Slovinská kapela se do vyprodaného Paláce Akropolis vrátila 31. května v rámci turné k novému albu Musick a přivezla s sebou show, která mohla být pro řadu skalních fanoušků hudebně matoucí. Ostatně jako album samotné.
Album Musick je provokativní sondou do současného stavu hudebního průmyslu. Kapela na něm zčásti opustila své temné industriální ukotvení a ponořila se do estetiky Eurodance, K-popu a umělé inteligence. Je to nahrávka, která se snaží posluchači vnutit svoji povrchní líbivost, zatímco zpochybňuje samotné základy vkusu v době vlády algoritmů. Musick není nahrávka, která by chtěla být prvoplánově krásná. Chce být přiznaně laciná a otupující, aby nastavila zrcadlo tomu, co je dnes masově konzumováno. A ve výsledku je fascinující. Moc mě zajímalo, jak bude znít naživo.
Laibach do Prahy přivezli zcela nově koncipovaný koncertní program postavený převážně na skladbách z Musick, které doplňovalo pouze několik písní z předchozího Spectre a dva covery, konkrétně Love on the Beat od Serge Gainsbourga a Make Your Own Kind of Music od The Will-O-Bees. Pódiová prezentace si zachovala industriální střízlivost, kterou obohacovaly prvky moderní popkultury a byla pojata poměrně minimalisticky. Po obou stranách pódia stáli členové kapely za svými synťáky, vzadu byli vedle sebe umístěni kytarista, který občas také obsluhoval klávesy, a bubeník. Vepředu uprostřed pódia stál mikrofon určený pro frontmana Milana Frase. Mikrofon však po velkou část koncertu stál na svém místě osiřelý. Album Musick je totiž z velké části postaveno na ženských vokálech, které byly pouštěny ze záznamu. Majitelky hlasů byly pouze promítány na projekční plochu za kapelou. V těchto chvílích, a při instrumentálních mezihrách, Milan Fras odcházel z pódia. Vlastně to podtrhovalo umělost a digitální odtažitost „nových“ Laibach. O vizuál koncertu se tedy staraly pouze střízlivě pojatá světla, zajímavé projekce a dvojice sympatických tanečnic.
Úderem dvacáté hodiny pódium potemnělo a na projekční ploše se začala v angličtině objevovat slova „Dámy, pánové, ostatní. Otroci algoritmu. Toto není zábava. Jedná se o rozhraní, audiovizuální protokol, jehož cílem je zapojit váš mozek a psychiku prostřednictvím intenzity, rozporů a rituálů. Zůstaňte prosím v klidu a zadržte dech …“ která strojový hlas hlasitě předčítal. Poté na pódium nastoupila kapela a program otevřela skladbou Musick. Milan Fras s typickou grácií a svým hlubokým hlasem vedl kapelu skrz nové, tanečně orientované skladby, které v živém podání získaly nečekanou energii. Opravdu mě potěšilo, jak se kapele podařilo přetavit studiovou umělost do funkční tanečně energické koncertní podoby, aniž by ztratila cokoli ze svého chladného a subverzivního odstupu. Skladby jako Love Machine, Keep It Real, Allgorhythm nebo Singularity zněly opravdu skvěle. Za jednu z nejsilnějších skladeb celého koncertu považuji, a to jak po textové, tak po zvukové stránce, břitký politický komentář k polarizované společnosti v Luigi Mangione. Zajímavostí byla tzv. Laibach Medley zařazená do poloviny setu. Jednalo se o jednolitý proud taneční hudby, do kterého kapela v rychlém sledu zakomponovala úryvky ze svých největších hitů z minulých dekád, aby následně mohla opět sklouznout k novým popovým strukturám.
Největší devizou večera byla schopnost kapely ovládnout prostor bez nutnosti masivní produkce. L-pop (jak svému aktuálnímu žánru sami říkají) koncept funguje naživo překvapivě dobře. Je taneční, je špinavý a je v něm cítit ten známý laibachovský sarkasmus. Závěrečná Das göttliche Kind (před přídavkem) s využitím prvků generovaných umělou inteligencí byla vrcholem večera, který nechal publikum v podivném, až halucinogenním stavu.
Pro fanouška, který očekává tradiční Laibach, mohl být koncert příliš popový. Pokud někdo na koncert přišel s očekáváním starých dobrých Laibach, mohl být poněkud zmaten. Pokud ale přijal fakt, že Laibach se rozhodli stát tím, čím pohrdají, abyste se nad tím sami zamysleli, odcházeli z koncertu naprosto fascinováni. Stejně jako já.
Hodnocení: 89 %
Laibach, 31. květen 2026, Palác Akropolis, Praha