Linda Perry vždycky působila jako člověk, který dokáže napsat refrén pro jiné a zároveň v něm zanechat vlastní otisk. Let It Die Here tuto roli obrací. Po více než pětadvaceti letech od předchozího sólového alba After Hours zpívá znovu za sebe, bez ochranné vrstvy hvězd, jimž kdysi pomáhala formulovat jejich nejsilnější momenty. Její třetí sólová deska je doprovodem ke stejnojmennému dokumentu, ale funguje především jako osobní inventura ženy, která celý život nesla tíhu problematického vztahu se svou matkou, viny, vzteku a potřeby být konečně slyšet.
Let It Die Here má sedmnáct skladeb a téměř hodinu, což je pro takhle niterný materiál hodně. Perry nestaví příběh na desce jako řadu epizod, spíš jako dlouhou cestu, během které se střídají úzkost, smutek, vzdor i pozdní smíření. V úvodní Balboa Park se její křehce nakřáplý hlas pohybuje v produkčně vyčištěném prostoru smyčců a jemných detailů. Není to start, který by strhl. Stupid Yellow Kite zase připomene kytarovou přímočarost časů 4 Non Blondes, jen výrazně tišší a uhlazenější. Když se Perry do vokálu opře, pořád má sílu opanovat celou místnost. Zároveň se tím také obnažuje hlavní problém desky: produkce často žehlí hrany ve chvílích, kdy by jim slušelo zůstat nebroušené a hudebně špinavé.
Deska je nejsilnější tam, kde nechá promluvit rozpor. Perry má hlas jako zvon, ale nese v sobě únavu. Umí dramatické gesto, ale většinu času ho nevyužívá. Titulní skladba by při odvážnějším aranžmá mohla mít waitsovskou hrubozrnost a temnou divadelnost, místo toho zůstává v polostínu. Přesto je i tak jedním z emocionálních vrcholů alba. „Odpusť mi, matko, neboť jsem se ztratila v temnotě všech tvých hříchů,“ zpívá Perry a hned poté přiznává: „Dala jsi mi sílu, ale ne dost / Proto piji černou vodu z démonova poháru.“ Nejde tu o efektní zpověď, ale o akt přerušení řetězu, o vymanění se z nepříjemného područí. Matka je na albu přítomná jako protivník, múza i člověk, kterého bylo možné pochopit až příliš pozdě.
Is That All You Got má v sobě líné teplo večerní verandy, bluesový nádech a vokál, který se chvílemi barvou překvapivě blíží Jonu Bon Jovimu. What Lies with You zase ukazuje, jak se věk a zkušenost propisují do tempa i tónu: melancholie tu není póza, ale vyjádření člověka, který už ví. V refrénech jako by únava mizela, jen nástroje by snesly méně sterilní lesk.
Důležitou protiváhou bolesti je I Am Daughter, vzdušnější skladba s jihoamerickým nádechem a jemností, do níž se dá zabalit. „Veď mě dolů po mělkém útesu. Drž mi hlavu nad vodou. Pomoz mi oplakávat to, co jsem ztratila, vždyť jsem dcera,“ zpívá Perry a najednou je v té větě méně obžaloby než smutné potřeby někam patřit. The Suitcase pak ukazuje, jak silná umí Perry být, když se melodická linka, klavír, činely a mohutný hlas spojí bez zbytečné opatrnosti. Tady se otevírá představa, jak by mohl znít přirozený vývoj 4 Non Blondes: dospěle, nosně, s poprockovou písničkovostí, která neztrácí tah.
Reinterpretace hitu Beautiful není nostalgická vložka. V podání šedesátileté ženy píseň o sebeúctě získává jinou gravitaci než v ikonické verzi Christiny Aguilery. Folkrockové aranžmá ji zbavuje triumfálního lesku a vrací ji k autorce, která ví, že slova opravdu mohou srážet dolů. V závěrečné Albatross se pak tíha konečně mění v naději, klid a odpuštění. Zároveň jako by si konečně dovolila nechat zvuk nedokončený, protože příběh je hotový.
Let It Die Here není přelomové album. Je moc dlouhé, místy až příliš producentsky uhlazené, kdy se bojí vlastní drsnosti. Ale jeho podstata je silná: Linda Perry tu nezpívá proto, aby připomněla, kolik skvělých písní napsala pro jiné. Zpívá, aby uzavřela něco, co už nechce nést. A v nejlepších chvílích je slyšet, že osvobození nemusí znít jako výkřik.
VERDIKT: 65 %
Let It Die Here je osobní, upřímná, bolestná, místy až příliš produkčně uhlazená očista, v níž Linda Perry nachází svobodu v odpuštění.