AC/DC měli solidně našlápnuto už na konci sedmdesátých let. Hráli ve velkých sálech, každá jejich další deska se prodávala lépe a lépe, což potvrdila v létě 1979 vydaná Highway to Hell. V USA se jim sice pořád moc nedařilo, ale v Británii a domovské Austrálii prodávali nahrávky po stovkách tisíc, a to jim dodávalo naději, že míří správným směrem.
Jenže 19. února 1980 přišla tragická rána. Zpěvák Bon Scott zemřel na otravu alkoholem a zdrcení spoluhráči uvažovali, že AC/DC rozpustí. „Když jste mladí, připadáte si nesmrtelní,“ pravil pro časopis Classic Rock Angus Young. „Ale když Bon zemřel, cítil jsem se příšerně dospělý.“ Jeho bratr Malcolm jej doplnil poznámkou, že v tu chvíli nevěděli, co dál. Byla to tragédie, po které nikdo neměl na muziku chuť ani energii. Nakonec to byl Scottův otec, který si vzal sourozence Youngovy na pohřbu stranou a domlouval jim, aby to nevzdávali.
„Byli jsme na tom hodně špatně,“ popisoval Malcolm. „Nedokázali jsme se z toho vymotat. Zkusili jsme to sami ve dvou, vzali kytary a hráli, jen tak jako terapii. A brali to jako možnou cestu, jak se z toho dostat.“
Přichází Brian
Bylo třeba najít nového zpěváka. A to byla výzva. „Bon byl jedinečný,“ pravil Angus Young v březnu 1980 pro magazín Sound. „Rozhodně nechceme nějakého jeho imitátora. Hledáme někoho, kdo bude trochu jiný. Je složité přijít za námi do zkušebny s vědomím, že Bon zrovna zemřel, možná bude mít strach, že z jeho podání starých písniček budeme mít srandu. To je holt tlak navíc.“
Volba nakonec padla na Briana Johnsona, dalšího hudebníka, který už měl v sedmdesátkách díky skupině Geordie nějaký ten úspěch za sebou. Jenže Geordie byli glamrockeři, Johnson v nich zpíval trochu jinak a často byste v jejich hudbě budoucího frontmana AC/DC ani neslyšeli. A navíc se mu moc nedařilo, na konci sedmdesátek se Geordie rozpadli. „Když jsme skončili, byl jsem švorc,“ pravil Johnson. „Neměl jsem nic. Musel jsem nějak uživit dvě děti a zaplatit hypotéku, jezdil jsem ve čtrnáct let starém Volkswagenu Brouk. Byl jsem úplně v prdeli!“
Aby Johnson alespoň jednou nohou zůstal na scéně, založil s neznámými hudebníky tak trochu trucpodnik Geordie II. Tušil, že jeho kariéra pomalu uvadá. „Na malou kapelu jsme docela váleli, ale bylo jasné, že na nahrávání alb nemáme,“ popsal zpěvák situaci pro Classic Rock. „Byl jsem starý. Sakra, bylo mi dvaatřicet, už jsem měl dávno po záruce.“
https://www.youtube.com/watch?si=oNcpL6tx2PMweQUP&v=lzSiV_MoQ4k&feature=youtu.be
Johson si ani trochu nevěřil. „Vzpomínám si, jak jsem seděl v kavárně naproti studiu, kde měla proběhnout zkouška. Bože, jak mně bylo příšerně! Byl jsem nervózní. Chtěl jsem domů. Myslel jsem si, že nemám šanci, protože mě vlastně vůbec neznají. A taky byli mladí, já tam seděl u čaje a koláče a nemohl jsem se do něj zakousnout, protože měl tvrdou kůrku! A pak jsem si řekl: srát na to! Je čas to rozseknout. Tak jsem vstal, přešel ulici a vstoupil do studia. A tam seděla parta týpků, co byli úplně v pohodě. Normální kluci! Sotva jsem vstoupil, hned jsem se cítil příjemně. Přišel ke mně Malcolm, povídá: tady máš, kámo, a podal mi pivo. Říká ještě: musíš mít žízeň. A já na to: víte co, pánové? Zrovna teď bych to nejraději pořádně rozbalil. A to si pište, že jsme ten den fakt váleli! Zeptali se mě, co si chci zahrát na úvod. Navrhl jsem Nutbush City Limits od Ika a Tiny Turner, což byla pro kapelu příjemná změna. Všichni zpěváci, co tam ten den byli na konkurzu přede mnou, chtěli hrát Smoke on the Water. A pak přišla ta opravdová zkouška, něco od AC/DC. Začali hrát Rosie a já cítil nefalšované vzrušení. Byl to můj šťastný den!“
Brian Johnson totiž Whole Lotta Rosie uměl zpaměti, s Geordie II. píseň hrávali každý koncert jako přídavek. I když se zkouška povedla na výbornou, Brian Johnson se vrátil domů do Newcastlu a pořád si nevěřil. Za pár dní mu zavolal Malcolm Young: „Musíme natočit desku, odlítáme za pár týdnů, tak co, jdeš do toho s náma?“ Brian Johnson měl takovou radost, že na oslavu ihned po telefonátu otevřel láhev whisky, kterou koupil tátovi ten den k narozeninám. Bylo rozhodnuto, AC/DC měli znovu zpěváka a mohli začít nahrávat jednu z největších desek rockové historie.
