Obrázek k článku Legenda českého folku Pavel Žalman Lohonka: Třetí sloka má být vždy nejlepší
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

Legenda českého folku Pavel Žalman Lohonka: Třetí sloka má být vždy nejlepší

Jeho skladby jsou často snivé, posmutnělé, až teskné nebo romantické. Podobně jako řada dalších českých písničkářů je i Pavel Žalman Lohonka, pětasedmdesátiletá legenda českého folku, samouk, který se vznáší na křídlech přirozeného nadání.

„Jako kluk jsem neměl žádné literární ambice. Já jsem v podstatě ani nevěděl, čím budu. Ve čtrnácti mě, Budějičáka, přihlásili rodiče do učňáku do Plzně. Byl jsem tehdy strašně překvapený, jak je Plzeň kulturní město. Jako učňové jsme chodili do Divadla Alfa, kde zpívala Kubišová, Neckář a občas se objevil i Jiří Grossmann,“ vzpomíná Lohonka na svoje začátky. „Navíc tam jezdily kapely z Prahy. Viděl jsem tam Karkulku, Mefisto v původní sestavě, prostě všechny tehdejší bigbíty. A v sobotu a v neděli, to byly ty útěky z internátu, jsme chodili na čundry. Tam jsem poprvé přišel do styku s kytarou a naučil se trochu hrát.“

To ho samozřejmě ovlivnilo. A pak přišel rok 1964 a koncert Petea Seegera a Spirituál kvintetu v Alfě. „Tam jsem poprvé slyšel zpívat americké lidové písně. A tehdy jsem si řekl, že tohle bych chtěl jednou dělat. Začal jsem se o to zajímat, ale potom přišla vojna… Já už jsem tehdy měl za sebou pár trampských písniček, prý se některé z nich dodnes zpívají, ale já už je skoro ani neznám, ale teprve na té vojně jsem se nějak rozjel.“ Kluci z Budějovic, se kterými později založil Minnesengry, mu tam posílali nahrávky. „A prý zkus na to napsat nějaké texty. Napsali mi zhruba, o čem to je, a já to zkusil.“

Co jste tehdy přetextovával?

V tom osmašedesátém, když jsem se vrátil z vojny a založil Minnesengry, jsme propadli kouzlu amerického folkového revivalu, jak se tomu dneska říká. Textoval jsem všechno, co nám přišlo pod ruku. Kingston Trio, New Christy Mindtrels, Dylana, Baezovou, Peter Paul and Mary. Byla to doba, kdy šlo všechno rychle. Seznámili jsme se s Vítkem Hrubínem, který začal dělat hudební filmy pro Československou televizi. Začal s Greenhorny a pak se obrátil na nás a už v sedmdesátém s námi natočil půlhodinový medailon.

Ale to rychle skončilo, začátek normalizace byl pro kulturu výjimečně brutální.

Přišla vlna antiamerikanismu, měli jsme problém i s americkými lidovými písněmi. Zvlášť v Budějovicích. To víte, Budějovice – pevná socialismu hráz. Vítek Hrubín s námi přesto natočil další televizní film. České lidové písničky. Bylo to z nouze, ale nelituju toho, protože jsem se naučil vycházet z kořenů. Řekl jsem si, že nemůžu pořád vycházet jen z anglosaské poezie, a že tedy zkusím, jestli je tady v Čechách taky něco, z čeho se dá odrazit.

Měl jste nějaký systém, podle kterého jste ty lidové písně vybíral?

My jsme hledali takové texty, které by něco řekly i současným lidem stejně jako to říkaly v osmnáctém nebo devatenáctém století. Ono je hodně písní tanečních nebo různých variací na takové to „Pojď, Aničko, na trávu, až ji posečeme, tak se pomilujeme“. Důležitý byl i jazyk těch písní. Byl to jazyk venkova, český jazyk. Osmdesát procent obyvatel Budějovic v té době mluvilo německy. A tam, kde byly některé písně v mollových tóninách, tam mi zase připomínaly irské nebo skotské, někdy i francouzské nápěvy, které miluji.

Kolik lidových písní jste natočili?

S Minnesengry jich bylo 340.

A kolik máte vlastních písní?

