Symphonic metal a opera metal patří mezi středoevropské a severoevropské speciality. Výtečně se mu daří v Německu a ve Finsku. Druhá ze zmíněných zemí je také vlastí asi nejslavnější hvězdy tohoto žánru, Tarji (Turunen). Známe ji z působení v Nightwish (1996 až 2005), a dokonce i z několika vystoupení v Česku během její následující kariéry. V roce 2013 jí dokonce vyšlo živé album a DVD z koncertu ve Zlíně.
Tarja, která měla kdysi nakročeno být operní divou, si libuje v různých excentrických nápadech a tentokrát si dala na čas, aby jich pár na svou desku dostala. Třeba taková drobnost – se svými bývalými kolegy ze skupiny Nightwish, která ji proslavila, neměla po odchodu z kapely valné vztahy – a tady nejednou se objeví dueto s jejich členem, baskytaristou Markem Hietalou. Vznik alba se prý dokonce zpozdil jen proto, že nějakou dobu trvalo, než si oba našli společný termín. Jejich společná skladba Leap of Faith ale stojí za to. Jde nepochybně o nejzdařilejší skladbu alba – melodická a s dobře vyladěným vztahem mezi rockovou kapelou a symfonickou orchestrací. Asi by z ní byl hit, kdyby nebyla skoro sedm minut dlouhá. Doba, kdy letěly skladby jako Stairway to Heaven nebo Bohemian Rhapsody jsou v rádiích už dávno pryč.
O to víc fascinující je skladba At Sea, kterou si Tarja zvolila jako první singl. Je to desetiminutová (!) kompozice pro ženský vokál, housle, klavír, metalovou kapelu a velký orchestr. Monumentální dílo, v němž je Tarja spíš jedním z nástrojů než zpěvačkou. Chvílemi se dokonce zdá, že ji svým výkonem trochu válcuje klavírní virtuos Niklas Pokki.
Druhým singlem se Tarja trochu zklidnila. Alespoň co do délky – šla na polovinu At Sea. O to víc ale přiostřila – do dueta přibrala Daniho Filtha z Cradle of Filth a dala svým hlasem typickému melodic deathmetalovému kousku, který by v operním kontextu mohl vyznít třeba jako árie čarodějnice a jejího nápadníka, dvojnásobně dramatický nádech.
Tarja pak dala ještě třetí singl The Trace Outlives. Nejtypičtější Tarja, jak ji známe z předchozích desek. Dramatický, exaltovaný soprán uprostřed metalových brusičů, vedených německým kytaristou Alexem Scholppem. Jako i na dalších skladbách tu hraje důležitou roli sbor (v tomto případě mužský), a navíc je přizdoben japonským strunným nástrojem shamisen. Kdopak si v různých asijských výletech ve svém díle tak liboval? No jo, Puccini!
Celé album je velice vyrovnané a v rámci opera metalu i pestré. Tarjin hlas má smysl pro různé herecké polohy – co písnička, to jiná role, jinak zahraná, jinak zazpívaná. Velké plus patří jednotlivým aranžmá doprovodu, v němž se objevují pozoruhodné kontrasty i souznění kapely i zpěvačky s budapešťským orchestrem a sbory.
Stává se, že hostující muzikanti jsou na některých deskách jen pro parádu. Tady ale opravdu přispěli k celkovému bohatému vyznění. Třeba to, jak Tarju doplňuje Apocalyptica na Tangu, si skoro žádá, aby s nimi natočila celé album.
Opera metal je spíš okrajový žánr, ale výrazné osobnosti typu Tarji jsou schopny překročit jeho hranice a oslovit i publikum, které holduje jiným stylům.
VERDIKT: 80 %
Frisson Noir má v sobě prvky klasiky, art rocku i alternativní scény. Navíc se Tarjini příznivci shodnou v tom, že těch sedm let čekání stálo za to. Svým způsobem je to i výzva pro české kapely podobného typu. Sandonorico, Barrock, Wishmasters nebo Rosa Nocturna jsou vesměs dobré skupiny. Jen je o nich málo slyšet.