Internet je v posledních letech hodně temné místo, kde nikdo moc neotálí s odsudky a projevy nenávisti. Svou porci dostává sežrat i Gracie Abrams coby dcerka slavných rodičů, tedy režiséra J. J. Abramse a televizní producentky Katie McGrath. Že prý je protekční spratek bez talentu. Sama zpěvačka o svém privilegiu a jistotách nedávno promluvila v podcastu The New York
Times a připustila, že termín „nepo baby“ chápe a diskuze o něm je zcela na místě.
Gracie Abrams sice měla díky rodičům podporu a její rozjezd v hudebním byznysu byl díky přístupu k finančním prostředkům snazší, ale tvrdit, že je nula bez talentu, je laciný rage bait. Novinka Daughter from Hell naopak ukazuje zpěvaččin skladatelský um i cit pro dobré melodie, přestože vlastní hlas a autorský rukopis jsou ještě ve fázi hledání a formování. Hudebnice stále ve velké míře promlouvá skrze své vzory, což je zejména Taylor Swift, ale také Phoebe Bridgers nebo Lorde. Půjčuje si od nich křehkost, zranitelnost i syrovost.
Zejména vliv Taylor Swift je na albu nepopiratelný. Ať už ve způsobu, jakým Gracie Abrams pracuje s dynamikou textů, nebo se samotnými písňovými strukturami. A jelikož se i tentokrát spojila s Aaronem Dessnerem, jenž pro Swift produkoval její úspěšné pandemické nahrávky Folklore a Evermore, nese se i Daughter from Hell v duchu křehkých alternativně folkpopových kytar a smyčců. Někdy až moc opisně. Což je ostatně potíž u všech Dessnerových produkcí a daň za jeho okamžitě rozpoznatelný zvuk.
A Gracie Abrams k tomu pořád hraje dost na jistotu a málo riskuje. Její písničky jsou líbivé, citlivé a velmi melodické, rozhodně žádná průměrná béčka, ale málo prosazují jedinečnější identitu. Zatímco v textech se zpěvačka obnažuje a přichází s temnými metaforami ran, jizev, nožů i krve, hudebně se krotí a autocenzurně se drží na uzdě. Což je škoda. Když rezignuje na své vzory a je sama za sebe, je nejpřesvědčivější.
Název Daughter from Hell navíc sliboval větší drama a vypjatost, generační zpověď o náročném dospívání. To Gracie Abrams doručuje spíše opatrně, i když zase odvážněji než na předchozím Secret of Us, kde to byla místy opravdu velká nuda. Teď si zkrátka jen zachovává vkusnost a umírněnost, než aby se utrhla ze řetězu. Ale je jí pořád jen 26 a růst ještě může; je rozhodně kam.
Talentem navíc oplývá a autorsky se do budoucna ošlehá. A co je cennější, má dobrý hlas nesoucí emoci. Ať si zlí jazykové na sociálních sítích říkají cokoli.
VERDIKT: 60 %
Gracie Abrams prošla od minulé desky čitelným vývojem. Její novinka Daughter from Hell je zvukově rozmáchlejší a přesvědčivější. Teď ještě najít osobitější rukopis. Vlohy by k tomu byly.