The Cult se vrátili do Prahy ve skvělé formě a opět pozměněné sestavě. Zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy si z kapely udělali tak trochu muzikantský orloj. Současný basák se k nim přidal před čtyřmi lety, klávesák předloni a kdo ví, jestli tam ještě budou, až The Cult zase přijedou.
Nicméně na zvuku kapely nebylo vůbec znát, že půlku tvoří „doprovodka“ profesionálů. The Cult zněli jako pevný a dlouho fungující celek, který suverénně vstupuje už do páté dekády působení. Především u skladeb z prvních alb byl ten zvuk autentičtější a postpunkovější než s jakým se prsí kdejaká postpunková kapela.
The Cult samozřejmě nejsou jenom post punk, hrají i hard rock, zabíhali na deskách do alt-rocku i grunge a dokázali do sebe vždycky nasát řadu žánrových vlivů. Zejména v osmdesátkách a devadesátkách byl ten posun slyšitelný na každé desce. Když se pak tento s každým albem hmatatelný progres slisuje do hodinu a půl dlouhého sestlistu, je z toho dokonalý průlet čtyřicetiletou kariérou kapely, která opravdu nechtěla stát na místě. I když dnes samozřejmě žije ze starých hitů.
Podle toho koncert taky gradoval. Když do poslední čtvrthodinky The Cult dali Fire Woman, Rain i největší hit She Sells Sanctuary, je to nekompromisní finále hodné rockových klasiků. Všechno korunoval výtečný zvuk, pro Archu téměř typický. Utáhli by v Česku The Cult větší prostor? Možná ano, ale nebyl by to tak kontaktní a zvukově špičkový zážitek. Tohle byl starý dobrý bigbít, vrcholné osmdesátkové (a raně devadesátkové) představení, kdy se ještě kapely nespoléhaly na předtočené podklady, projekci, scénografii, konfety a podobné serepetičky. Zkrátka zapojit aparaturu, nahodit světla a hrnout to do lidí. Nic víc není třeba, hlavně dobře zahrát dobré skladby, a to k maximálnímu zážitku stačí. A to The Cult umí výtečně.
Tempu koncertu taktéž pomohlo, že se Astbury moc nevykecával. Ale když už se snažil do publika nahodit nějakou tu udičku, bohužel se moc nechytalo. Ale došlo díky tomu na vtipné momenty, například když jeden z návštěvníků přes ztichlý sál zahulákal jakýsi nápěv, odpověděl frontman: „Konečně, to je můj chlap!“
Škoda, že to Ian Astbury už to ke konci moc nedával, Rain z velké části odzpívalo publikum a koncert dojel na půl plynu, ale ono se mu nedá divit. Když do toho šlape od začátku, a navíc s jeho stylem zpěvu, ty hlasivky nejde přetěžovat celý večer. Tudíž to není výtka, jen vysvětlení, proč koncertu nedávám ještě vyšší hodnocení.
Na The Cult se šel podívat i kolega Wlado. Byl nadšený stejně jako já, možná i víc a hned po poslední skladbě mi psal, jestli by si nemohl do reportáže přidat odstavec s vlastními dojmy. Předávám tedy Wladovi slovo: „Je až s podivem, že tak legendární kapela, jakou The Cult bezpochyby jsou, vystoupila zrovna v Arše - na druhou stranu zrovna prostor, který nyní nese název ARCHA+, se vždycky pyšnil skvělým zvukem a opět se potvrdilo! Tolik muzikantů v předsálí a v sále samotném jako v úterní večer jsem potkal snad jen na festivale Rock For People, který koncert mimochodem pořádal a je třeba jim za to poděkovat. Když jsem viděl Roberta Kodyma, jak se směje od ucha k uchu, že dostal od kapely odznáček, když jsem kolem sebe viděl dospělé chlapy zpívat ne nepodobně teenage fanynkám na koncertě Taylor Swift, bylo mi jasné, že koncert je to opravdu speciální. The Cult jsou profíci, svůj set zahráli s lehkostí, ale zároveň precizně a bez chyb, navíc to pořád rostlo a eskalovalo do velkého finále! Když nastupovali za zvuků nejznámější melodie Richarda Wagnera Jízdy Valkýr, měl jsem strach, jestli to nebude trochu klišé, ale když se končilo s jedním z největších hitů She Sells Sanctuary a já zpocený vycházel schody Archy a koukal kolem sebe na spokojené tváře fanoušků a návštěvníků koncertu a sám jsem se smál, bylo jasno - The Cult odehráli naprosto špičkový koncert!“
Hodnocení: 92%
The Cult
23. červenec, Praha, Archa+