Úmrtí Richarda Tesaříka oznámil ČTK syn Štěpán Tesařík. Rodina požádala veřejnost a média, aby respektovaly její soukromí; podrobnosti o posledním rozloučení zveřejní později.
Richard Tesařík se narodil 25. prosince 1945 v Ostravě, vyrůstal však v pražských Dejvicích. Hudební vlohy měli oba rodiče a zpěvačkou byla také Richardova babička. Sám Tesařík neprošel hudební školou ani pěveckým sborem, ve zpěvu byl čistý samouk. V mládí se spíš věnoval sportu, konkrétně atletice, zejména trojskoku, a původně uvažoval o studiu trenérství. Po vojně však nastoupil jako kulisák do Národního, později Tylova divadla, kde pracoval v letech 1969 až 1983. Poté se až do pádu komunistického režimu živil mytím oken a výloh.
Souběžně ale už tehdy rozjížděl svou životní kapelu Yo Yo Band, v níž působil jako zpěvák, textař, perkusista a kapelník. Charakteristický zvuk formace vyrůstal z reggae, soulu, gospelu, latinskoamerické hudby i popu. Tesaříkův výrazný hlas, smysl pro humor a civilní pódiové vystupování se staly jedním z poznávacích znamení skupiny.
„Vždycky jsme s bráchou poslouchali a hráli černošskou muziku, nejdříve soul a potom reggae. Nevěděli jsme, že je to reggae, tenkrát jsme tomu říkali rumba-soul,“ vzpomínal Richard Tesařík na začátky kapely později v rozhovoru pro Radiožurnál.
Yo Yo Band vznikl v roce 1975. Původně šlo o vokální kvarteto. Vedle bratrů Richarda a Vladimíra Tesaříkových stáli u jeho počátků Ondřej Hejma a Julius Novotný-Kuzma. Soubor se zpočátku orientoval na spirituály, soul a gospel, zpíval také anglicky a vystupoval především na jazzových festivalech. Později začali jeho členové hrát na nástroje a do hudby stále výrazněji pronikalo reggae, doplněné sambou, blues, rock’n’rollem a africkými rytmy. V osmdesátých letech se základ kapely ustálil kolem obou bratrů Tesaříkových a kytaristy Miroslava Linharta.
Důležitým zázemím Yo Yo Bandu byla pražská Hanspaulka, jedna z nejživějších neoficiálních hudebních scén normalizačních let. Bratři Tesaříkovi zde vyrůstali a pohybovali se v okruhu muzikantů, textařů a výtvarníků kolem Ivana Hlase, Petara Introviče, Jana Fischera a skupiny Bluesberry. Právě na festivalu Babstock na nedaleké Babě se Tesaříkovi setkali s Hejmou a domluvili se na založení vokální skupiny zaměřené na soul a funk. Yo Yo Band později vystupoval také na Hanspaulských hudebních dnech. Zdejší prostředí se do jeho tvorby promítlo nejen hudební otevřeností, ale také hovorovým jazykem, nadsázkou a humorem. Důležité bylo rovněž spojení s Ivanem Hlasem a Janem Fischerem, kteří kapele dodávali texty a náměty odpovídající jejímu živelnému projevu.
První dlouhohrající desku Velbloud, ten se má… vydal Yo Yo Band v roce 1987, následovalo album Do bačkor ne… z roku 1988. Širší pozornost přinesla deska Lehkou chůzí z roku 1990, zejména díky hitu Kladno. Originální zpěvné melodie a obraty jako „jede tam báječnej půlnoční život,“ brzy zlidověly. Definitivní průlom však znamenalo album Karviná, vydané o tři roky později. Prodalo se ho přes sto tisíc kusů a skupina za ně získala tři české ceny Gramy – za album, skupinu a skladbu roku, kterou se stalo Rybitví. Ikonická skladba sestavená z názvu českých obcí a měst se stala jedním z největších porevolučních hitů. Stejně jako u Kladna byl autorem textu písně právě Richard Tesařík.
„Padla železná opona, lidi se nadechli svobody a my jim k tomu dali soundtrack,“ vzpomínal Tesařík na úspěch alba Karviná v rozhovoru pro Supraphon.
Richardovým celoživotním hudebním partnerem byl jeho mladší bratr Vladimír Tesařík, zpěvák, klávesista a původní kapelník Yo Yo Bandu. Společně vydali také album Plavu si, ani nevím jak a s Jindřichem Malíkem nahrávku Soul. Vladimír zemřel v červnu 2003 na následky těžkého poranění hlavy po pádu z jízdního kola. Kapela za něj nehledala přímou náhradu a po určitém útlumu pokračovala pod Richardovým vedením. Bratři spolu nevystupovali jen v kapele: v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet hráli dvojici hrobníků. Po Vladimírově smrti Richard v této roli pokračoval s Luďkem Walterem.
Tesařík se prosadil také před kamerou, většinou v menších charakteristických rolích. V Pelíškách Jana Hřebejka ztvárnil sovětského důstojníka Borise, v oscarově nominovaném snímku Musíme si pomáhat kapitána odboje a v hudebním filmu Kvaska řidiče. Objevoval se rovněž v televizních seriálech a zkušenosti později předával studentům Mezinárodní konzervatoře Praha.
Vedle koncertování si Richard Tesařík vybudoval také rozsáhlou muzikálovou kariéru. V Galileovi ztvárnil kardinála Angeloniho, v muzikálu Jack Rozparovač flašinetáře. V Robinovi Hoodovi hrál slepého skřeta a v Mauglím slona Háthího i supa. V plzeňském nastudování muzikálu Donaha! se objevil jako Bejk, zestárlý nezaměstnaný ocelář, který se přihlásí do konkurzu na pánskou striptérskou skupinu.
Yo Yo Band vydržel na scéně padesát let a patřil k nejaktivnějším koncertním kapelám. Ještě v roce 2025 kapela výročí připomněla koncerty a remasterovaným vydáním alba Karviná. Posledním Tesaříkovým studiovým počinem se stal projekt skladatele Ondřeje Soukupa a textaře Mariana Zimy Písně, které nikdo nechce slyšet. Předznamenal jej singl Doba je divná, který Tesařík podle Soukupa nazpíval na jediný pokus.
„My hrajeme styl Yo Yo Band,“ říkal na sklonku kariéry v rozhovoru pro Český rozhlas. A na skladbě, která provázela značnou část života, nezanevřel: „Rybitví musíme zahrát vždycky, teprve potom můžeme slézt z pódia. Ale jsem za to rád. Kdo to má!“