Jeden z bývalých bubeníků Katapultu Káša Jahn s trochou nadsázky říkával, že po příchodu do kapely vůbec nemusel zkoušet. Stačilo, když se při hraní díval na jednoho z fanoušků z první řady, který nevynechal žádný koncert Kaťáků, a celý koncert si vedle reprobedny odbubnovával na imaginární bicí soupravě. To by tentokrát nešlo – ve Foru Karlín byla většina míst k sezení. Možná to bylo nechtěné, ale pamětníkovi to připomnělo časy ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy nás pořadatelé nutili, abychom na koncertech rockových kapel seděli. Inu, pražské vystoupení tak zapadlo do rámce současného osmidílného turné Katapultu, které se jmenuje Nostalgia.
Ale koneckonců, řada těch, kdo pamatují úplné začátky Říhovy kapely, sezení ráda uvítala a v průběhu koncertu si holemi vyťukávala rytmus jejich nekonečného boogie. Všechna čest bubeníku Václavu Zimovi. Díky němu zněl jinak monotónní repertoár pestřeji než by člověk očekával. Ale stejně odvaha nechat se v Katapultu angažovat jako hráč na bicí, vždyť je to sedadlo smrti. Kolik bubeníků Katapultu už zemřelo? Pět?
Olda Říha plánoval Nostalgii na oslavu svých pětasedmdesátin a nedá se nic dělat, přes všechnu snahu nemládneme. Pořád je to jeden z nejlépe vyslovujících rockových zpěváků u nás, ale v jeho hlase už je přes všechnu snahu znát stařecká intonace. Asi podobně jako u Paula McCartneyho. Možná by se aspoň trochu ztratila, kdyby celkový zvuk kapely nebyl tak řídký. Dnešní kytarový sound pracuje s plným zvukem nástrojů, ale Říha se pořád drží chudého zvuku, který měl už v dobách své největší slávy před skoro padesáti lety. Když pak přijde na ploužák typu Stovky hotelů, bolí uši i srdce. Václav Zima a jeho parťák, basista Bigman Kodl to zachránit nemohou, i když to jsou, jak jim po chlapsku Říha říkal, bouráci.
Víc než o interpretaci jde o skladby jako takové. Říha měl v sobě odjakživa melodickou invenci a za svůj život vymyslel hezkých pár originálních riffů. Jsou tak výrazné, že publikum je už po prvních tónech předehry v obraze. Zároveň je zřetelně znát, odkud bral Katapult v dobách své největší slávy inspiraci. Lehký dotyk Status Quo je slyšet v každé skladbě. Jejich údernou jednoduchost a čitelnost si vzal Katapult za svou.
A tady stop všemu šťourání. Katapult sice natočil před několika měsíci neskonale blbou desku stejného názvu jako má jeho současné turné, desku, která zní jako kolekce dávno odložených demosnímků, ale zároveň jeho dlouhou kariéru lemuje spousta dnes už klasických rockových hitů, jenž patří mezi klíčové momenty české hudební historie. I když je kapela podávala na úrovni vesnické zábavové kutálky, která nemá ani na to, aby si vypůjčila kvalitní aparaturu, je slast poslechnout si Lesního manekýna nebo Hlupák váhá v autentickém pojetí. Věrní fanoušci skupiny si vystoupení užili, zazpívali si s Říhou & spol. a byli šťastní. A o to přece jde především. Jestli Říha přes všechny výhrady své největší perly stále ještě dokáže hrát a zpívat, klobouk dolů.
Co ale ti, kdo se na Katapult dívají očima příznivců současné rockové scény? Pro ně je většinou Katapult úplně mimo mísu. V pozici, kterou musí projít každý umělec. Příliš starý na to, aby byl mladý, a příliš mladý na to, aby se stal jen mýty ověnčenou legendou, kterou už nikdo nepamatuje.
