Šesté album Muchy vznikalo dlouho. Avizováno bylo před dvěma lety, loni pak oznámen název, klip ke skladbě Udělám ti 4 děcka, hajzle byl ovšem zveřejněn už v lednu 2022 a dalších několik skladeb v průběhu následujícího času. Během té doby se kapela zredukovala z kvarteta na trio a pozbyla – kromě samotné frontwoman – posledního ze zakládajících členů. S jednou kytarou a třetí rytmikou je aktuálně mnohem víc přímočará, rockově rozvernější a ještě více se vzdálila někdejším alternativním intelektuálům směrem někam k pop punku.
Co se nemění, je míra použitých vulgarismů, otevřenosti autorky a absence přehnané korektnosti, nový je určitý obrat od obecnějších témat, jako byly komenty k Me Too, ekologii či rozmazleným mladým mužům, k těm více osobnějším. Mezi nimi jsou pak na prvním místě děti. Téma matek-muzikantek a nesnadného kloubení života s malými či dospívajícími ratolestmi s bohémským životem na koncertech je tu tím nejvýraznějším. Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že u něj snad zpěvačka opustila svou sarkastickou potřebu glosovat vše ostatní okolo. A sebezpytné postřehy – ať už o závislosti na sociálních sítích (Lajky), nebo o životě na vesnici (Brno venkov) často stejně kapelovou spikleneckou bublinu přesahují.
Ani s tímto albem a postupujícím časem se nezdá, že by se Mucha usadila a zklidnila. Pořád do toho jde naplno, pořád ji baví provokovat a naštěstí pořád ještě umí napsat údernou písničku, která má na koncertech hitový potenciál. Takové jsou na albu Kokskar a Milan je uzurpátor. Můžete se nad ní pohoršovat, můžete se bavit, ale těžko lze předstírat, že tu něco takového nemá živnou půdu a věrné příjemce.
VERDIKT:
Od Záviše k Baumaxovi... a často zase ihned zpátky. Mucha na ADHD znovu odzbrojuje svou přímočarostí.