Vycházím z domu a potkávám sousedku.
Kam míříte, ptá se.
Na koncert, odpovídám jí.
Na co?
Life of Agony, vystřeluji téměř vzápětí, v očekávání hudebního zážitku. Vidím v jejích očích, že i když dobu jejich největší slávy zažila jako teenagerka, tak tahle kapela byla mimo její radar. Proto se jí snažím napovědět.
Devadesátky, nabízím záchytný bod.
Soundgarden, Alice in Chains, grunge, to si pamatuju, říká. Teda na něco takového, zkouší se chytit.
Ano, řekněme, že jen trochu jiná třída na stejné škole.
Před Futurem půl hodiny před začátkem koncertu kouří dva hloučky, jinak tam není ani noha. Krátká fronta na šatnu evokuje, že tohle bude pro řadu návštěvníků vzpomínkový, možná nostalgický večírek s návratem do doby, kdy jim bylo o třicet let méně, vlasy rostly dál než ke krku a velikost oblečení byla také v trochu jiné kategorii.
Sál je na to, že půjde o vystoupení tří kapel krátce před začátkem solidně zaplněný. Z 99 procent jsou fanoušci oděni do černé, z devadesáti procent jde o muže. Vypadá to tu jak na třídním srazu učňáku po třiceti letech, dominance věkové kategorie 40+ je v publiku nepřehlédnutelná.
O to víc kontrastuje pohled na jasně nejmladšího návštěvníka koncertu. Od pohledu školák z druhého stupně si to s tátou po straně sálu štrádují směrem k pódiu. Těžko odhadnout, na kterou z kapel dorazili, nemají na sobě tričko žádné z dnes vystupujících kapel. Prozatím je k vidění pár triček Life of Agony, o něco větší podporu zatím ve Futuru mají Prong.
Přesně ve chvíli ohlášeného začátku před trochu rozpačité publikum předstupuje kapela Tarah Who? Nebyl žádný předěl, světla nezhasla a tak švitořící zpola zaplněný sál musí přehlušit hudba. V Los Angeles žijící Francouzka, zpěvačka a kytaristka Tarah Carpenter si kapelu vypiplala jako své dítě. Což s sebou nese očekávané neduhy. Člověk nemusí absolvovat čelé třicetiminutové vystoupení o sedmi položkách, aby zjistil, že nekritická láska k vlastnímu projektu se nesetkává s totožným pochopením na straně publika.
Přesto se triu, jemuž početně vévodí dámy, hudebně basák, jediný mužský v tu chvíli přítomný na pódiu, na to, jak nenápaditě zní, hned po úvodní skladbě dostává od návštěvníků koncertu docela solidního ohlasu. Jestli z toho ale kapela Tarah Who? mohla těžit, svou šanci prováhala. Dlouhá prodleva před druhou skladbou shazuje řetěz vystoupení velmi brzy po jeho začátku. Do jeho konce už obě strany společnou řeč nenajdou a když Tarah Carpenter ohlašuje poslední skladbu, v reakci na to se jí z publika dostává reakce: Ať už jde do pí..
Při posledním songu vlastního setu, skladbě Ache, Tarah skáče do publika, které ji poměrně brzy navrací na pódium. Tenhle výkon byl možná zajímavější než celé vystoupení. Pódiová a hudební prezentace Tarah Who? zastydla někde před třiceti lety. Bylo to bez nápadu a bez jiskry, jednotvárné, navíc s nijak skvělým zvukem. Ale člověk chápe, že když kapely padesátníků jedou turné, testosteronu je tam docela dost a dvě sličné dámy z Tarah Who? jsou tak pro veškerou osádku příjemným vizuálním zpestřením.
Po obligátní dvacetiminutové pauze na pódium vtrhli Prong. A hned od začátku bylo patrné, že oproti Tarah Who? půjde o zcela jinou hudební galaxii. Vitální šedesátník Tommy Victor, vizuálně trochu evokujícího svého věkového i devadesátkového souputníka Andyho Cairnse (ano, i tričko Therapy? jste na tomto koncertu na jednom z návštěvníků mohli zahlédnout), energií však na hony vzdálený milému medvídkovi původem z Belfastu, do toho šlapal od prvního hrábnutí do strun.
