Stále ještě poměrně mladá manchesterská hardcorová sbíječka Guilt Trip se už v minulém roce pomalu začala drát na zajímavá místa v harmonogramech světových metalových a rockových festivalů. Důvod byl pochopitelný – album Severance (2024) zkrátka a dobře nejen hardcorovou komunitu solidně zbláznilo. Severance posluchačům najednou nabídlo nesmírně průrazné hardcorové skladby s nevšedními kompozicemi, chytlavými breakdowny i s charakteristickými harmoniemi, jimiž kapela nabyla na osobním charakteru. Co však album dělalo výjimečné, to byla nesmírně živelná produkce a celkově pocit, jako by tu desku kapela nahrávala naživo. Zejména bicí tady mají naprosto fantastický, a hlavně konkrétní zvuk.
Dalo se proto očekávat, že s novou deskou přijde další posun, a to nejen z hlediska postprodukce. Na Armour of Angels kapela začala zvát už koncem září minulého roku, kdy vypustila singl Burn, na který – ještě před finálním vydáním alba – navázala dalšími singly Dirt, Angel Eyes a No Love Lost. Fanoušci tak některé změny a posun kapely k určité přímočarosti mohli s předstihem postřehnout. Zároveň kapela, která si dříve docela zakládala na oldschoolu a čitelně analogovém zvuku, svůj sound najednou ztučněla a zatěžkala.
Asi nejvíce se tato změna projevila na bicích, které společně s kytarami na Armour of Angels fungují dohromady více jako celek, respektive jako masivní vlna, jež posluchače okamžitě strhne. Guilt Trip najednou ustoupili od thrashmetalových kořenů a možná i trochu na úkor konkrétního a charakteristického zvuku se rozhodli tentokrát pro mnohem přímočařejší a ambicióznější album, které zasáhne širší okruh posluchačů. Typickým příkladem je právě první singl Burn, jehož repetitivní refrén už po prvním poslechu jen těžko vymažete z hlavy.
Co však kapele zůstalo, je celková, místy až nu-metalově pojatá povaha party „z ulice“, která se s tím zkrátka moc nemaže. Brutální nespočet riffů, nekompromisní scream vokalisty Jaye Valentinea, charakteristické „pinch harmonics“ (umělé harmonické tóny) a hlavně drive. Ostatně oproti Severance je Armour of Angels daleko méně dynamicky proměnlivé a v podstatě nedává prostor na vydechnutí.
Album tím pádem tolik nepřekvapuje jako jeho předchůdce. Dokonce se pozvolna rozjíždí, přičemž největší pecky nacházíme hlavně v jeho druhé půlce. Vyjma Burn si ihned zapamatujete hlavní motivy skladeb No Love Lost nebo Resurrected – největší překvapení alba s hostem Sonnym Sandovalem z legendární nu-metalové partičky P.O.D.
I přes skvělý závěr desky v podobě nejbrutálnější skladby The Banner of Heaven člověka po poslechu přepadnou dvě zásadní myšlenky. Tou první je, že album funguje hůře jako celek oproti Severance a zkrátka není tak koncepčně uchopeno. Tou druhou je, že má daleko ambicióznější singly, co prostě naživo budou skvěle fungovat. Už jen samotné tracky Dirt a Angel Eyes, které kapela dokonce spojila do jednoho fantastického klipu, ukazují i nenápadný příklon k metalcorovým kompozicím, byť hardcore je pořád v jejich případě hlavním poznávacím znamením. Náznak větší melodičnosti pak posluchač pocítí i u naléhavé skladby Veins.
Guilt Trip s touto deskou jednoznačně stoupnou nejen v očích festivalových dramaturgů. Ve výsledku totiž servírují opět nesmírně kvalitní materiál, jenž patří v současnosti mezi to nejlepší, co moderní hardcore nabízí. Armour of Angels je skvělé album, přesto si troufám tvrdit, že Severance byla prostě výjimečná deska, jedno z nejlepších alb v historii žánru. Ale naprosto chápu, že po tomhle mistrovském kousku se kapela zase posune dál jinými směry. A to je dobře!
VERDIKT: 83 %
Guilt Trip se posouvají přímočařejším směrem a jdou si sebevědomě po koruně králů současného hardcoru. Oproti minulé desce sází na mohutnější zvuk, který drtí ušní boltce. Kapela zároveň ubírá na konkrétnosti jednotlivých nástrojů a soustředí se spíše na masivní celek s modernějšími produkčními prvky. I to jí ovšem skvěle funguje.