Javorského posluchači znají z někdejšího hostování s kapelou Traband, „aktivistické“ písně s kolegou Igorem Orozovičem nebo jako stálého člena doprovodné kapely písničkáře Mirka Kemela. Na svém vlastním albu se ale spolehl na producentskou spolupráci s především na folklórní a world music scéně známým Marianem Friedlem, a otázka, zda šlo o šťastné rozhodnutí, visí ve vzduchu prakticky po celou dobu od počátku do konce alba.
Snadno si totiž lze představit, že kdyby si Javorský vybral někoho, kdo by jeho muzikantstvím a písněmi byl dosud nepoznamenaný, a třeba i generačně vzdálený, nejspíš by se mu snáze podařilo je hudebně posunout. A mezi aktuální produkcí ukotvit tak, aby zůstala zachována intimita, autentičnost a uvěřitelnost písní, ale zároveň jim dát i nějakou spojující hudební a zvukovou linii. Namísto toho se zde s poslechem vynořují na mysl všechny poznámky na adresu „hereckého zpívání“, včetně těch nelichotivých. A tak jen co si zvykneme na folklórní stylizaci, najednou je tu závan jazzu či šansonu s notnou porcí divadelní teatrálnosti, aby o chvíli později zazněl i například odzbrojující a upřímný folk. Šíři záběru samozřejmě můžeme stejně tak ocenit, jako ji brát jako projev jisté bezradnosti a neujasněnosti.
Samotné písničky za to ale nemohou. S těmi přichází až terapeutický klid a dobře z nich vyvěrá i nadstandardní skromnost jejich autora. A přitom oplývají skvěle napsanými texty, které dobře komentují životní okamžiky a dovedou nacházet krásu i ve zdánlivé obyčejnosti. Problém nastává až ve chvíli producentských ambicí, vrstvících nástroje, a to včetně natolik směr určujících, jako je cimbál. Namísto aby hudební doprovod podpořil a posílil pozici zpívajícího autora, často spíš jako by se snažil zviditelnit sám sebe a odsouval ho jen do pozice jednoho ze zúčastněných. Dobře je to patrné v momentech, kde naopak produkce ustupuje, a Javorský tak zpívá s prostým doprovodem kytary – v písních, jako jsou Motýli či přímo v té titulní, najednou i jeho tichý projev získává na síle. A s přirozeným podáním se dobře snáší i šansonová poloha skladeb Pokoj či Ticho.
A tak zatímco folklórně laděné skladby zavánějí často až přílišně urputnou stylizací, naopak písně s divadelní atmosférou si snadno získávají sympatie. Výrazný Kočár nebo příjemná Ty jsi se mi zdála by se s klidem a bez uzardění mohly postavit vedle tvorby bratří Ebenů a atmosférou nemají daleko ani k nejlepším poetickým kusům Jaromíra Nohavici či Karla Plíhala.
Nejlepší je tak brát a vnímat debut Vladimíra Javorského jako „seznamovací“. Tedy na chvíli úplně zapomenout na všechny ty skvělé role a výraznou personu, a naopak se ponořit jen do jeho písní a vychutnávat si, že album nabízí hned několik dost výrazně odlišných tváří autora, že umí podat i netuctový text a že hudba psaná především pro vlastní potěchu nemusí rezignovat na elementární kvalitu. Snad i proto, spolu se slovem „upřímnost“, může nabídnout víc než jen pouhou radost a zábavu. Což dnes už ani na folkové scéně není ničím samozřejmým.
Verdikt: 70 %
Na debut není nikdy pozdě. A ten, který si herec Vladimír Javorský nadělil k šedesátinám, více sází na samotnou chuť prezentovat a konfrontovat se než na myšlenku, kdo bude posluchačem a zda se mu to bude líbit. A to, že přesto obstojí i u vysoko položené laťky, je už jen příjemný bonus.