I když Prong svou muziku postavenou na hardcoru a metalu do publika sází už téměř celé čtyři dekády, z pražského vystoupení trojice byste to sotva poznali. Především Tommy Victor si ho užíval. Komunikoval s publikem, hecoval ho, hrál si s ním jako správný frontman. K tomu sázel jednu klasickou pecku kapely za druhou (Test, Snap Your Fingers, Snap Your Neck, Beg To Differ, Whose Fist Is This Anyway?), ale i aktuální singl Breaking Point.
Basák Jason Christopher, který den před koncertem oslavil dvaapadesáté narozeniny jízdu kapely podporoval solidní hrou, jejíž výkon stimuloval občasným potáhnutím z jointu. Opulentní hudební hody americké legendy hnal kupředu bubeník Jason Bittner, který s kapelou vyjel na evropské turné. Praha tak měla možnost slyšet jednoho z nelepších metalových bicmanů s životopisem čítajícím položky jako jsou Overkill, Shadows Fall nebo Flotsam and Jetsam.
Přes veškeré nadšení nebylo možné přehlédnout, že čas nezastavíte. Tam, kde před lety skákala většina sálu, teď podobnou fyzickou aktivitu absolvovalo jen pár řad. Stejně tak stage diving. Řada z těch, kteří se k němu odhodlali ve víru dění asi pozapomněla, že k pár křížkům navíc přidali i nějaká kila, takže při některých pokusech človek s úžasem sledoval, zda je dav v kotli dostatečně homogenní, aby odvážlivce uchránil od tvrdého pádu.
Muzika Prong představuje ryzí koncentrovanou esenci testosteronu, energie a agrese. Jde o složky, které se dominantně pojí s muži, v tomto případě většinou středního věku. Což s sebou na pražském koncertu kapely neslo i očekávaný důsledek v podobě příznačného odéru, který se z publika linul. Umyté miminko voní jinak.
Pomineme-li tento frontální útok na čichové receptory, bylo vystoupení Prong skvělou padesátiminutovou jízdou sehrané kapely, která ví jak na věc, umí napsat rychlou vypalovačku a ještě k tomu ji dovedně odehrát tak, aby si to lidé v publiku užili.
Jestli před začátkem koncertu hrála ve Futuru přesilovku trička Prong, tak s blížícím se startem vystoupení Life of Agony se poměr výrazně změnil ve prospěch headlinera večera. Pokud jsem vystoupení Prong mohl sledovat z nějaké desáté řady, tak následná pauza mne bez problémů dostala o nějakých pět řad blíže pódiu.
Během intra, které obstarala skladba Hey You od Pink Floyd jsem si bláhově namlouval, jak skvělý výhled z pozice přímo před mikrofonem Miny Caputo budu mít. S nástupem skupiny se veškeré podobné předpoklady zbortily. Masa hmoty reprezentovaná třicátníky a čtyřicátníky, často s výraznou nadváhou a výškou přesahující 185 centimetrů, se nahrnula před pódium a zcela bezohledně vytlačovala všechny, kteří stáli v cestě naplnění jejich představ. A bylo úplně jedno, že šlo třeba o ženy, kterých se oproti předchozím dvěma vystoupením před pódiem sešlo výrazně více.
Mina Caputo se v rozsvíceném sálu zdravila s fanoušky a bylo partné, že je z pražského přijetí nadšená. Sotva Life of Agony začali hrát, v kotli se rozpoutal běs, ale reakce publika na kapelu byla oproti Prong o level jinde. Jestli jsem si před začátkem koncertu mohl myslet, že by ho, co se fanouškovské podpory týče mohli opanovat Prong, úvod setu Life of Agony mne vyvedl z omylu. I když Life of Agony nikdy nedosáhli velikosti, kterou jim kdekdo předpovídal, v Praze měli před sebou natěšené, oddané a vděčné publikum, které zcela zaplnilo Futurum a vystoupení si naprosto užívalo.