Něco přes čtyři stovky. Ale opravdu bych se hlásil tak k polovině. Zpočátku to byly spíš samoucké věci. Vzpomínám si, jak mi bylo shodou okolností doporučeno, abych se přihlásil do OSA. Pozvali mě tam, seděla tam nějaká komise a v ní Jiřina Fikejzová. Já, vylekaný kluk z Budějic, jsem jim tam dal svoje texty, komise, složená většinou ze skladatelů vážné hudby, se na ně dívala a opovržlivě je házela na stůl. Jen paní Fikejzová si je pečlivě četla a pak řekla: „Pánové, v něm něco bude. Já vím, že to má nějaké chyby, ale já mu řeknu, kde je dělá. Vy chvátáte, pane Lohonko, že? A třetí sloka má být vždycky nejlepší. Ono se to zlepší.“ Tak mě díky ní do OSA vzali. Měla pravdu. Kluci pořád tlačili, abychom měli něco nového, psal jsem ve spěchu a unavený celé noci, byl jsem nevyspalý. A dodnes se snažím dodržet její zásadu třetí sloky.

Psal jste i pro jiné interprety?

Nejvíc jsem psal pro Minnesengry. S nimi jsem byl do osmdesátého čtvrtého. Ale už od roku 1982 jsme měli s Pavlínou Jíšovou a Tomášem Hlaváčem první … & spol. Minnesengři nechtěli jezdit na festivaly a mě to naopak pořád bavilo. První sólovou desku mi vydal Panton až v roce 1987. Prodávala se jak blázen. Tuším, že to bylo nějakých 135 tisíc nosičů. To byla hodně plodná léta. Něco jsem psal i pro jiné, třeba pro Nezmary, a dokonce jednu píseň pro Věru Martinovou.

Měl jste v takových případech na mysli toho, pro koho jste píseň psal?

Vždycky jsem na něj myslel. Snažil jsem se mu napsat píseň na tělo, ale pořád jsem chtěl přitom zůstat Žalmanem. Třeba Věra Martinová. To je vlastně popová zpěvačka, která dělala country. Bylo mi jasné, že pro ni nemůžu napsat nic objevného, ale přitom to nesmí být blbé. Hodně jsem si s tím vyhrál. Tehdy jsem si řekl, že když budu psát pro někoho jiného, tak to musí být nadstandardně dobrý text. Taky jsem kdysi napsal jeden text pro Vlastu Redla a Samsona Lenka a oni ho spolu se Slávkem Janouškem zhudebnili.

To bylo na začátku devadesátých let, že?

Určitě. Už tehdy jsem byl na sebe hodně přísný. Strašně jsem dbal na to, aby z toho nebyl průser.

V té době jste se taky hodně věnoval překladům irských a skotských písní. Myslím, že to byly dokonce překlady z gaeličtiny.

Jedna moje kamarádka mi texty z gaeličtiny přeložila a já se snažil z těch překladů vycházet. Ale bylo to těžké, protože oni mají spoustu dlouhých slov. Tak jsem si vypsal ze zpěvníků všechna dlouhá slova, co v češtině existují a hodí se do písní, a je jich strašně málo, a pokoušel se z nich dělat písničky. Někdy to šlo lehce, někdy to bylo trápení. Třeba Divokej horskej tymián. Já jsem dlouho nevěděl, co s tím mám dělat. Nakonec jsem na to šel od poslední věty. Překlad jsem znal – tam jde o to, že holka chodí do hor trhat divoký horský tymián, aby nemohla přijít do jiného stavu. V Písku jsem se o tom bavil se dvěma tamními básníky a oni mi po čase přinesli nějaký svůj text. Já jsem ho zase přinesl do kapely, to s námi ještě zpívala Lenka Slabá – a kapela to odmítla zpívat. Šel jsem domů a najednou to vlítlo do hlavy. Za dvě hodiny byl text hotový. A ani jsem na něm nemusel nic opravovat.

Tak to někdy přijde. Stává se vám to často?

