On je to vlastně comeback tak napůl, blink-182 hráli dál i bez Toma DeLongea, který odešel v roce 2015. Jenže vloni se vrátil a One More Time… je tak první studiovka v klasické sestavě od roku 2011, kdy tahle trojice vydala album Neighborhoods. Samozřejmě, blink-182 by to nejspíš uhráli na samotnou radost z toho, že je DeLonge zpátky, podobně jako u Red Hot Chili Peppers kvalitu posledních dvou alb převyšovala radost z návratu Johna Fruscianta.
Jenže na One More Time… nabízí kapela mnohem víc. Není to jen oslava návratu ztraceného bratra do party, je to především od základů poctivě natočená deska, kde se nic nešidí. Blink-182 nabízí všechno, co se od takové kapely čeká. Chytlavé singly, čistě žánrové věci, pubertální fórky, občas i vážnější texty. Jsou tu typické tříminutové vypalovačky i půlminutové hříčky, střídá se tempo i postupy, aby tři čtvrtě hodiny dlouhou desku neohrozila rutina. Hoppus s DeLongem si spolu pinkají zpěvy jako zamlada a právě ta jejich synergie, která ze sebe ani po letech nic neztratila, patří mezi jeden z nejdojemnějších elementů nové desky. Na druhou stranu, na One More Time… je víc než kdy dřív slyšet, jak je Travis Barker technicky přehrává rozdílem třídy. Většinu desky to valí kupředu jak nasupená mašina a Hoppus s DeLongem za ním klušou v odstupu. Ale to už je holt daň za to, že máte v kapele jednoho z nejlepších bubeníků planety.
Blink-182 se na One More Time… překonávají jak v ukázkových žánrových kouscích, tak skladbách s hitovým potenciálem, které kapele zůstanou v setlistu. Novinka je esenciální poppunková deska a je úplně jedno, že vychází patnáct let po ústupu žánru. Dojde i na experimenty, jako když se v Blink Wave kapela snaží propojit new wave synťáky s poppunkovými kytarami. Jako fór dobrý, ale nebýt těch kytar, mohl by to klidně zpívat Michal David. Podobně na půl cesty skončilo několik dalších skladeb, kdyby se tři čtyři z desky nakonec vyřadily, nic by se nestalo. Na druhou stranu, takhle zase tu radost z DeLongeho návratu máme komplet se všemi nápady, i těmi slabšími, to má taky svůj smysl.
Výše zmíněné výtky ovšem převažuje fakt, že na One More Time… blink-182 servírují enormní množství chytlavých skladeb. Ještě před vydáním desky bylo venku už pět singlů a další budou bezpochyby ještě následovat. To jen dokazuje, jak DeLongův návrat všechny tři pokropil živou vodou a natočili nejlepší desku blink-182 za posledních patnáct, možná i dvacet let.
Není to comebacková nahrávka roku, už teď můžeme říct, že tahle pozice patří Rolling Stones, kteří po osmnácti letech vydali nový studiový materiál s původní tvorbou a zase všem mlaďochům ukázali, jak se to má dělat. Blink-182 ovšem taky natočili výjimečnou desku. Ano, je tu obrovská porce nostalgie a dojetí, že jsou „kluci“ zpátky. Ale i bez toho jde o silnou poppunkovou záležitost. Poctivě složenou, nahranou a zprodukovanou. Žádná flákačka s vědomím, že si to lidi stejně koupí. Tak to má být!
Verdikt: 80%
Výborná deska plná silných skladeb, potenciálních singlů i několik slabších kousků, které si cestu na desku našly spíš díky radosti z DeLongova návratu než pro svou kvalitu.