Jelikož kapela jede turné k třicátému výročí vydání alba River Runs Red, nepřekvapí, že ho překrála od první po poslední skladbu. Hudebně dění na pódiu dominoval kytarista Joey Z, který kromě fantastické hry s četnými sóly mohutně vokálně doplňoval zvukově trochu utopenou Minu. Zahanbit se v tomto směru nenechal ani basák Alan Robert. Tempo od škopků určovala Veronica Bellino, která rozhodně nebyla nejslabším článkem kapely.
Mina Caputo, oděná do trička s portrétem Davida Bowieho, se snažila. Co chvíli se obracela k publiku, smála se, plácala si s diváky. Ale hlasově to nebylo úplně ono. Možná je důvodem věk, možná osobní transformace, každopádně to, jak zněl na desce River Runs Red Keith Caputo, jsme v Praze tentokrát neslyšeli. Možná si toho byl vědomý i zvukař, který zpěvaččin vokál nevytáhl tak, jak by bylo záhodno.
Spádu koncertu nepřispělo ani několik poměrně dlouhých pauz během písniček, kdy se sál ponořil do tmy a reprodukované zvuky nechávaly publikum čekat na příchod věcí příštích. Těch prodlev bylo prostě moc. Bohatě stačila řečnická intermezza Miny - tu na téma krásy historické Prahy a její architektury, jindy na podporu transgender lidí nebo žen jako takových. Zvlášť jeden neohleduplný agresor z kotle, jehož krk několikrát omotala kabelem od mikrofonu, byl v tomto směru středobodem jejího zájmu.
Po sedmdesáti minutách vystoupení, během kterého se dohromady mísila nostalgie, fyzické vypětí, hráčský um i konstantní vybízení publika ze strany kytaristy Joey Z k vytvoření circle pitu, skončilo. Tři minuty vytleskávání a pískání ale kapelu vrátily zpět na pódium. Ostatně do konce avizované doby koncertu zbývalo ještě dvacet minut. V první sérii přídavků zazněl i největší hit kapely Let's Pretend, ale ukázalo se, že hudebně k náloži hrané předtím úplně nezapadá. V druhé sadě přídavků se dostalo i na Lost at 22 nebo I Regret.
Pak už přišel skutečný konec koncertu, který ukázal nejrůznější limity. Life of Agony, a jejich hudby, která nedokázala absolvovat takový progres jako osobnost Miny Caputo. Devadesátkové rockové hudby, která, jak se ukázalo i na koncertě ve Futuru, zůstala v téměr výhradním hájemství bílých mužů transponujících do ní svůj hněv, frustraci a agresi. A vlastně i klubů, které zažily svůj vrchol v devadesátých letech, protože dobře je dnes ozvučit se dnes často jeví jako úkol z říše nesplnitelných.
Když jsem cestou z Futura přemýšlel nad tím, zda má očekávání nebyla na vlně nostalgie přílišná a nenaplnitelná, všiml jsem si dvojice, kterou jsem v sále zahlédl. Byl to onen nejmladší návštěvník koncertu se svým tátou. Dali jsme se do řeči. Synovi je jedenáct, šel primárně na Life of Agony, k nimž ho přivedl jeho táta, který mu svět muziky odhaluje, a na koncertě se mu fakt líbili.
Ale to není všechno. Začátkem března se do smíchovského Meetfactory chystá na Half Alive a v létě do Trenčína na Grape Festival, tedy hlavně na Yungbluda. Táta, známý a vyhledávaný fotograf, který fotil řadu hudebních a sportovních hvězd, a to jak domácích, tak i světových, může být na svého syna a kulturní dědictví, které mu předává, pyšný. Ve mně pak tahle předpůlnoční rozprava zažehla jiskru naděje. Takže vlastně skvělý koncert, i když to nejlepší se odehrálo až po něm.
Life of Agony
Hodnocení: 60 %
21. ledna 2023, Futurum, Praha
Předkapely: Prong, Tarah Who?