Stává. Tři hodiny sedím nad papírem, já nepíšu do počítače, protože mě bolí oči, a najednou to přijde. To vůbec nevíš jak. Někdy mi to připadá jako automatické písmo. Napadlo mě, že to mozek pouze zaznamenává, že to ani nevymýšlí. Jako když to přichází shůry. Možná tam nahoře je taková banka nápadů a ti její úředníci se občas smilují a šoupnou něco dolů. Taky jsem si všiml ještě další věci – mám písničku Radost aby neumřela. Mám tam verš „jsme nežádoucí tlupa staříků“ a já vůbec nevěděl, že se v té době točil film Staříci. Jak to, že kus té inspirace spadl z nebe i na mě.

Když byla řeč o anglických a skotských baladách, jak vnímáte anglismy v dnešní české hudbě?

Vnímám je jen málo, já se anglismům vyhýbám. Ale vadí mi, když na konci českého filmu nebo seriálu jde na závěr anglicky zpívaná píseň od českého zpěváka. To je zbytečné.

Existují texty, se kterými jste se dlouho trápil?

Já jsem často nepustil písničku jen kvůli jednomu jedinému slovu. Až jsem z toho byl špatný a říkal jsem si, že to správné slovo přece musí existovat. A opravdu, vždycky se časem našlo. I když to někdy trvalo dlouho, vždycky nakonec ke mně přišlo.

A co když to přijde ve chvíli, kdy si to nemůžete zapsat?

Jé, to se stává často! Dřív jsem si ten nápad pořád opakoval, ale teď s sebou nosím notýsek a píšu si to. Já třeba rád vařím. A když vařím, často přemýšlím nad neúplnými texty, takže si nápady píšu v kuchyni na papírky. Všude jsou papírky! Tvorba je hezké dobrodružství, ale čím jsem starší, tak to je těžší a těžší. Říkám si, že kdybych náhodou zjistil, že začínám sám sebe vykrádat, tak se na to vykašlu. Teď jsem už skoro rok vůbec nic nenapsal, ale tak nějak podvědomě toužím udělat ještě jednu autorskou desku. Jen tak polehoučku, pomaloučku.

Máte nějakého prvního soudce a kritika?

Svou ženu. Dávám jí to přečíst, přehraju jí písničku na kytaru. To musím udělat, to už je takový zvyk. Ona je nejen muzikální, ale zároveň přísný kritik mých slov. Ale i ona se někdy mýlí. Když pak slyší skladbu natočenou, tak to uzná. A pak přijde těžší soudce – kapela. My jsme čtyři, většinou zkoušíme v Hradci Králové. Jedu tam třeba na dva dny a vezu s sebou jednu nebo dvě nové věci. A řeknu vám, že jestli mám někdy trému, tak vždycky při tom, když jim je poprvé hraju. Já jim to zahraju jednou nebo dvakrát a oni nic neříkají. Někdy třeba i pět minut mlčí. A potom řeknou, že si jdou zakouřit, a já čekám, čekám, málem usnu. Po dvaceti minutách přijdou, a když začnou říkat hele, já bych tam do doprovodu něco udělal takhle nebo podobně, tak už vím, že mám vyhráno. Ale není to zdaleka pokaždé.

Máte nějaká místa inspirace?

V podstatě nemám, ale nejlíp se mi skládá na chatě, protože tam je klid. Klidně můžu skládat i v Praze, ale už nepíšu v noci. Do padesátky jsem hodně psával v noci. Když byly děti malé, tak to jinak ani nešlo. To jsem si sedl do kuchyně, tehdy jsem ještě kouřil, a psal jsem třeba do čtyř do rána. V roce 1990, kdy jsem dělal Hodinu usmíření, tak to byly velké popelníky, plné nedopalků. Dneska se mi skládá nejlépe dopoledne, to je mozek ještě svěží.

A jak u vás vypadá ten skladatelský postup?

To je různé. Ale z osmdesáti procent skládám na hudbu, kterou si předem složím a připravím. Když byly kazeťáky a já byl v autorském rozpoložení, tak jsem si ho pustil, vzal jsem kytaru a jen tak si brnkal a nahrával si to. Potom jsem si to znovu pustil. Tu a tam se našly nějaké nápady, které jsem si pospojoval do nějakého celku. Ten se stal základem určité kostry, na kterou jsem lepil svůj text. Ale někdy to bývá obráceně. Něco mě napadne a zapíšu si to do bloku. Čekám, až se objeví melodie. Mám zajímavou zkušenost, že právě takové písničky dopadnou hodně dobře.