Haiti není Newcastle
Mezi fanoušky dodnes panují dohady, nakolik se na Back in Black podílel zesnulý Bon Scott. Pravda je, že coby původem bubeník odbubnoval zpěvák první demáče skladeb Let Me Put My Love into You a Have a Drink on Me, nicméně jak Angus, tak Malcolm Youngovi v rozhovorech potvrdili, že víc práce už Scott na albu nestihl. Tomu ovšem fanoušci nechtějí věřit a koluje mezi nimi povídačka, že nebožtíka neprávem odsunuli stranou, když na albu kapela jako autorskou trojici uvedla sourozence Youngovy a Briana Johnsona. Táhne se to už pětačtyřicet let a sám zpěvák je z toho otrávený, jak píše ve svých pamětech Lives of Brian z roku 2022: „Tyhle konspirační teorie jsou nezastavitelné, většinou si je vymýšlí lidé, co si myslí, že vědí, a přitom u toho vůbec nebyli. Byl jsem to já, kdo seděl s perem nad papírem, psal každou noc, každé ráno, většinou jsem dostal pro inspiraci jenom název skladby. Tak to bylo. Taková je pravda a doufám, že tímto to uzavřeme.“
Tak už byli AC/DC zvyklí skládat, nejdřív muzika, pak nějaký rázný název a následně text. V případě Back in Black narazili ale na jeden problém – nebylo studio. Kapela sice překonala složité období a měla chuť tvořit, jenže neměla kde. Všechna kvalitní studia v Londýně a okolí byla obsazená, a tak padlo rozhodnutí odletět někam mimo, kde naopak bude místa i času na rozdávání. Volba padla na studio Compass Point v Nassau.
„Vůbec bych to nenazýval studiem,“ vzpomínal Brian Johnson. „Byli jsme v malých betonových celách, jen postel a židle. Vedla to taková velká černoška. Šel z ní strach, vládla tomu železnou pěstí. Na noc jsme se museli zamykat, varovala nás, že místní Haiťané k nám jinak vlezou a vykradou nás. Každému z nás koupila metr a půl dlouhá rybářská kopí, ať máme čím kurva bránit dveře! To byla jiná atmosféra než v Newcastlu, to vám teda řeknu.“
Hromy a blesky
I když řadu skladeb měli AC/DC připravenou, i tak album vznikalo částečně za pochodu. Je to případ i Hells Bells, jedné z nejslavnějších skladeb kapely. Nahrávání posouval kupředu producent Robert John Lange přezdívaný Mutt. Ve spartánských podmínkách se pro hudebníky snažil vytvořit co nejpříjemnější pracovní prostředí, i když za cenu ne úplně tradičních postupů. Studio například nemělo žádnou poslechovou místnost, kde by si všichni mohli sednout, zjistit, co zrovna natočili, a říct si, jak postupovat dál.
