Letošní léto je ve znamení staříků. Novou desku nejdříve nabídli Ringo Starr (86 let) a Paul McCartney (84 let) z Beatles. Brzy po nich 10. července vydané album Foreign Tongues je zase dílem Rolling Stones, jedné z nejdéle existujících kapel na světě. Ani jedna z těch tří desek sice hitparády neválcuje, nejsou to hrdinové dnešního mladého publika a styl jejich písní je už dost vzdálený současným představám o popu, ale to neznamená, že staří pánové nabízejí mizerné zboží. Naopak, z desek sálá ohromná zkušenost. A navíc i příjemný pocit typu „už bychom nemuseli, ale když nás to tak baví“. Dodejme ještě navíc, že současné scéně nějaký ten výlet „back to the roots“ může jen a jen prospět.
Foreign Tongues je výroční, pětadvacáté studiové album Rolling Stones. Na to, že kapela vznikla už v roce 1962, čili před šedesáti pěti lety, to není žádná přehnaně velká nadprodukce, zvláště uvážíme-li, že v šedesátkách bylo zvykem vydávat nejméně jednu desku ročně. Ale i tak to činí nějaké tři stovky písní podepsaných dvojicí Jagger/Richards. Dvacítka z nich určitě patří do zlatého fondu hudby 20. století. Foreign Tongues takové rockové super standardy nenabízí, ale muzika je to po čertech živá.
Dnešní Rolling Stones tvoří už jen tři původní muzikanti – Mick Jagger, Keith Richards a Ron Wood. Plus na jedné skladbě (Hit Me In The Head) najdeme ještě čtvrtého z party, Charlieho Wattse. Stones s ním natáčeli jen několik dní před jeho smrtí. Podobně jako na předchozím albu Hackney Diamonds se Rolling Stones pokusili osvěžit své písně tím, že do svých skladeb pozvali jako hosty velká jména – tentokrát Bruno Marse (hraje na cowbell), Paula McCartneyho, Chada Smithe z Red Hot Chili Peppers, Roberta Smitha z The Cure nebo Steve Winwooda. Jistá podoba s Hackney Diamonds má svou logiku. Některé skladby jsou údajně přebytky z tehdejšího nahrávání.
Stones jsou stále v zajetí hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jen s řadou nových technických vymožeností, které dělají jejich sound modernějším. V některých skladbách je z kapely skoro big band, čítající deset i více muzikantů. Jagger s Richardsem si i tentokrát libují ve velkých sborech v pozadí jako na Let It Bleed. Na albu nemůže chybět country (Ringing Hollow) jako kdysi na Beggar´s Banquet, řízný rock´n´roll (Divine Intervention), nějaký ten ploužák (Some Of Us), nebo nějaká specialita – tentokrát středoproudý song, který by mohl zpívat i Frank Sinatra, transformovaný do rockové podoby (závěrečný Back In Your Life). Nechybí ani trochu pop rocku (Covered In You) a jedna přejatá skladba – You Know I´m No Good zpívávala Amy Winehouse. Základ desky je ovšem typicky neměnný stonesovský – stačí si pustit úvodní Rough and Twisted a slyšíte ozvěnu Chucka Berryho a Muddyho Waterse.
Mick Jagger má sice osmdesát dva let, ale z alba zní jako zdatný čtyřicátník. Zázrak přírody nebo zázrak umělé inteligence, jak napovídá klip ke skladbě In The Stars? Pořád má svůj typický arogantní projev, libuje si místy až v trochu přehnaném patosu a v Jealous Lover se blýskne i trochou falzetu, který si osvojil až na svých sólových albech. V Mr. Charms startuje s čímsi, co se podobá rapu a zdá se, že mu to také dobře sedne.
To, co je ze všeho nejvíc na nové desce Rolling Stones hodno obdivu, jsou ovšem kytarové riffy. Co písnička, to úžasný instrumentální úvod, který má zásluhu i celkovém dojmu z desky. Je energická a nadupaná. Nádherně sto let za opicemi.
Po několika posleších se zdá, že Hackney Diamonds bylo o trochu lepší album než Foreign Tongues. Drželo víc pohromadě. Ale u Rolling Stones člověk neví. Nebožtík Ivan Wünsch z Jasné páky říkával, že i ta nejhorší deska Rolling Stones se během let stane jednou z nejdůležitějších. Lidi, kteří na ni zpočátku nadávají, do ní časem dorostou.
Verdikt: 80%
Foreign Tongues se zatím rýsuje jako lepší střed stonesovské produkce. A když se o desce Rolling Stones řekne lepší střed, znamená to, že i tak trčí vysoko nad ostatní letošní konkurencí.