Co slova a hudba zároveň?

I takové věci se stávají. Pár písniček takhle taky vzniklo. Třeba Jantarová země, ta šla najednou.

Máte nějakou představu, jaký je rozdíl mezi písní a básní?

Text písně musí být srozumitelný na první poslech. Všiml jsem si u některých folkařů, kteří se věnují zpívané poezii, že do tebe verše nahrnou tak, že to nedokážeš na jeden poslech do sebe vstřebat. Zahltí tě to. A to by písnička neměla. Ale zásadně nejsem proti zpívané poezii, zvlášť když ji dělá někdo takový jako Mišík.

Myslíte, že takové „pročišťování“ textu k maximální srozumitelnosti nebo přehlednosti má blízko k lidovým písním, které jste dělali s Minnesengry?

Když se ty písničky stěhovaly spolu s dudáky nebo drnkači po světě a ti je zanechávali po vesnicích, lidi si je ne úplně zapamatovali a dál a dál je cizelovali a upravovali, až nakonec dostaly pevnou formu. V ní často nemůžete změnit jediné slovo, tak je ten obsah zkoncentrovaný.

Když některou svou písničku třeba slyšíte z rádia, máte pocit, že jste ji měl udělat jinak?

Taky se to stává. Ale nejde jen o text. Je to i o muzice nebo aranžmá. Ale někdy jsem naopak překvapený, když slyším něco méně známého a cítím, že tahle písnička není vůbec špatná, jen se na ni zapomnělo nebo se z nějakého důvodu nechytila.

Co by měl obsahovat text, abyste o něm řekl, že je dobrý?

Nejlepší je takový, který je jednoduchý a přitom hezký. Tak to umí dělat Jiří Suchý.

Často se diskutuje o obrácených přízvucích. Někomu vadí, někomu ne.

Já jsem s tím míval velký problém. Dřív se mi to párkrát stalo. Pak jsem přišel na to, v čem je problém. Já to měl z jihočeské mluvy. V ní je přízvuk až na třetí. Dneska už si na to dávám velký pozor. A když už by se to stalo, tak by se to muselo zakamuflovat tak, aby se to nepoznalo.

Jako to dělali například Voskovec s Werichem?

A taky Jiří Suchý. Jednou jsme se bavili o jedné jeho písničce a on mi řekl, že „tam jsem to udělal blbě, ale nazpívali jsme to tak, že to nevadilo“.

Zdá se, že jako textař je Jiří Suchý váš vzor.

A velký! My jsme se na starý kolena skamarádili a jsem moc rád, že jsem ho potkal. A taky se mi líbil Kopta. On představuje ten druh poezie, který je stvořen pro vnímání poslechem. A taky se mi líbí texty Vlasty Redla.

Dneska jsou v módě vulgarismy. Zvlášť v rapu. Jak to vnímáte?

Divně. Když máte písničku, ve které je slovo prdel, tak to tam musí sedět… jako prdel na hrnec. Ono se dá snadno poznat, jestli to tam je jen proto, aby to zaujalo. My jsme vydali kdysi album Když Bůh Jihočechy stvořil. Patnáct let jsme sbírali na tu desku pijácké a lechtivé písničky. Ale lechtivé není to pravé slovo, spíš hanbaté. A tam, v lidové poezii, mi nějaké to hanbaté slovo vůbec nevadí. Dokonce to může znít i něžně.

A nakonec nějakou moudrost. Co by měl obsahovat text, abyste o něm řekl, že je dobrý?

Nejlepší je takový, který je jednoduchý a přitom hezký. Přesně takový, jaký umí dělat Jiří Suchý.

Seznamte se

Pavel Žalman Lohonka je pětasedmdesátiletá legenda českého folku s více než třiceti studiovými alby, s řadou živáků a kompilací. V roce 1969 založil v Českých Budějovicích skupinu Minnesengři a vydržel s ní až do roku 1985. Zároveň od roku 1982 vedl původně „zájezdovou“ partu Žalman a spol., která funguje dodnes. Žalmanův hudební záběr je široký. S Minnesengry přešel od českých verzí amerického folku časem k českým, hlavně jihočeským lidovým písním. Přebásnil řadu irských a skotských balad, ale hlavní částí jeho tvorby jsou původní písně.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.