Rozálie vystupuje s kapelou jen příležitostně, takže koncert v rámci Prague Open Air v Riegrových sadech byl pro mnoho návštěvníků jejích recitálů událostí. Doprovázeli ji výborní muzikanti, ale akce sama potvrdila, že charakteru jejích písní více sluší komornější prostředí a one woman show a s ním i osobnější a tím pádem také srdečnější kontakt.
Zpěvačka, harmonikářka a tentokrát na chvilku i tanečnice flamenca prožívá nejrajcovnější období umělecké tvorby, hledání definitivní tváře. Na povrch její osobnosti se dere celá plejáda jejích talentů, ale kterou cestou se vydat? Na který vsadit? Nebo jak ta jednotlivá nadání spojit do jednoho organického a funkčního celku? Tohle je fáze, která k člověku přijde jen jednou v životě.
Ze všeho nejvíce známe Rozálii jako šansoniérku, inspirovanou francouzskou školou. Koneckonců Non, je ne regrette rien od Edith Piaf dala skoro manifestačně nakonec jako přídavek. V tom duchu je i řada jejích původních písniček, zvláště těch bolavějších, rozchodových. Naživo je v nich Rozálie lehce excentrická. A když trpí, tak jí to věříme, i když zároveň někde v koutku duše cítíme, že to není zas až tak vážné:
„Asi potřebuju načichnout tvojí vůni
nahmatat tvůj dech
Koukat do těch leknínovejch tůni
Cejtit jak vedle mě sis leh
promiň je to pech
těch pochyb je zas jako pytel blech…“
S francouzsko-latinskou školou jsou v kontrastu písničky, na které by mohla padnout nálepka prvorepublikového městského folklóru. Je to hodně nepřesné pojmenování, které vyvolala asociace tahací harmoniky a frajerských témat v duchu „ať si ten chlap trhne nohou“ tu a tam v duchu tanga. Do téhle kategorie patří i některé erotické dvojsmysly, jimž je duch dryjáčnické muziky odjakživa nakloněn:
„Starej doutník nejlíp chutná
I když si teď přijdu pěkně nechutná
Ještě že mám ten starej popelník
a pryč je ten mladej dobrovolník
ukojená, spokojená
jen mě zase bolej kolena…“
Rozálie dává Starý doutník k dobru ve formě blues, což prozrazuje, že stejně dobrá by mohla být i jako rocková nebo folkrocková písničkářka. Dokáže se sžít s doprovodnou kapelou, která osciluje mezi blues rockem, jazzem a kutálkou, jak to kdysi zkoušíval Tom Waits. Možná jí dávala až moc prostoru, čímž trochu rozhodila koncentraci publika na to, o čem a co zpívá.
Překvapením byla premiéra dosud nepojmenované, vokálně náročné novinky, v níž se Rozálie představila v úplně nové podobě jako hlasově nadaná zpěvačka, která by se neztratila ani mezi hvězdami českého středního proudu šedesátých let. Sice to úplně neodpovídá jejímu naturelu, ale určitě by dokázala takovou osobnost představovat.
Last but not least, tahle prostořeká treperenda by mohla být výbornou stand-up komičkou. Ne všechna povídání mezi písničkami měla stejnou úroveň, potřebovala by ve svých vstupech být stručnější a mít více kázně, ale má cit bezprostřední vypravěčky pro určitou sympatickou drzost, pro komično a co je důležité – smysl pro pointu. Navíc ti, kdo ji neviděli poprvé, dovedou ocenit, že svou životní story o poměru s o osm let mladším klukem dokáže vyprávět pokaždé jiným způsobem a vždycky stejně vtipně.
Rozálie v Riegrových sadech vystupovala v rámci letní koncertní série Prague Open Air, která do konce září pokračuje mimo jiné koncerty Prago Union, Vypsané fixy, Pražského výběru a řady dalších.
Rozálie, 6. srpen 2025, Energy Pub v Riegrových sadech