Obrázek k článku RECENZE: „Jmenoval se Alík, chytrej byl jak Halík.“ Kouzlo Krausberry se nemění
| Josef Vlček | Foto: Profimedia

RECENZE: „Jmenoval se Alík, chytrej byl jak Halík.“ Kouzlo Krausberry se nemění

Hanspaulští pohrobci v čele se sedmašedesátiletým zpěvákem Martinem Krausem konečně vydali nové studiové album. Je to teprve sedmá studiovka, vydaná zhruba dva roky před čtyřicátým výročím vzniku kapely, a navíc první od roku 2007.

„Hanspaulský Mick Jagger“, jak se šéfovi Krausberry říkalo, ztratil věkem hodně ze svého neúprosného rhythm-and-bluesového frázování, ale nahradil ho písničkářským vyprávěcím stylem, typickým pro pražskou Hanspaulku alias Horní Dejvice a jeho generační souputníky Ivana Hlase, Ondřeje Hejmu nebo nebožtíka Petara Introviče.

Krausberry jsou stará škola. Místo toho, aby se snažili o co nejmodernější sound, hrají s gustem jako stará kutálka, v níž jsou jasně čitelné všechny nástroje, nesnaží se znít nadupaně a dávají přednost vyprávěným textům před hrou se slogany. Hospodský blues rock se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi.

Většinu písní si tentokrát napsal Martin Kraus sám. Dvě písničky z jedenácti jsou dokonce v ženském rodě. Fenka patří k nejzdařilejším písním desky. Je to do zvířecího světa přenesené vyprávění jisté dívky, která naletěla mazanému svůdníkovi: „Jmenoval se Alík, chytrej byl jak Halík, málem jsem mu na tu boudu skočila.“ Kraus tam promele všechny možné psovské obraty – psí knížku, dělal si psinu, dělali jsme psí kusy, „sepsul mě jak štěně, teď pod psa je mi denně“. Druhá „ženská“ písnička je neméně vtipná – „Mám ráda Láďu ze mlýna / ten má široký záda / a tebe milej Martine / mám jako kamaráda“. A když ji pak milej Láďa nechá, tak jí nezbývá než přehodit výhybku: „Utek mi s nějakou courou / tak dneska milej Martine / šla bych se s tebou sklouznout.“

Není ale všechno v rámci krausberráckého humoru. Titulní píseň alba Poslední nádražák je smutným rozloučením s blízkým člověkem: „Poslední nádražák / v děravejch ponožkách / už vypravil svůj vlak / na cestu do oblak / už je z něj jenom prach, co nosíš na botách / už je z něj jenom stín…“

Nutno podotknout, že na desku přispěli i jiní autoři. Ivan Hlas daroval Krausberry Sáru (Krásnej dar) a Kraus ji zpívá s frázováním, typickým pro Hlasovy písně. Známý hanspaulský textař Jaroslav Müller, který napsal nejlepší bluesové texty pro dávnou Krausovu a Introvičovu kapelu Bluesberry, složil slova k písni Půlnoční, která zachycuje atmosféru čtvrti, kam nejenom Kraus odešel z Hanspaulky, Karlín. Povedly se mu rozkošné pijácké verše: „Hospodskej zrádná zmije / podle si počíná / do rumu vodu lije / rovněž tak do vína…“ Jednu písničku dodal i bubeník Štěpán Smetáček. Vše v rámci pohody důchodců-štamgastů nějaké čtvrté cenové. Jako staří dědkové na trampské osadě.

Verdikt: 60 %

Poslední nádražák má v sobě sice hodně humoru, ale zní ucouraně. Jako kdyby kapele jako celku docházel dech. Jistě, všichni tři kytaristé hrají nesmírně zručně a cítí svou hudbu, jenže bez energie. Jen málokdy kapela přidá a zrychlí, pořád si jede tu svou. Při vystoupení to nevadí, tam člověk ocení Krausovo kouzlo osobnosti, ale na desce to vypadá spíš jako popůlnoční uspávačka.