do Česka zase podívám.