I v hudbě totiž platí, že méně může být někdy více. Slipknot v singlu Arsenal skutečně povolali celý svůj signifikantní arzenál, nacpali ho do tří a půl minuty, ale v procesu jaksi zapomněli napsat dobrou píseň. Vytáhli scratching, sudy, nasupené frázování, samply i breakdowny a celé to zabalili do obligátního hororového videoklipu. Jenže ono to zkrátka nefunguje tak, jak si pánové zřejmě představovali.
Arsenal především postrádá jediný opravdu silný a zapamatovatelný moment. Něco takového bychom možná prominuli klubové metalové kapele, těžko však jedné z největších metalových formací 21. století, která bez problémů plní stadiony a festivalová pódia.
Některé momenty navíc působí vyloženě zvláštně. Třeba až demonstrativní využití DJ scratchingu, za který byl donedávna zodpovědný Sid Wilson, jenž byl ze skupiny nedávno odejit. Stejně jako většina členů její klasické devítičlenné sestavy. Z té dnes zůstali už jen frontman Corey Taylor, kapelník a mlátička do sudů Shawn „Clown“ Crahan – mimochodem zodpovědný i za poněkud mdlý videoklip – a kytaristé Jim Root a Mick Thomson.
Celé to místy působí, jako by se pánové obrátili na umělou inteligenci s otázkou „Co je zvuk Slipknot?“, následně odškrtli všechny nabídnuté odpovědi a splácali je páté přes deváté. Jen přitom zapomněli na refrén, pořádný scream nebo vlastně cokoli, co by Arsenal vytrhlo z podivné šedi. Corey Taylor sice stále vytahuje své typické frázování, perkuse buší, scratching skřípe a kapela se ze všech sil snaží znít jako Slipknot. Jenže právě ta urputná snaha začíná být součástí problému.
Dalo by se pochopit, že po třiceti letech na scéně už člověk není stejně agresivní jako ve dvaceti, přemýšlí o hudbě jinak a nemá potřebu znovu natočit Iowu. To po Slipknot ostatně ani nikdo soudný chtít nemůže. Pak se ale nabízí otázka, proč se kapela rozhodla vytrvat v podobné křeči a postupně se stávat jakýmsi muzeem sebe sama, místo aby svůj stále nezpochybnitelný talent využila k hledání nové cesty.
Je mi to líto. Sám jsem velkým fanouškem Slipknot, a možná právě proto mě Arsenal zklamal. Kapela svůj arzenál očividně ještě neztratila. Má v něm prakticky všechny zbraně, díky nimž se stala jedním z největších metalových fenoménů své generace. Jenže tentokrát z něj vystřílela téměř všechno najednou a netrefila prakticky nic.
A podle prvních reakcí fanoušků rozhodně nejsem jediný zklamaný. Nezbývá než doufat, že nás další skladby nové éry Slipknot dokážou šokovat i jinak než pozdviženým obočím.