„Že byste si společně sedli a zamysleli se nad odvedenou prací, to byl luxus, který jsme tam neměli,“ vzpomínal Johnson. „Jednou ke mně Mutt přišel a ptá se, jestli jsem v pohodě. Byl to zlatý člověk, poznal, když jste byli ve stresu. Říkal jsem si, že už jsem ze sebe dostal tři texty a další den to šlo nanovo, tak mu povídám: dochází mi nápady. Odpověděl mi, že dneska budeme točit Hells Bells. Zrovna jsem dodělal Back in Black a říkám si, jestli vůbec zvládnu ještě zintenzivnit atmosféru. A najednou se spustila tropická bouře, nejsilnější, jakou jsem kdy zažil. Zahřmí a Mutt na to: slyšels ten hrom? Jo, říkám mu, tomu v Anglii říkáme rolling thunder. Rolling thunder, to si zapiš, povídá mi. A najednou se spustil slejvák, že jsme se ani neslyšeli. A do toho začal vichr, jako hurikán. Byl jsem v rauši, tu skladbu jsme udělali ještě ten večer.“
Jsem valící se hrom / padající déšť / řítím se jako hurikán, tak zní úvodní slova nesmrtelného hitu. A přitom si v den jeho vzniku Brian Johnson myslel, že už je autorsky vyšťavený.
Z nuly milionářem
Když bylo na Haiti hotovo, odletěli Malcolm Young, Mutt Lange a mistr zvuku Tony Platt do New Yorku desku smíchat. Zbytek kapely měl padla a vrátil se do Londýna. „Vůbec jsem tu desku neslyšel, až byla za dva měsíce hotová,“ vyprávěl Johnson. „Ale jakmile nám ji pustili, úplně mě to odpálilo. Vůbec jsem nečekal, že bude až tak dobrá. Báječné album plné překvapení.“
Už z prvních poslechů byli všichni nadšení, hudebníci, jejich tým i management labelu Atlantic. Jen v jedné věci se neshodli. Kapela chtěla vzdát poctu zesnulému frontmanovi a trvali na kompletně černém obalu. To se nelíbilo vydavatelství, protože by se s tím špatně pracovalo na plakátech, tričkách a dalším merchi. Došlo ke kompromisu. Obálka zůstala černá, ale objevilo se na ní logo AC/DC obtažené šedou linkou. A vida, i z tohoto nenápadného motivu se stalo dobré zboží.
Když album 25. července 1980 konečně vyšlo, fanoušci se mohli zbláznit. Brali obchody útokem a Back in Black se dodnes prodalo 50 milionů kusů, což z něj činí jedno z nejprodávanějších alb historie. Z AC/DC se staly světové hvězdy a milionáři, což si obzvlášť Brian Johnson vychutnal. Vzpomeňte si na jeho povídání o starém Volkswagenu. „Koupil jsem si za odměnu Chevy Blazer, obří SUV, pohon na všechny čtyři, v černobílé barvě, když už jsem z Newcastlu, že jo. Dodnes nezapomenu na ksicht mého souseda, co si každých pár let koupil novou Cortinu a posmíval se mi za otlučeného Brouka. Můj Chevy byl tak parádní! Soused mi říká: to je ale předimenzovaná těžkopádná hovadina, ne? Podal jsem si ho: závidíš, kámo? Byla to předimenzovaná těžkopádná hovadina. Ale bylo mi to jedno. Věděl jsem, že jsem to dokázal.“
AC/DC brzy přijedou do Prahy, 26. června vystoupí v Letňanech. Není pochyb, že z Back in Black zahrají pár skladeb, a až Brian Johnson spustí Hells Bells, nejen autor tohoto článku bude mít husí kůži. Nemělo by se ale zapomínat, že toto superúspěšné album je v první řadě vzpomínka na mrtvého kamaráda. Uzavřeme proto tento text ještě jedním citátem Briana Johnsona: „To je myšlenka celé desky, oslava Bonova života. Kluci ztratili skvělého kamaráda a skvělého zpěváka. Prošli si společně všema těma sračkama. Nebyl to jenom zpěvák v kapele, byl to jejich nejlepší kámoš.“
https://www.youtube.com/watch?si=f7cAMKkU4an-6qT5&v=Lo2qQmj0_h4&feature=youtu.be
https://www.youtube.com/watch?si=xOBHFU59yNFTseWE&v=pAgnJDJN4VA&feature=youtu.be