Zhruba po hodině přišla řada na hity, které jsou spojeny s jeho účinkováním v Lucii, následovala ukázka nových skladeb, jež se objeví na desce, již autor chystá na podzim. Je příliš brzy říci, zda budou tak úspěšné jako velká část toho, co soubor hrál.
Snad jedinou podstatnou změnou byl závěr – nekončilo se Majolenkou, ale časem, který nejde vzít zpátky. Tohle by asi na zprávu o Kollerově vystoupení stačilo. Snad ještě s dodatkem, že všichni přítomní byli spokojení a nadšení. Ideální odrazový můstek k zamyšlení, co ve světě live koncertů Koller, jenž na konci září vydá album Nebudem se bát, které pokřtí 27. května 2027 na Štvanici, představuje.
Vlastně předtím ještě něco. Krásně vyzněla připomínka nedávno zesnulého Oskara Petra. Pro Davida Kollera napsal několik silných písní včetně jeho nejslavnějšího hitu Chci zas v tobě spát. Je hezké, že na něj David nezapomíná.
Přes obrovskou zkušenost si Koller zachovává autenticitu. Ten zpěvák, kytarista a bubeník je na pódiu důvěryhodný a osobní. Žádná profesionální macha. Cítíte, že si stojí za každým slovem, které zpívá, ať je text z jeho dílny nebo od někoho jiného. V milostných tématech jde vždycky až na dřeň pocitu nebo problému. U něj se na nic nehraje.
Koller je zároveň nenapodobitelný zpěvák. Má barvu hlasu, podle které je snadno rozeznatelný. Ta svým odstínem ještě posiluje zmíněný pocit důvěryhodnosti. S tím souvisí i uvážené vystupování. Nepotřebuje dělat na pódiu kašpárka a poskakovat. Stačí mu stát na místě, hrát a zpívat – lidi poslouchají.
I když na pódiu byly tři bicí soupravy (přesněji: dvoje bicí a jedna perkusionistická výbava) a Koller je vyhlášený bubeník, nepřišla žádná nekonečná bubenická exhibice. Nicméně chvíle, kdy Koller také sedl v rámci rodinné artilérie za bicí, měla jiskru. I když jen krátkou.
Jeden subjektivní dojem: Když člověk slyší Kollera za posledních dvacet nebo více let už bůhví pokolikáté, má pocit, že riffy jeho skladeb trochu potemněly a přibraly na ostřejším hard rockovém soundu. Ale to může souviset i s muzikanty, kteří s Kollerem naživo hrají.
Aktuálnost leaderových skladeb, to je zajímavé téma. Tady je, myslím, nejzajímavější dimenze Kollerova živého hraní. Co si budeme vykládat, Davidova hudba je typicky devadesátková. V devadesátých letech vyrostl v rockovou hvězdu a definoval svůj styl. Představuje typický rukopis té doby, ale co je zajímavé – nikdo ho nevnímá jako retro! Můžeme to chápat jako pokus o autentický přenos tehdejších ideálů a hodnot do současnosti. S tehdejším pocitem „freedom“ Kollerovy písně vznikaly a teď to poselství stále udržují. Luciášská Amerika je toho krásným příkladem – v provedení Kollerbandu je to hymna svobody a volnosti.
Čím víc postrádáme atmosféru začátku devadesátých let, čím víc se nám starším po ní stýská a mladí o ní sní a představují si ji, tím víc ještě narůstá síla starých i nových písní v duchu té doby. A to si užít na Kollerově koncertě, patří k hlavním důvodům, proč na něj jít.
